ARTES

Umělecké sdružení

František Jirásek - fotograf akcí a hvězd

Fotografové na koncertech a vůbec společenských akcích bývají téměř neviditelní. Všichni je vidí, ale nikdo je pořádně nevnímá. Prostě patří ke koloritu showbyznysu. Pak vidíme výsledky jejich práce v novinách a různých časopisech. Ti skutečně dobří ale současně zaznamenávají nezapomenutelnou atmosféru konkrétních akcí. Od seriózních po bulvár. Počínaje paparazzi, přes tzv. novinářské či reportážní, sportovní, válečné, politické, až po umělecké. Někteří pak mají svá muzea či jejich fotky jsou v galeriích, třeba světový fotožurnalista Henry Bresson, nebo naši Josef Sudek, František Drtikol, Jan Saudek, i další. Měl jsem v životě štěstí, že jsem se potkal s některými mistry „těžkého umění fotografie“ Pavlem Diasem, Miroslavem Huckem, Mirkem Zajícem, především z „líhně Mladého světa“.

Fotografa Jiráska dobře znají ti, kterých se to týká, se kterými a pro které fotí. Záměrně píši „pro které“, protože v některých případech by se dalo hovořit již o tom, že je jejich „dvorní fotograf“. Ne náhodou si ho zvou i na soukromé akce, třeba Helena Vondráčková či Karel Gott.

Dlouhá léta fotil pro cestovní kanceláře jejich nejatraktivnější destinace. Fotil v Kanadě, USA, festivaly v Německu na pozvání místních manažerů. Nafotil mnoho hvězd, třeba Amandu Lear, Drupiho, Johnny Cashe, Suzy Quatro, prostě kdo se tenkrát i dnes nachomýtl v Praze.

Jaké byly začátky?

Vyučil jsem se automechanikem jako autoelektrikář, chytal jsem v dorostenecké lize. Ale najednou vojna. V jednadvaceti jsem si našel paní, zamilovali se, ale ona chtěla bydlet. Tak jsem musel všeho nechat a jít tam, kde mě dají byt. A to byly Pozemní stavby České Budějovice. Tenkrát to tady v Praze rozjížděly, dělaly přestavbu Národního divadla. A kdyby ses chtěl podívat, tak to zlaté zábradlí na střeše Národního jsem já navozil svým náklaďákem. Obří třicetimetrové kusy dělali zlatníci v Kunraticích, a pak se zlatými destičkami ještě dodělávalo na střeše. A já ho navozil ve speciálně upraveném autě. To beru ne jako zásluhu, ale jako moji raritu.

Vzal jsem si paní, odpracoval jsem byt, a přitom jsem začal fotit jako amatér. Docela jsem měl výsledky. Ale pak přišla druhá paní a její strejda byl zástupcem v Panské ve Střední průmyslové škole sdělovací techniky, tak se to tenkrát a snad i dnes jmenuje. Ten mě navedl, a tak jsem si jí udělal.

Fotit jsem se ale naučil docela brzy. Do toho baráku, kde jsme získali byt a dělali jsme tam něco jako správce, se přistěhoval nějaký kluk a přišel za mnou, jestli bych mu tam našel něco na fotokomoru. Tak jsem šel na družstvo, tam souhlasili, a tak jsme z takové malé místnůstky, kde byl drtič na odpadky, udělali fotokomoru. Stejně se to nepoužívalo. On mě děkoval a začal mě učit.

Takže jsi vlastně samouk, protože na škole v Panské se fotografie, pokud vím, neučila.

Určitě! Poté, co jsem měl nějaké výsledky a začal se dostávat mezi ty celebrity, koncerty, ples Květů a tak o mě začal být zájem. Ten Jirka, co mě zaučoval, mě bral s sebou. A jak jsem se snad přiblížil k němu a jeho kvalitě, tak jsem začal mít úspěch jako on. On se specializoval na Karla Gotta a já se specializoval na všechno. A to bylo možná dobře, že jsem nebyl úzce zaměřený na jednoho či dva a dělal jsem právě ty plesy a koncerty všeho druhu.

Celý život jsem fotograf, jak se dnes říká, showbyznysu. Tedy zábavy.  Ale nejdříve jsem se musel v té fotokomoře naučit míchat chemikálie, vyvolávat filmy, louhovat stříbro, leštit, vytmavovat a zesvětlovat obličeje, prostě řemeslo. Tehdy žádné digitály nebyly, mluvím o roku 1975. Měl jsem tenkrát Praktiku L dvojku, to byla zrcadlovka a k tomu jsem si pak dokupoval objektivy a teleobjektivy. Byla hlučná, ale dobrá.

