ARTES

Umělecké sdružení

ENTERTAINER

Vladimír Hron

bavič, zpěvák, imitátor, moderátor, komik, textař, tanečník, loutkoherec, rozhlasový redaktor, držitel několika cen TT…

Vladimíre, jste člověk mnoha profesí a dovedností. Jak byste sám sebe nazval?

Už před časem jsem zvolil označení entertainer. Z prostého důvodu, že když jsem začínal, tak kdokoliv, kdo slyšel slovo bavič, tak před očima viděl Petra Novotného. Bavič bylo označení pro něco jiného, než jsem dělal. Anglický výraz entertainer pokrývá všechno, co dělám. Přede mnou to třeba byli Jirka Korn, Pepa Laufer. Tedy člověk, který zpívá, tančí, baví publikum, nebojí se experimentovat, zahrnuje všechny kategorie šoubyznysu.

Jde o čistý entertainment, který vznikl již dávno ve Spojených státech, když vznikaly první kabarety, cirkusy.

Když přijdete na jeviště, tak musíte diváka na hodinu, hodinu a půl uchopit a nepustit ho, aniž by vám někdo pomáhal a doplňoval. Snil jsem o tom, že se stanu takovým klasickým entertainerem starého střihu, který dokáže si s publikem dlouho hrát.

Kdy vás to vlastně napadlo?

To nenapadlo mě, ale lidi kolem mě. Já mnohé z kumštu dělal, ale nikdy mě nenapadlo, že se tím budu živit. Vždy jsem to dělal pro radost děvčat, později pak kolegů a společnosti.

Od dětství jsem ten gen bavení lidí v sobě měl. Chtěl jsem být herec. Divadlo dodnes je mojí obrovskou láskou, ale nebyl jsem shledán přijatelným pro DAMU.

Změnila se doba, začal jsem pracovat v soukromém rádiu, zpíval jsem s kapelou, hrál i v divadle a všechny ty činnosti se začaly propojovat. Pak jsem jednou odešel jak z radia, tak divadla a během několika hodin byl bez práce. Přemýšlel, co dál, zda do Prahy do nějakého radia, nebo do zahraničí. Měl jsem nabídku dělat pro velkou nadnárodní hotelovou síť, zpívat a bavit lidi po hotelech, bylo to velmi finančně zajímavé.

Ale jednoho dne u mne zazvonil kamarád Milan Kamír, můj současný manažer, a řekl mi, že umím něco pro lidi zajímavého. Náhoda a shoda okolností. Začal jsem jezdit po různých vystoupeních, kam mě Milan začal nabízet jako multifunkčního umělce. A to mě zůstalo dodnes.

Potkali jsme posléze další lidi, kteří nás posunuli zase o kousek dál. Standu Procházku, který si všiml mého vystoupení v jedné talentové soutěži, „Liga gagů“ na Nově. Našel si můj telefon, a říká mi: člověče, já vás neznám, ale vy musíte něco dělat dál, nejen jezdit po zábavách. A nominoval mě na Haškovu Lipnici, kde jsem získal titul objev roku. Pak s tím začal operovat a volal Františkovi Polákovi do televize.

Takže jste vytvořil nějaký program a s tím jste vystupoval?

Řeknu vám sladké tajemství, že žádný program, kromě těch televizních, nemám. I když se na plakátech různě jmenují, tak vlastně nic uceleného neexistuje. Jádrem veškeré mé činnosti je improvizace.

Když nastoupím na jeviště, tak si takzvaně vyzkouším publikum a podle toho, kam mě publikum nasměruje, tam tím směrem kráčím. Mám rád takovou hru s divákem než zcela pevnou kostru představení. Vždy jsou určité body, písně, které tam jsou, ale všechno kolem je čirá improvizace. Mnohdy lidé, kteří přijdou znovu na mé představení, říkají, to bylo něco jiného. A to je účel, protože i já se potřebuji svojí prací bavit. Nechci se dožít toho, že budu někdy po pětapadesáté říkat stejný vtip a nebude mě bavit. Jsou fóry, které zůstávají jako takový zlatý fond, ale vždy si vybírám podle nálady publika, nebo podle toho kde jsem. Lidé vědí, že pokud přijdou na mě, tak vždy dostanou i něco nového. Třeba u „Abecedy hvězd“, která má už kolem 120 představení, jsou lidé, kteří za mnou jezdí a sledují, jak se show vyvíjí.

Takže hodně vnímáte, jaké je, jak říkal Werich „pan publikum“!

Já moc negeneralizuji, zda je publikum mladé či starší. Je to vždy jakýsi živý organismus. Jsou rozdíly podle zemí, když zpívám v Americe, Rusku, v Itálii nebo Německu, měli jsme vystoupení i v Egyptě. Generálně platí jedna věc. Jsou rozdíly, jestli publikum přijde do divadla či kulturáku na vystoupení za svoje peníze, nebo přijde na firemní akci, nebo akci, která je zdarma.

