ARTES

Umělecké sdružení

Dvanáct křesel Vlasty Buriana

STŘÍPKY Z DĚJIN ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ

Tomáš Hejna

Dvanáct křesel pro Dymszu a Buriana

Je to jeden z veřejnosti méně známých filmů našeho Krále komiků Vlasty Buriana, který se příliš často na televizních obrazovkách neobjevuje. Proč? Těžko říct. Nicméně před několika lety se dočkal určité „rehabilitace“, když se objevil na DVD spolu s dalším málo hraným Burianovým filmem Revizor. Po dlouhé době si ho tak mohly tisíce lidí opět připomenout. A díky tomu i fakt, že Vlasta Burian exceloval nejen na domácí, ale i na zahraniční filmové scéně.

Ale hezky popořádku. Film Dvanáct křesel byl pro českou (tehdy československou) kinematografii důležitý především kvůli svému prvenství. Šlo totiž o první československo-polský koprodukční film, čímž se filmařům obou států otevíraly významné možnosti spolupráce. Nejen, že se jednalo o sousední stát s mnohamilionovým potencionálním publikem, ale k tomu o stát jazykově příbuzný. Mnoho Čechů rozumělo slušně Polsky a naopak Poláků zase Česky – pro zbytek zde byly přirozeně titulky. Navíc kombinace těchto dvou jazyků, jak napsal Leszek Mazan, „vytvářela nové komické možnosti, nepředvídané ruskými spisovateli“. Bohužel se naděje filmařů a herců obou zemí na pokračování úspěšné spolupráce na dlouhou dobu odložily a rozsáhlejší spolupráce českého a polského filmu přišla až po druhé světové válce. To se ale bohužel, jak si ještě povíme, už nemělo týkat ani Vlasty Buriana ani jeho polského protějšku Adolfa Dymszy.

Zmínka o ruských spisovatelích není žádnou faktografickou chybou autora. Film Dvanáct křesel je volnou adaptací úspěšného stejnojmenného románu ruských (sovětských) autorů Iljy Ilfa a Jevgenije Petrova (oba žili v Oděse). Nutno říci, že velmi volnou. V originále hrají hlavní roli podvodník Ostap Benděr, též hlavní postava neméně úspěšného knižního pokračování Zlaté tele, a bývalý maršálek šlechtic Ippolit Vorobjaninov. Právě ten zjistil, že rodinné jmění je ukryto v jednom z křesel původně rodinné jídelny, kam ho příbuzní ukryli při nástupu bolševiků k moci. Protože se jednalo o majetek šlechtické rodiny, tedy nepřátel bolševické revoluce, bylo všechno včetně křesel z jídelny zabaveno a dáno do dražby, kde si dvanáct křesel rozebrali různí lidé. Podvodník a bývalý šlechtic potom společně hledají křesla a v nich ukryté peníze. Před nalezením toho posledního se jinak satirický román mění v realistický příběh závisti a chamtivosti. To když bývalý šlechtic Vorobjaninov Benděru zabije, protože by se s ním jinak musel dělit. Nakonec ale zůstal stejně chudý, protože peníze z posledního dvanáctého křesla nalezl dávno hlídač z klubu, kam bylo prodáno.

Tolik tedy k předloze. Jen pro zajímavost ale dodejme, že kniha, v níž je možné nalézt i řadu satirických poznámek na adresu bolševiků, vyšla kupodivu v roce 1928, a i když se jedná o nejlepší dílo této autorské dvojice, jinak kolegů z novin, v prvních letech byl román téměř bez pozornosti odborné kritiky. Prošel dokonce i cenzurou – snad kvůli již zmíněnému závěru, kde se bývalý šlechtic projevil jako „lakotný nepřítel lidu“. Až v roce 1948 byl román zakázán a do roku 1956 nesměl nikde v socialistických zemích znovu vyjít.

Scénáře podle již popsané předlohy se ujal Karel Lamač, jeden z průkopníků českého filmu, herec, scénárista a režisér, mezi jehož režijní počiny se řadí třeba němé filmy Lucerna, Dobrý voják Švejk nebo Karel Havlíček Borovský a samozřejmě slavné filmy Vlasty Buriana C. a k. polní maršálek (vůbec první zvukový film u nás), Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Funebrák a další. Můžeme bez větší nadsázky tvrdit, že právě Karel Lamač udělal z Vlasty Buriana velkou filmovou hvězdu

Také zmíněný Martin Frič se podílel na režii filmu Dvanáct křesel, a to ve spolupráci nejen s Lamačem, ale především s polským režisérem Michalem Wazyńskim. Kamery se rozjely v roce 1933 (v Praze, Varšavě a Gdyni) a v září téhož roku měl už film svoji premiéru.

Z původní předlohy se však dochoval jen základní námět, tedy dvanáct křesel a ukryté dědictví. Namísto bývalého šlechtice vznikla role žižkovského holiče a lazebníka Ferdinanda Šuplátka v podání Vlasty Buriana, který od prvních scén v holičském krámku v této roli bezvýhradně exceloval, přestože se musel při tomto natáčení velice krotit.