Když jsem tak fotil různé akce, tak mi najednou začaly chodit objednávky. Z Melodie, Pupuláru ze Slovenska. „Abychom nemuseli posílat fotografa do Prahy, nevyfotil byste nám třeba Mariána Vargu?“.

Ale tenkrát nebyly e-maily a fotky se neposílaly počítači.

No samozřejmě. Já jsem třeba nafotil koncert Ricchi e Povery, tam mě dostal Vašek Junek, který tam dělal pomocného režiséra a dostal mě i do zákulisí. Já jsem nafotil první půlhodinu, asi sto záběrů, odjel jsem autem domu na Jižňák, filmy jsem v koupelně vyvolal.  Z mokrýho negativu udělal fotky a na konci toho koncertu odvezl do Lucerny. To byla v té době naprostá rarita. Třináct na osmnáct a některé i na A 4.

Přijedu do Lucerny. Tam italská ochranka, ukážu jim fotky a tak „prego, prego“ a šel jsem dovnitř. Byli z toho úplně nadšení, do čtyřech jsem s nimi byl na nějakém rautu, všichni se mi podepsali, prostě zážitek, protože prý nikdy v životě tohle nezažili. Aby jim někdo udělal fotku na koncertu a hned na konec koncertu hotové přinesl. Prostě nebyl žádný digitál, jen řemeslo.

Najednou zavolá ředitel Fotografie, že o mě ví a jestli bych přinesl nějaké fotky. A že by mě brali, že takové fotky nemají. A vzali mě. Já v tu dobu ještě dodělával školu, ale měl jsem výsledky. Reportéřina nebyla žádná legrace. Musel jsem vyfotit určité kvantum fotek, abych měl výplatu, jeli jsme na úkolovou mzdu. Čím víc jsem vyfotil fotek, které se prodaly, tím jsem si vydělal víc peněz. Bez ohledu na to, kolik bral někdo jiný. To bylo jedno.

Nejvíc byla placená ulice, „Účko“. Třeba nejvyšší šéf družstva Fotografie se divil, že jsem za hodinu vyfotil sto fotek na Karlově mostě a všechno se to prodalo. Někteří kluci se ulejvali na jasných akcích, chodili na svatby, vítání dětí, pohřby, promoce. Tam ses nemusel moc snažit, byla to sice nádeničina „roura, ruka“, ale bylo to jasné, Kdežto najít ten kšeft na ulici, bylo nejvíc placený, a já jsem si vyhlídl tu ulici. Mě to oslovilo.

Tak jsem třeba šel na Hlavní nádraží a venkovanům, kteří přijeli do Prahy jsem hned nabízel, že jim udělám fotky. Do Poděbrad na náměstí, do Kolína, Příbrami, já rád jezdil. Lidi už mě někde znali. Já je vyfotil samotné, s partnery, miminy, se psem, prostě jak se jim líbilo, oni mi dali adresu a posílali jsme jim fotky na dobírku, tedy podnik Fotografia, aby bylo jasno, ne já.

Poslali mě na výstavu Země živitelka do Českých Budějovic na čtrnáct dní. A koukám, kolegové fotografové dopoledne na pivo, odpoledne na pivo. Tak jsem stál u brány od rána a chytal jsem lidi. Od jednoho kolegy jsem chytnul slogan „holčičko, stoupni si sem pěkně barevně“, tak jsem to začal používat na všechny, ať si stoupnou barevně. Já jsem odtud přivezl za týden padesát filmů. To bylo až neuvěřitelné. Já měl z každé fotky jedenáct procent. Můžu se pochlubit, předseda představenstva Fotografie měl asi šest tisíc a já jsem měl osm. To byly tenkrát v sedmdesátých letech velký prachy.

Já nejsem žádný umělec, já jsem dříč. Když mám něco udělat, tak to splním. Když je možnost jakýmkoliv způsobem se prezentovat, tak do toho jdu naplno. Tady nejde o peníze, kolikrát já dělám zadarmo. Starým babičkám vítání občánků vyfotím zadarmo, některé koncerty vyfotím zadarmo.

Dobrá, ale to Tě napadne, že jdeš někam fotit, nebo Ti někdo zavolá, že Tě chce?

Teď už chodím jenom na objednávky, posledních pár let. Když jsem byl v nejlepším, někdy koncem devadesátých let, tak jsem šel na volnou nohu.

A kdo se Ti teď fotí nejlépe? Jak s různými hvězdami vycházíš?

Vždycky když s někým spolupracuji, ať je to Rottrová, Pilarová, Korn, Helena, tak prostě nemám žádný problém. Asi je to v tom, že mě už léta znají, že nevytáhnu fotku, která by je nějakým způsobem podrážela. Že je na mě spoleh.

