ARTES

Umělecké sdružení

Červená sedma

STŘÍPKY Z DĚJIN ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ

Tomáš Hejna

Červená sedma a její lidé

Co si představit pod pojmem kabaret? Otázka je správná, protože odpověď není zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Historie kabaretů má totiž řadu svých slepých uliček, zákrut, výmolů, vývojových stupňů, a co jedni považují za kabaret, druzí jako kabaret popírají. Nicméně v zásadě můžeme prohlásit, že do skupiny kabaretních výstupů patří secvičené i improvizované scénky, hudební a taneční čísla, sólová i skupinová vystoupení i vyprávění anekdot a také konferování, které se obvykle táhne kabaretem jako červená nit, z níž vychází jednotlivá vystoupení. Uplatnila se zde lidová tvorba, stejně jako operetní výstupy nebo parodie a v pozdějších dobách, kdy kabarety zažily své období „znovuzrození“ (jako divadla malých forem), i různorodé hudební žánry od šansonů po různé druhy populární hudby. Na kabaretních scénách se předváděli zkušení herci i amatéři, dokonce zde našli své uplatnění i jinak nevystupující spisovatelé nebo třeba sportovci. Kabaret byl prostě místem, kam se chodili lidé pobavit, a kde nehledali nijak velkolepé umění.

O historii kabaretu Červená sedma napsal velmi působivě kapitolu divadelní historik Vladimír Just ve své knize Proměny malých scén. Nelze se s ním v tomto ohledu měřit (a ani se o to nehodlám pokoušet), a přesto stojí za to si tento vskutku legendární kabaret alespoň v náznacích připomenout, protože i lidé, kteří se o toto téma nikdy nezajímali, se s Červenou sedmou někde setkali.

Podobně jako u jiných divadelních a kabaretních společností začínala i Červená sedma původně jako putovní scéna, která hrála po menších divadlech, hospodských sálech, sokolovnách nebo jen tak pod širým nebem – zkrátka kde se jen dalo. Svůj název získala díky zakladatelům, kterými byli Jiří Červený, klavírista, skladatel, textař, konferenciér a herec, a šesti jeho přátel z Hradce Králové – všichni v té době působící v Praze. Šlo o Mílu Beránka (malíře), Antonína Formánka (farmaceuta), Zdeňka Formánka (právníka), Oto Pika (medika) a Karla Steinfelda (technika). Jejich úspěšná dráha začala v roce 1909 v pražské kavárně Montmartre, přestože premiéra jejich prvního skutečného představení se odehrála až na začátku června 1910 na slavnostech na pražském výstavišti. Tehdy sehráli členové společnosti vlastní parodii na populární operu Carmen. Během války hostoval soubor v divadelním (kabaretním) sále Rokoka, a velmi dobře se jí vedlo. „Sedma“ však skončila svoji činnost už v roce 1922, i když to už na vlastní stálé scéně v prostorách hotelu Central v Hybernské ulici. K jejímu zániku se však teprve dostaneme.

Červená sedma tedy fungovala pouhých třináct let. Za tu dobu si ale vydobyla nebývalé renomé.

Jiří Červený původně vůbec neměl začínat uměleckou dráhu, ale měl se stát advokátem. Už od studií v Hradci Králové, jeho rodišti, se však zajímal o umění a pomáhal organizovat činnost hradeckého kulturního studentského spolku Mansarda. Dokud hrála Červená sedma po venkovských lokálech a sokolovnách, pracoval Červený jako koncipient v advokátní kanceláři a své umělecké vlohy striktně odděloval od své civilní profese. V roce 1918 se ale z Červené sedmy stala profesionální umělecká společnost a Jiří Červený se stal jejím prvním a také posledním ředitelem-principálem. Jako autor nebo spoluautor se podílel na přibližně čtyřech stech hudebních produkcích, ať už šlo o hudbu nebo o hudební texty. Řadu z nich uveřejnil pod pseudonymem Karel Gersten nebo pod jménem Geo Frank.

Zhruba ve stejné době, kdy vznikla Červená sedma, byl v Praze už tucet stálých kabaretů, mezi nimi také slavná Lucerna, kterou vedl Karel Hašler. Od většiny z nich se však Červená sedma dost odlišovala, a to pojetím své produkce. Zatímco představení v Lucerně a jiných kabaretech byla většinou z velké části předem připravena a měla své scénáře, v Červené sedmě se především improvizovalo. Kabaret si tak brzy vydobyl svůj titul „literární“. Jak uvádí i Vladimír Just, samotný Červený v knize popisující historii jeho kabaretu poznamenal, v čem spočívala originalita u něj vystupujících umělců. Shrnul to do věty: „Divadlo se hraje, kabaret se dělá.“ Členové Červené sedmy se zkrátka nejraději spoléhali na vlastní talent i umění improvizovat a reagovat na diváky i okolnosti v reálném čase, tedy přímo z jeviště do hlediště.

