ARTES

Umělecké sdružení

Doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.

Člověk mnoha talentů a tím i profesí: novinář, publicista, spisovatel, básník, scénárista, textař, komentátor, vysokoškolský pedagog, mediální analytik. Od roku 2018 člen Rady České tiskové kanceláře. Nejvíce se v současnosti věnuje souvislostem medií a politiky.

V roce 2017 obdržel od prezidenta republiky vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury a školství 1. stupně.

Ale také usměvavý příjemný člověk nejlepších let. Sportovec, za mládí nadšený turista, s přibývajícími léty náruživý cyklista, chlubí se, že s manželkou objeli Bodamské jezero, celých 280 kilometrů, ovšem za pět dnů. Milovník pejsků, ale žádná drezura, spíše „gaučáci“, zatím co on je stále někde v letu.

Kde vidíte kořeny svého vztahu ke kultuře a umění, rodinná tradice, gymnázium?

Z naší rodiny se nikdy nikdo bezprostředně kulturou či uměním nezabýval – a to platí i o vztahu k žurnalistice. A přece, nějaké geny by se našly. Moje babička mi vždycky říkala, že jedním z jejích předků byl skladatel a někdejší ředitel opery Národního divadla Karel Kovařovic. Ten, který tehdy vyhnal z ND Janáčka s jeho Její pastorkyňou, protože se mu zdála příliš moderní a nesrozumitelná.

Nevím, co na této babiččině zvěsti je pravda, ale pokud ano, pak by se tu asi našel důvod, že jsem byl jediný z rodiny, který byl vlastníkem toho, čemu se říká absolutní sluch. Mně to holt kdosi shůry nadělil. Snažil jsem se být poslušen vyššího pokynu a od pěti let jsem hrál na trombón a baskřídlovku, moje dětské (a dětinské) přání bylo vystudovat konzervatoř a pak se dát do služeb nějaké cirkusové kapely. Jen si to vezměte očima mladého kluka – krásné akrobatky, sloni, tygři a možnost (možná jediná, vzhledem ke kádrovým předpokladům) proniknout i do světa, kam nejezdil ČEDOK.

Těsně před přijímačkami na konzervatoř mi vše zhatilo těžké astma, doživotní zákaz dechových nástrojů. A i když jsem se to pak pokusil dohnat na kontrabas a baskytaru, už to nikdy nešlo vrátit. Hrál jsem sice v gymnaziálním dixielandu všelijaké ty St. James Infirmary či Cizince na pobřeží, ale už jsem nikdy nebyl dobrý.

To prostě nejde – kolem vás tolik lákadel – objevování opačného (v mém případě zdůrazňuji opravdu opačného) pohlaví, ale taky poslech rockové a jazzové hudby ze západu, útěky před fízly z černých burz elpíček, a odtud bylo jen velmi blízko k rozhodnutí: nemohu-li dobře hrát, budu snad asi moci dobře o hudbě psát.

O politice jsem psát nechtěl. Ta mě před rokem 1989 totálně odrazovala. A než psát lži, raději mlčet. S jedinou výjimkou: psal jsem do pár samizdatů a jeden i sám vydával. Tak si umíte představit následky. Výslechy na StB, nasazení osobního fízla (můj nejlepší kamarád na fakultě, jak jsem se později dozvěděl z materiálů ÚDV).

Většinu studijních let jsem strávil po antikvariátech, a rozhodně to nebyl ztracený čas. Máma měla obrovskou knihovnu, a tak jsem se prodrápal i k těm, které mám nejraději – Karlu Poláčkovi a Kurtu Vonnegutovi v próze a Jiřímu Ortenovi a Josefu Kainarovi v poesii.

S Františkem Vláčilem a Vladimírem Körnerem

Kde jste se vzal v Melodii a co pro ní psal.

To je jeden z nejbizarnějších příběhů mého života. Na jedné straně veden na StB jako nepřátelská osoba, na druhé straně přijat na Fakultu žurnalistiky. Asi mě chtěli mít pod dohledem, co já vím. A už počátkem prváku mi zavolala Ivanka Brumovská, redaktorka z Melodie (vysvětluje: dnes Peroutková, dcera textařky Aidy Brumovské, co psávala pro Olmerovou, a taktéž bohužel vdova po předčasně zesnulém bubeníkovi Olympiku Milanu Peroutkovi, to jen, abychom věděli, kdo je kdo.). Rok předtím z Melodie vyhnali, trestuhodně a neodpustitelně, kvalitní redaktory Titzla, Horáčka a Klose (plus externisty, třeba Černého či Rejžka), a najednou jim tam neměl kdo psát trochu zasvěceněji. Brumovská mi – tehdy dvaadvacetiletému – navrhla, abych tam psal o jazzu, o němž už jsem toho měl dost načteno i naposloucháno, a to byla výzva, kterou jsem přijal.