Já se nepovažuji za novináře, ani za uměleckého fotografa. Myslím, že jsem reportážní fotograf se slušným názorem na tvůrčí práci. Nikdy nevytáhnu špatnou fotku, kde se ten člověk zrovna netváří, nelíbí, má zavřené oči, grimasu. Nikdy fotku, která by ho poškozovala.

Třeba je známo, že Martin Michal, manžel a manažer Heleny Vondráčkové, je docela ostrý.  Dobře dělá. Ale když já mu nafotím Helenu, kdekoliv, ať už na koncertě, nebo třeba na zahradě v soukromí, tak mu ze slušnosti volám, kterou fotku mohu použít. A on na to „už se mě na to neptej“. Takovou u něj požívám důvěru. Všichni ostatní to vědí a podle toho se mnou komunikují.

Já nikdy nedělám to, co je dnes v branži docela běžné, že nikdy, zdůrazňuji nikdy se nesnažím lidi nachytat při nějaké nepřístojnosti nebo nedostatku. I já mám docela dost „blbejch“ fotek, tedy výrazově ošklivých, ale já je nikdy nepoužiji. Nelíbí se mi, že někteří fotografové přímo vyhledávají, jak zabrat nějakou osobnost v nepříliš vhodné situaci, kdy vypadá směšně, unaveně, trapně. Ono přece většinou stačí, když se člověk sám na sebe podívá třeba na fotku v občance.

Dneska se hodně pracuje s digitálem, pustí se automat a nafotí kvantum fotek a pak se vždy něco najde a vybere.

To je podle mě špatně. Když třeba fotím svatby, tak fotím na filmy. Není tam ta „hnusná digitální ostrost“, která je vhodná pro nějakou mladou holku, ale je strašně tvrdá. Proto používám filmy, které mají plno polotónů.

Nicméně na koncertech už musím používat digitál, protože tam je fůra protisvětel, které ten film nepobere, neumí to. Používám ho tam, kde to je praktické. Třeba i kvůli odpadu. Na koncertech mám fůry odpadu, ale když fotím jinou akci, třeba svatbu, tak nemám skoro odpad, co fotka, tak je prodejná.

Pořád vyznávám klasickou fotografii, třeba černobílou. Když jsem se bavil s lidmi, kteří se celý život zabývají fotografií, tak mi říkali, že digitál je vlastně krok zpátky. To není krok dopředu, to je můj názor.

Když někde vytáhnu foťák na analog, tak nastane divení „vy umíte s tímhle fotit?“.

A jak je to u Tebe s barvou. Pamatuji si, že před léty odborníci tvrdili, že barevná fotografie také není krok kupředu, že to není umění.

Ono je to o tom, že ke každému záběru se nehodí jen barevná, nebo jen černobílá. Ono máš různé portréty, nebo krajinu, hlavně tam se nehodí třeba černobílá.

U fotografie to není tak specifické, jako u filmu, teď je trochu móda točit černobílé filmy, třeba Schindlerův seznam byl černobílý, ale to evokuje tu dobu. Myslím si, že u filmu je ale tahle doba pryč. Když se podívám na film s Buriánem, tak k tomu se černobílá hodí. Ale dneska nevím, co by to muselo být za film, abych si řekl, k tomu černobílá sedí. Vem si třeba Pyšnou princeznu v barvě, asi by to nebylo ono.  My to máme nějak zafixované, a s tím se musí počítat.

Co takhle budoucnost fotografie v showbyznysu.

Fotografie bude mít vždycky svoje místo.  Nelze jí oddělit od akcí, kde se něco děje. Ta okamžitá dokumentace, ta bude vždycky nutná. Nikdy to nenahradí jenom film. Ve filmu ti spousta detailů uniká.

Mě strašně fascinuje ten okamžik. Teď! Ta setina, kdy já chytnu náladu, výraz, nebo ten tvůj výraz odhalím, ani nevíš, co já odhaluji. Jsem v tu chvíli jako psycholog, který Tě opravdu přečte díky fotce. Ten člověk má při vystoupení nějakou pózu, ale já ho tou fotkou odhalím, jaký ve skutečnosti je.

Víš, já jsem tak trochu jinde než kolegové. Žádná redakce mě neúkoluje, jsem „volná noha“. Musím čekat, že mě někdo osloví, sám to vyfotím, zpracuji, nikdo mi to nekolauduje, jenom ten umělec. To mám strašně rád, že jsem sám za sebe.

 

Františku, dobré oko a hodně štěstí na zajímavé okamžiky. Děkuji!

 

Václav Soldát