K šesti začínajícím „umělcům“ se brzy přidávali další a kabaret časem pomáhal zrodit skutečné hvězdy českého zábavního umění. Významnou roli zde hrál například Eduard Bass, účinkující v Červené sedmě od roku 1913. Ten se projevil jako zkušený autor, zpěvák, hudebník, recitátor, vypravěč anekdot, konferenciér a improvizátor, který v kabaretu reagoval vtipně na kdejakou aktuální událost doma i ve světě, přičemž do svých vystoupení nezapomínal zařazovat i tehdy populární pražské osobnosti a postavičky, případně dával k dobrému příběhy o svých přátelích z kulturního prostředí a parodoval všelijaké oficiální události. Bass, dnes známější jako novinář a spisovatel, zpracoval své zkušenosti s kabaretní scénou v knize Jak se dělá kabaret? z roku 1917. Mimochodem z této éry jeho působení v Červené sedmě pocházejí jeho kdysi oblíbené letáky, které reagovaly na současnou politiku doma i ve světě nebo na aktuální zprávy z Prahy. Šlo o jednoduché veršované texty, které se daly volně zpívat na jednoduché melodie.

Bass nebyl zdaleka jediný spisovatel, který se v Červené sedmě pravidelně objevoval. Svá vystoupení zde v různých dobách mívali také Jaroslav Hašek nebo Emil Artur Longen. Oba se proslavili hlavně jako spisovatelé, nicméně jejich kabaretní výstupy byly v té době nesmírně populární. Oba vynikali právě v umění vytvářet „literaturu“ na jevišti, tedy reagovat aktuálně, bez větších příprav dvojsmysly, narážkami a připodobněními na diváky nebo na aktuální události.

Zlatým písmem se zde do historie české hudby zapsal Rudolf Antonín Dvorský, který později založil slavné Melody Boys, hudební orchestr, jenž měl úspěchy nejen na koncertech, plesech a tanečních zábavách, ale i ve filmech. Šlo o jeden z prvních a bez pochyby o jeden z nejlepších orchestrů hrajících tehdy tolik populární jazz, swing, tango a další taneční rytmy, přičemž hlavní repertoár zde tvořila hudba a texty českých autorů. Sám Dvorský se také objevoval na filmových plátnech, a to většinou v roli dirigenta nebo hudebníka ve vedlejších rolích. I dnešní televizní diváci ho tak mohou zahlédnout třeba ve filmech Kantor ideál, Barbora řádí, Manželství na úvěr, U pokladny stál nebo Těžký život dobrodruha. A aby toho nebylo málo, kromě dirigování, skládání a hraní se stal i hudebním nakladatelem

Červené sedmy vyšly do světa i velké herecké talenty, na které není možné zapomínat. Výrazně se zde prosadili například Ferenc Futurista a Vlasta Burian, dva konkurenti, kteří se dlouho prali o titul Král komiků. Oba měli už před Červenou sedmou herecké zkušenosti, ale jejich působení v tomto kabaretním souboru není zanedbatelné.

Futurista byl, jak píše Vladimír Just: „…prototyp groteskního jevištního projevu již svým nadsazeným výrazem, kterým do křiklavě syté parodie přehnal vše, co se objevilo v zorném úhlu jeho kritické pozornosti…“ a Miroslav Graclík k tomu ještě správně podotýká, že: „Dnes by jistě zářil v žánru stand up komedie, jehož byl průkopníkem desítky let předtím, než se k nám oficiálně tento styl dostal.“ Byl velmi hubený, podle pamětníků s propadlými bledými tvářemi, z nichž výrazně vystupovaly velké oči. Když byly tyto rysy ještě podbarveny líčením, působil prý Futurista napůl groteskně a napůl jako šílenec. Však také jeho humor měl být nevýslovně černý, morbidní a přecházel až do hororové podoby, takže si divák nemohl být nikdy jistý, jestli se má bát nebo smát. Pokud měl kdy Vlasta Burian skutečného konkurenta, byl to právě Ferenc Futurista, který vládl, stejně jako Burian, velkým hlasovým rozsahem, který uměl plně využívat, talentem pro improvizaci a živou mimikou. Byl proto velmi oblíbený a jeho jméno se stalo synonymem dobré zábavy, kterou nakonec nabízel divákům na většině pražských scén, od Červené sedmy a Rokoka přes Divadlo komiků a smíchovskou Arénu až po Vinohradské divadlo a další – vždy s velkým úspěchem. Ve filmu jeho většinou vedlejší role také zůstávají nezapomenutelné, třeba jeho komorník ve filmu Dědečkem proti své vůli.

Začátky Vlasty Buriana byly podobné jako ty Eduarda Basse, tedy alespoň v tom, že stejně jako Bass měl Burian jedno velké dilema. Totiž být hercem nebo profesionálním fotbalistou? Když ho Karel Hašler objevil, hrál Burian malé vedlejší role ve Vinohradském divadle a v Švandově divadle. Tyto role ho ale příliš svazovaly a nevyhovovaly mu. Burian ho tak přesvědčil, že velké herectví pro něj není a měl by se soustředit na komediálnost a civilnější projev svého talentu právě v kabaretu. Přivedl ho tak do Rokoka, kde se Burian konečně mohl prosadit jako přirozený komik. Dlouho se zde však nezdržel, protože po jednom pozdním příchodu ho Hašler z divadla vyhodil. Burian totiž v té době hrával jako brankář za pražskou Spartu a z utkání jezdil na vystoupení rovnou v dresu a na poslední chvíli. Jak zjistil, stíhat obojí zkrátka nebylo možné a Burian si tak musel vybrat, zda bude profesionální umělec nebo profesionální sportovec.