S předchozím zátahem na Melodii jsem neměl nic společného a k jeho obětem jsem neměl žádné závazky. Kromě toho jsem psal o věcech kvalitních – Jana Koubková, Martin Kratochvíl, C&K Vocal atd. Jenomže pak proti mně ti „odšedší“ rozpoutali hnusnou kampaň, já na ni zareagoval, pravda nepromyšleně, teď už bych to neudělal, jakýmsi otevřeným dopisem o tom, že se holt generace střídají a nejsou oni sami na světě jediní, co něco vědí o hudbě. Byl to dopis trochu arogantní a zbytečný, ale stalo se. Pouze mi vytvořil umělou auru „normalizátora“, přičemž se tu a tam dodnes od Rejžka, Černého a spol. dočítám, že jsem to nakonec byl já, kdo je odtamtud vyhnal. Už třicet let se mi tihle ukřivdění snaží nasadit psí hlavu a já už na to kašlu. Jsem přesvědčen, že za člověkem stojí dílo, ne prázdné řeči.

Publikoval jste i v Amatérské scéně, co Vás hlavně zajímalo? To byla éra pánů Ivana Vyskočila a Pavla Boška. A začátků malých divadel.

Pan Bošek, jeden z nejméně doceněných géniů českého slovesného a jevištního umění té doby, vynálezce text-appealů, zemřel velice brzy (1980), ale mohl jsem spolupracovat s lidmi, kteří jej pamatovali a nesli dál jeho odkaz aspoň v té Amatérské scéně. Za všechny musím jmenovat Michaelu Grimmovou, díky níž jsem pak mohl řadu let do „Amatérky“ psát. V amatérském divadle se tehdy děly velké kreativní věci, začínal Petr Lébl, Vizita (Jan Borna - Olda Kužílek - Jarda Dušek, to byli odchovanci pro změnu Ivana Vyskočila a jeho Nedivadla), nezapomenu na fenomén Radima Vašinky a jeho Orfea, prostě pod tím „amatérstvím“ se schovávala fůra skvělého kumštu.

Vzpomenete si na svůj první článek či účinkování v rozhlasu?

Poprvé jsem na skutečný mikrofon (tedy ne na ten ve fakultním studiu) mluvil někdy kolem 20. listopadu 1989, předčítal jsem tam nějaké poselství nezávislých studentů – mimochodem můj článek o neklidu v akademických sférách a nesouhlasu studentů s režimem vyšel den před osudným 17. listopadem 1989 v Lidové demokracii, kde to tehdy politicky, a v dobrém, vřelo. Tehdy v tom skoro už nočním studiu se mi třásl hlas, byla to strašně odpovědná chvíle, která samozřejmě zapadla do historie, bylo to jen zrnko písku v té celonárodní kanonádě. Nicméně stalo se. Myslím, že jsem to pak šel zapít, jak se mi klepala kolena.

První článek byl mnohem dříve. Pocházím z východních Čech a tam vycházel krajský deník Pochodeň a okresní deník Záře. V té Záři psala o kultuře jakási paní Velehradská. Jednou – to mi bylo asi osmnáct – jsem za ní zašel, zda by neotiskla nějaký můj text, myslím, že právě o amatérském divadle na Pardubicku, a ona že jo, že je to fajn. Taky že ano. Za dva dny vyšel, ale podepsán jejím jménem. Tomu říkám debut. 

Studoval jste na Slovensku. Jaké máte vzpomínky?

Nejdříve jsem v Praze vystudoval Fakultu žurnalistiky na Karlově univerzitě.

Na Slovensku jsem pak dělal doktorát (na Filozofické fakultě v Ružomberku) a habilitaci (na Fakultě masmédií v Bratislavě). Důvody to mělo dva. Předně: mám ke Slovensku velice vřelý vztah, mám tam přátele, vycházejí mi tam knihy už přes 10 let, jsem členem slovenského centra Penklubu. Ale hlavně – chtěl jsem dělat odborné práce z dějin a současnosti českých médií, a to kolegy na Slovensku enormně zajímalo. Na rozdíl od nás, kteří dění na Slovensku moc nesledujeme, tak oni naopak vzhlížejí k nám jako k inspiraci. Takže jsme se dobře shodli a já jsem tam pak i nějaký čas na jedné VŠ učil a dodnes jsem členem oborové rady pro doktorská studia na filosofické fakultě Univerzity Komenského.

Napsal a vydal jste i básně ve slovenštině, to je dost náročné na jazyk a poetiku…

Ne ne, to bych si netroufl, to by ode mě byla velká drzost. Mám „slovenčinu" tak rád, že bych se neodvážil ji mrvit a kazit. Šlo o překlady kolegy Petera Kosmályho, který připravil společnou knížku veršů mé ženy Ireny a mých pod názvem „Príbehy a iné pokušenia“. Když ji dnes náhodou vezmu do ruky, mám někdy pocit, že ty překlady jsou hezčí, než originály.