Když přijde za vámi, koupí si na vás lístek, tak můžete předpokládat, že vám bude nakloněno, že to bude v pořádku. Když máte vyprodaný sál, tak je to nejjednodušší. Ale pozor na pocit sebeuspokojení. I toto publikum si musím získat. Těžší je to na akcích, kam se přišli lidé třeba hlavně najíst, jste tam třeba jeden z mnoha, tam musíte lidi hodně odhadovat. Publikum je taková množina lidí, která pro umělce nesmí být nepřítelem, ale musí se mu stát spolupracovníkem, partnerem. Zjistit jakou má náladu a do té nálady se pokusit vcítit, pak je všechno v pořádku. Pak se dostaví ten kýženě očekávaný efekt v podobě potlesku.

Je to taková psychologická hra, která však nemá vítěze. Nemůže vyhrát ani umělec, ani publikum, ale může dojít ke shodě. A když k ní dojde, tak to je to pravé vítězství. Já si to tak hrozně užívám.

Kde jste se naučil tancovat, pohybovat při zpívání?

Mám vzory jako Frank Sinatra, Gene Kely a další. Kely hodně pomohl Sinatrovi vystoupit z role zpěváka a udělal s ním fantastická taneční čísla. To jsem obdivoval na našem choreografovi Richardu Hesovi, že dokázal pochopit v čem tkví efekt čísla. Že to není o nejvyšší možné náročnosti, kolik otoček tanečník udělá a tak, to mnohdy divák ani neodhadne, ale hlavní je, co vypadá nejlépe. V tom byli Gene Kely a stejně tak Ríša Hes naprosto geniální. Dokázali odhadnout, co na diváka nejlépe zapůsobí.

Tancování mě především učil v televizi Ríša Hes. Říkal o mě „já z tohohle dřeva něco udělám“. Dělal jsem si dokonce stepařské číslo. V žádném případě ale nejsem profesionální tanečník, i když to dokonce o mě napsali v novinách. Kdesi se někdo ptal, proč se neobjevuji ve StarDance. A někdo odpověděl, že jsem profesionální tanečník a nebylo by to fér. Jestliže někdo o takovém „prknu z Vltavy, v mém případě z Labe“ napíše, že je profesionální tanečník, pak klobouk dolů před mými učiteli. Vždycky jsem asi dobře filmoval, že umím tančit. Tohle právě dělal Frank Sinatra po boku Gene Kelyho. Tahle touha, chuť, buldocká vůle vyjádřit nějaký obsah, náladu, člověka dokopou k dobrému výsledku, i když něco neumí.

Platí obecná premisa, nejen pro šoubyznys, že pokud chcete něco dělat, dokázat, tak nesmíte první větou říct, to bude problém. Musíte říct, já to dokážu.

Takže, když za mnou přišli, budeš stepovat s Lumírem Olšovským ve Zpívání v dešti, tak jsem říkal „co budu?“, ale nikdy jsem neřekl, že to neudělám. A chodil jsem tři týdny do zrcadlového sálu v televizi, a Richard Hes do mě mlátil botou „ty seš takové jelito atd.“, co ani nemohu publikovat, ale dokázali jsme to.

Zpívat jste se ale poctivě učil.

Ne, to je od přírody. Doma se pořád zpívalo, v autě, na výletech, u táboráku, máti a sestra hrály na kytary. Víc lidí mi říkalo, když jsem se chtěl profesionálně učit, nech to tak, jak to je. Tohle je od přírody a na to se nešahá. Žadonil, prosil jsem profesionály o pomoc a oni mi řekli: ne tobě není pomoci, bohužel „je to tak“. S tím nic neuděláme.

Hodně lidí mi říkalo, „jak to, že to všechno zazpíváš?“. To je hrozně jednoduché, já od dětství seděl u dráťáku, radia a pak magneťáku a poslouchal, jak to zpívají. A snažil se, abych to zpíval přesně jako ti zpěváci. Já jsem měl spojeno, že ty písničky a jejich interpretační vklad, že to je správně. Že to jinak nemá být a dětskou duší jsem si dal do hlavy, že kdo to zpívá jinak, tak je blbec. To mě formovalo. Takže, když jsem pak začal poslouchat klasiku, učil jsem se zpívat jako Pavarotti.

Později jsem pochopil, že to je jinak. Ale tohle mě asi naučilo, jak intonovat, jak imitovat. Já to dlouho nevnímal, že imituji, až mi lidé začali říkat, ty jsi imitátor. Já to tak nevnímal. Když jsem v radiu komentoval fotbal, tak jsem to dělal jako Karol Polák, ale já ho neimitoval. Myslel jsem si, že se to tak má dělat.