Divadlo vyhrálo a Burian začal vystupovat na kabaretních scénách včetně Červené sedmy. V roce 1925 založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana a v něm vystupoval až do roku 1945, kdy bylo znárodněno a Burian obviněn z kolaborace. Na scéně zde s ním vystupovala plejáda vynikajících herců, kteří se po jeho boku objevovali i v dodnes populárních filmových komediích. Řeč je o Jaroslavu Marvanovi, Čeňku Šléglovi, Rudolfu Hrušínském, Theodoru Pištěkovi, Jindřichu Plachtovi, Věře Ferbasové nebo Haně Vítové. Většina těchto herců vzpomínala později na Buriana se značnými rozpaky, protože zatímco Burian v každém představení exceloval a neustále ho posouval kupředu novými prvky a humornými výstupy, ostatní se museli držet rolí a textů a fungovali pouze jako jeho nahrávači. Jak píše Vladimír Just v již vzpomínané knize Proměny malých scén, i přes Burianovy opakované sliby a drobné snahy změnit své divadlo v seriózní divadelní scénu nikdy neustoupil od svého obvyklého způsobu hraní a Divadlo Vlasty Buriana se tak stalo zvláštní směsicí divadla a kabaretu, ze kterého Burian jako komik vyšel.

Dalším hereckým talentem na prknech Červené sedmy byl již zmíněný Jindřich Plachta, který začínal v dnes neexistujícím hostinci U Znamenáčků s kabaretní společností Satyr. Protože byl sám o sobě poměrně nevýrazný, ostatně v některých jeho filmech se právě tato skutečnost stala jeho největší devizou, vstoupil do kolektivu Červené sedmy jako nápověda. Když ale napovídal tak hlasitě, že ho slyšeli i lidé v hledišti, a když k tomu ještě neuvěřitelným způsobem gestikuloval, došlo na změnu a Plachta se dostal před obecenstvo jako bavič. Bohužel Plachtova kariéra v ansámblu Červené sedmy začala až v době jejího postupného úpadku. Naštěstí si ho všiml Vlasta Burian a Plachta se mu natolik zalíbil, že po pár zkušebních představeních získal v jeho vlastním divadle stálé místo. Ne na dlouho. Plachtův humor byl v některých rolích podobný tomu Burianovu. Hrál nejen hlasem a mimikou, ale také tělem. Hubený dlouhán se hodil na role jemně satirické i výrazně humorné. Jedním slovem se tedy pro Buriana stal nikoliv tradičním nahrávačem, ale konkurencí a musel z divadla odejít. Naštěstí měl tou dobou již známé jméno a byl úspěšný i na filmovém plátně. I s Ferencem Futuristou se objevil na jevišti, a to v Osvobozeném divadle ve hře Fata Morgana. O několik let později zde exceloval v legendárních hrách Kat a blázen, Osel a stín a v revue Rub a líc.

Už bylo řečeno, že v roce 1922 kabaret Červená sedma ukončil svoji činnost, přestože se mu podařilo dostat z pozice kočovného „divadla“ do vlastních divadelních prostor v Hybernské ulici. Důvodů bylo několik. Především jeden z hlavních tvůrců celého programu Eduard Bass se v roce 1921 rozhodl ukončit svoji dráhu kabaretního umělce a vydal se na dráhu profesionálního novináře a spisovatele, jak ho známe dnes především. Paradoxně ale konec uspíšila i angažmá Futuristy, Buriana a dalších, kteří představovali zcela odlišný způsob zábavního umění, než na jaký byli diváci, a především původní účinkující Červené sedmy zvyklí. Protože i když Ferenc Futurista a Vlasta Burian byli mistři v improvizaci, byl jejich styl humoru mnohem „agresivnější“, útočnější, pohybově výraznější a od původního pojetí „literárního kabaretu“ se odlišoval. Přestože část představitelů Červené sedmy trvala na svém mírnějším pojetí, doba se změnila a vyžadovala i modernější přístup, kterému se kabaret nedokázal přizpůsobit. V neposlední řadě zde byla hospodářská krize a finanční problémy a Jiří Červený tak soubor a celý kabaret rozpustil. Sám si založil advokátní kancelář, kterou vedl až do roku 1949. Zábavnímu umění se však ani po skončení Červené sedmy nevyhýbal a angažoval se například v organizaci autorů OSA nebo při pořádání vzpomínkových setkání a uměleckých zájezdů. Zemřel v roce 1962 v Praze.

I když kabaret Červená sedma nefungoval ani čtvrt století, jeho místo v historii českých kabaretů a divadel je neotřesitelné a později na tuto scénu vzpomínala nejen řada jejích účinkujících, ale i mnoho dalších významných osobností a řada pozdějších divadel malých forem se hlásila k jejímu odkazu.