Stejně tak jsme napsali se šéfredaktorem Literárného týždenníka Pavolem Dinkou knihu „Necenzurované úvahy a eseje“ a já jsem ho poprosil, aby on mé česky psané části přeložil do slovenštiny. Kniha byla určena slovenskému čtenáři a bylo to takové mé poděkování zemi, kde se cítím jako doma. Mimochodem za tuhle knížku jsme v minulých týdnech dostali nejprve mezinárodní Cenu E.E.Kische za literaturu faktu, a pak i cenu Spolku slovenských spisovateĺov.

Psal jste i něco pro zábavu (texty, scénáře aj.)?

Napsal jsem hodně věcí – většinou s ambicí, aby to došlo realizace. Filmový scénář (ten zasklili na Kavkách ještě koncem 80. let), pár povídek (ty vyjdou brzy zase na Slovensku, doma holt je málokdo prorokem), dva texty mi vydalo nakladatelství Kmen - protiválečnou novelu „Nouzový východ“ a rozsáhlý esej „Mé Rusko“. Taky nějaké divadelní hry – scénář k muzikálu podle Gogolových Mrtvých duší se hrál v libereckém divadle. Pár věcí mám ještě rozděláno, ale chce to čas.

Že by Vás praxe už omrzela?

Ba ne, praxe mám pořád dost. Píšu pro Parlamentní listy, mám tam cyklus Týden v médiích a seriál Jak jsem potkal knihy, a taky pro měsíčníky My a NeKorektní. Rozhodně se necítím být odtržen od reality.

To, že jsem se vrhl po hlavě do té odborné či akademické práce, je dáno tím, že je mou povinností aspoň něco z toho, co jsem za řadu let potkal či dokonce poznal, předat mladším, kteří s tím pak mohou nějak zacházet. Třeba je převzatá zkušenost nezaujme a odloží ji. Anebo v nich vyvolá pochybnosti, otázky, smysl pro hledání souvislostí. To je ta nejlepší možnost a věřím, že se to občas i daří.

Co ve svých přednáškách k masmédiím považujete za hlavní?

Hledání souvislostí. Nic na světě není nikdy úplně poprvé, v dějinách najdeme horu analogií a poučení pro naše dnešní události a životy. Naučit se pochybovat, to věděl už Descartes, „myslím, pochybuji, tedy, jsem“. A nemyslet si, že všechno vím. To zas, zjednodušeně řečeno, hlásal Sokrates: „vím, že nic nevím“. Jen tato pokora před realitou mi umožní se k ní více přiblížit a trochu z ní poznat, čímž budu opět o něco silněji vědět, jak málo doopravdy vím. Pravda, Sokrates podle toho taky dopadl, že…

Jak se díváte na úroveň televizní zábavy?

Popravdě, moc ji nesleduji. Platí to, co jsem řekl o čase. Je ho vždycky málo, a čím déle, tím méně. Pokud si potřebuji odpočinout, pustím si spíše nějaký starý, často ještě černobílý film, třeba Někdo to rád horké nebo Roztomilého člověka.

Z dnešní západní televizní produkce mě zaujala vlastně jen Big Bang Theory, a i ta má dost kolísavou úroveň. Měl jsem rád sitkom Black Books, dokázal, že i takový žánr se dá udělat s obrovským intelektuálním nadhledem, aniž by to ubralo na humoru a lehkosti.

Promiňte, že se nebudu moc pouštět do hodnocení domácí produkce. Opravdu ji neznám tak dobře, abych se na to cítil. Já jsem ještě ta generace, odkojená díly typu Poslední leč, což by asi nespadalo do žánru TV zábavy, ale já se bavil vždycky královsky, až do posledních minut, kdy na mě spadla tíha celého světa. (Film podle divadelní hry Bolka Polívky). Masochisticky jsem ten film viděl snad 30krát.

Co si myslíte o současné zábavě, do jaké míry jí ovlivňuje bulvár?

Bulvár, ať už v zábavě, nebo v médiích, je ve své sociologické a psychologické podstatě zdravý fenomén. Kanalizuje určité potřeby a poskytuje určitý typ zboží určitému publiku. Nemám rád takové to laciné vrchnostenské a elitářské opovrhování bulvárem. Jen nesmí překračovat meze slušnosti (vzpomeňte svého času na obnažené fotky paní Buzkové či Bohdalové) a nesmí být hrubý a pitomý, což jsou přesně ty přívlastky, jež mě napadají třeba u stand-upů zejména české provenience (Na stojáka…).

A co byste přál tvůrcům zábavy?

Vkus a sebereflexi.

Moc Vám děkuji za zajímavé vzpomínky a názory. Ať se Vám daří!

Václav Soldát