Když se Šuplátko dozví, že dědí po své bohaté tetě majetek ve Varšavě, ani chvíli neváhá a ihned se vydává na cestu. K jeho nemilému překvapení však po tetě zůstal jen prázdný byt, její obraz a dvanáct polstrovaných křesel. Ta nakonec prodá starožitníkovi, aby vydělal alespoň něco peněz. Jenomže netuší, že v jednom z křesel se nachází 100 000 dolarů. Jakmile zjistí, kde je vlastně uloženo jeho jmění, vydává se po stopách již rozprodaných křesel. Společnost mu při tom dělá starožitník Klepka, kterého si zahrál Adolf Dymsza. Tak jako v předloze zažívají oba protagonisté při pátrání po křeslech mnohá veselá dobrodružství pouze s tou výjimkou, že Šuplátko Klepku v závěru nezabije a naopak se s ním vydává vstříc budoucnosti. Poslední křeslo s penězi se totiž hned na počátku zcela náhodou dostane do místního sirotčince. Když se Šuplátko a Klepka dozví, kde se velkolepé jmění nachází, je už pozdě. Oba vidí jen otevření zrekonstruované budovy sirotčince za jejich peníze, a to pouze skrz plot.

„Byla to velmi šťastná myšlenka uskutečnit česko-polskou filmovou spolupráci… a byl to nápad tím úspěšnější, že ústřední dvě role (pražského holiče a varšavského asntikváře) byly svěřeny Vlastovi Burianovi a skvělému polskému komikovi Adolfu Dymszovi. Sešly se tu ke zdárné a úspěšné spolupráci dva ekvivalentní typy, z nichž holič Burianův je rťutovitější a ,romantičtější´, kdežto antikvář Dymszův klidnější a ,tragičtější´, psalo se po premiéře v Rozpravách Aventina. Recenze to byla vskutku skvělá, a také pravdivá. Oba komici předvedli skvělý výkon, což však nemůže zastínit skutečnost, že i když Dymsza, v té době populární polský komik, který měl v polském filmu stejnou reputaci jako Burian v tom českém, podal skutečně kvalitní výkon – Vlasta Burian ho naprosto zastínil a překonal. A všimli si toho nejen čeští diváci, ale i ti polští. Důkazem jsou i tyto řádky z 15. října 1933, otisknuté v časopise Film:

„Je nutno jen uvítati takovouto spolupráci, jíž vznikl první všeslovanský film, a to ještě film ,našeho´ Vlasty Buriana! Je to opět něco jiného a také Vlasta Burian je tu opravdu zcela jiný než ve svých pražských filmech. Dovede však také využíti všech komických situací až do krajnosti. Je výborně podporován Polákem A. Dymszou, který však teprve vedle Buriana něco znamená.“

Burianův výkon, ale i samotný film byly ve své době hodnoceny výrazně rozdílně a také tvrdě. Zatímco jedni byli nadšeni, jiní byli spíše roztrpčeni a kritizovali. A byli i tací, kteří se nemohli rozhodnout. Tak třeba ve Filmových listech se 27. září, pět dní po premiéře, objevila recenze:

„Film nepřináší mnoho kladů kromě libreta, kterým jest humoristický román sovětských spisovatelů. Ale již jeho zpracování ve filmové scenario jest pochybné: celý film jest vlastně monologem Burianovým, resp. jeho dialogem s polským partnerem. Chybí tu i nejnutnější vedlejší osoby a dějové momenty, ačkoliv námět poskytoval přímo nekonečné komické možnosti. Šetřilo se tu na hercích do té míry, že nebylo ani na domovnici… (…) … selhávají ovšem i lepší výstupy tohoto filmu, který nám svou technickou úrovní připomíná filmové začátky. (…) a Vlasta Burian nese celý film na svých bedrech s velikou ukázněností – strhuje na několika místech svou vynikající komikou. (…) polský herec Dymsza se projevil jako mělký komik povrchní varietní úrovně…“.

Na dlouhou dobu upadl film v zapomnění nejen kvůli jeho horší kvalitě, především té technické, ale i kvůli oběma hlavním představitelům. Vlasta Burian i Adolf Dymsza měli po válce velmi podobný osud. Oba byli souzeni pro kolaboraci s nacistickým Německem, i když oba byli ve skutečnosti nevinní. Burianovi vytýkali styky s Němci v divadle a při natáčení dodnes populárních komedií, přestože jako ředitel divadla a herec se styku s nacisty jednoduše vyhnout nemohl. Přitížil mu jeden z rozhlasových skečů, k němuž byl však přinucen (později to bylo i prokázáno). Nepomohl ani fakt, že celou válku pomáhal svým kolegům, které zaměstnával v divadle. Jak píše ve své knize Hvězdy stříbrného plátna Miroslav Graclík, Radovan Lukavský později vzpomínal, že to byli právě tito lidé, jimž Burian za války pomáhal, kteří ho po ní nejvíc odsuzovali a účastnili se znárodňování jeho divadla. I Dymsza byl souzen za kolaboraci, protože odmítal všeobecný polský bojkot a během války vystupoval v kabaretech a varieté. Burianovi nakrátko pomohla přímluva Jana Masaryka, ale i tak si odseděl několik měsíců ve vězení a několik let nesměl hrát. Dymsza měl o něco větší štěstí. Jeho přátelé dokázali, že po celou válku pomáhal židovským rodinám, a i přes nebezpečí ztráty vlastního života u sebe ukrýval jednoho židovského kolegu. I tak byl odsunut po válce na vedlejší kolej.

I když se film nedochoval celý (devět minut z původní verze se ztratilo), a i když jako zvukový film patří snímek Dvanáct křeselBurianovým slabším, nelze než mu přiznat jeho jedinečnost a důležitost. Po naší zemi a Německu je tak Polsko další zemí, která na Buriana, velkého Krále komiků, nikdy nezapomene, tak jako na jeho neuvěřitelný herecký talent, jenž se i ve Dvanácti křeslech naplno projevil, a to zvlášť v kontrastu s méně výrazným polským protějškem.