Ke mně všechno přicházelo jaksi mimoděk. Nikdy nic jsem nedělal cíleně. To je pro život také hodně důležité. Nechat tu energii volně plynout, aby člověk přišel na to, čím je a čím chce být, přirozeně. Aby se netlačil do něčeho. Co není.

Moje manželka tvrdí, že není možné, abyste to všechno nazpíval sám. Stejně v televizních programech jedete i kvůli pohybu z playbacku. Přece každý zpěvák má jinou barvu hlasu, intonaci, frázování. Tak jak?

Vaši manželku tímto srdečně zvu na své vystoupení. A slibuji, že pokud bude mít zájem, může si na jevišti stoupnout vedle mě a poslechnout si, že jsem to skutečně já. Měl jsem s tím mnoho problémů, nesčíslněkrát za mnou přišli lidi, že to je podvod. Dokonce za mnou při vystoupení přišel pán a křičel, ať muzikanti vypnou ten magneťák, že to nemůžu zpívat, že to není možný. Tak jsme mu to museli zahrát znovu. Jen kytarista, aby neslyšel tóny celé kapely a slyšel zpívat mě. Pak přišel a omluvil se.

Když jsem začal v televizi dělat „Hvězdy, které nehasnou“, tak jeden novinář napsal, že nechápe, proč televize natáčí pořad, ve kterém se nějaký moderátor pitvoří do plaibacku Toma Jonese.

Má první vystoupení v televizi byla čistě živá. Hlavně Abecedu hvězd jsem celou zpíval live a bylo to moje podmínka. A byla to i podmínka Františka Poláka, protože by to byl světový rekord. Udělali bychom něco, co ještě nikdo nikdy neudělal. Tedy zcela živá interpretace. Všechno bylo natočeno v reálném čase. Vbíhal jsem do zákulisí za paraván, převlékal se a hned jedeme dál. Pak se v sestřihu vybíralo ze dvou představení, ale to se jen vybíraly lepší kousky, ale při natáčení nebyl střih vůbec použit. Prostě, bylo to bez „chemických přísad“.

Tady jsme se vyřádili. I hvězdní zpěváci se přidali. Třeba Karel Gott a já jako Pavarotti, Karel Černoch a já jako trpaslíci, já jako Limonádový Joe (kterého ve filmu v originále zpíval Karel Gott a tady zpívám zase jen já) a další.

Později se již točili hodně playbacky. Ale to nebyl playback Toma Jonese, to byl můj playback, natočil jsem si ho sám. Stejně tak hlasy hvězd.

„Tedy v žádném případě, tedy Oldřich Nový, to je moje libůstka, muž, kterého miluji, nejen pro jeho hlas, ale protože byl skutečným džentlmenem“ (imituje v témbru Oldřicha Nového). Ono je to o práci s hlasem, o nastavení barvy hlasu. Já se to nikdy neučil. Říkám, že to boží dar. Všechno to ke mně přichází, některé zpěváky si ovšem pouštím na magneťáku. Některé hlasy si musím připravit a učit se je, dokud si nesednou. A pak sedím u televize a skutečně slyším „Vážení spoluobčané“ (Zeman), nebo „ne, ne, ne, ne…“(Klaus). Všechno předvádí v dokonalé intonaci

Ale u zpívání přeci jde i o něco jiného než u mluvy. Navíc jde i o typické pohyby, taneční vyjádření, „měsíční krok“ u Jacksona, práci s mikrofonem u Merkuryho, atd

U zpívání je to úplně jiná kategorie. Tam se musíte naučit třeba dýchat jako daný interpret. Když dělám třeba Michaela Jacksona, já na rozdíl od něj nepoužívám playback, to znamená, že se musím naučit i hýbat. Musím se snažit pracovat komplexně. Mám pocit, že jsem někdy „džeksnovější než džeksn“, protože on si někdy při těžších partiích vypomáhal tím, že to za něj zpíval sbor, nebo jen zaječel a šestkrát se otočil. Já si někdy říkám, proč to tak dřu, když to mistr takhle šulil. Ale vážně. Jackson nejen své písně zpíval, on je i tělem vyprávěl.

Mám takové motto: člověk, když je na jevišti, měl by předvést takový výkon, jako by měl strach, že zítra už nebude mít šanci ho předvést. Odevzdat to, co v něm je a odevzdat to v maximální kvalitě.

V představení musí být od každého kousek. Musíte mít okamžik, kdy ukážete něco, co má jaksi top uměleckou kvalitu, že lidem tak zvaně spadne brada, ale pak musí přijít chvíle, kdy sami sebe shodíte. Udělat si srandu sám ze sebe. Člověk musí dostat slzy i smích. To říkali všichni velcí klaunové.

 

Moc Vám děkuji za příjemný rozhovor! Ať Vás diváci pořád milují!

                                                                                                                       Václav Soldát