ARTES

Umělecké sdružení

František Ringo Čech

František Ringo Čech    

Vyučený televizní mechanik, absolvent konzervatoře obor bicí a folklor, muzikant, textař , dramatik, herec, scenárista, malíř, grafik, publicista, komediant, spisovatel, politik, bubeník, a snad jsem na nic nezapomněl.

Ve svém nabytém programu pro mě našel hodinu ve svém srubovém obydlí. Uvařil obří kafe a mezi obrazy jsme začali vzpomínat na profesní život. Známe se léta a tak si tykáme a schválně to píši tak, jak jsme povídali.

Františku, co jsi vlastně ještě nedělal? A jseš pořád bubeník?

No, těžko se vzpomíná, ale nedělal jsem toho spoustu. Třeba nedělám sochy. Ale bubeník budu do smrti, vždyť jsem to vystudoval. A hlavně, lidi pořád říkají „Ringo, to je ten bubeník!“ A já už neseděl u bubnů třicet let. To údobí u těch bubnů, je nejdelší kus mýho života. Proto mě lidi mají zafixovanýho jako bubeníka. Bubny jsem prodal a k bubnům lezu, když jsem po půlnoci moc rozjetej, tak si jdu zahrát. Byla to krásná kapitola života, která byla teď uzavřena.

Krááásný závěr mýho života, sešel sem se s RINGEM! (snad ti mladší ví, že Ringo Starr byl bubeníkem legendárních Beatles). Bylo to výjimečný, protože Ringo nikoho nepřijímá, nedává podpisy, nefotí se s nikým, nepodává ruku, nechce nikoho vidět. Já mu rozumím. Když jsem to říkal vnukům, tak říkali: „dědo, vždyť Ty seš stejnej mrzout, jako von“. Měl tady koncert v Paláci kultury, vyprodanej. Měl velkej úspěch. Ale já patřím pod Pragokoncert a ten to pořádal. On věděl, odkud jdou peníze a nedovolil si nepřijmout toho jejich českého Ringa. Tak se mě to povedlo. Jeho manažer mi předtím říkal: „On je Ringo už starej a trochu náladovej, ta schůzka může trvat sedm minut a taky sedm vteřin, abyste na to byl připravenej“ Přišel do šatny, a říkal: „tak kde je ten váš Ringo,“ no dědeček jako já, scvrkáváme se, ale hrál jako o život. Popovídali jsme si a máme spolu krásnou fotku.

Mně se líbí, že se hlásíš jako bubeník! Že se neuvádíš jako hráč na bicí, nebo perkusionista. Takové jako nóbl názvy.

To je debilita doby. Já celej život chodím na fotbal a tam byli pomezní na každý lajně. Ale ta pýcha lidská, ta snaha furt bejt něco víc, a tak teď to jsou asistenti rozhodčího. Říkám si, kterej asi je první a kterej druhej. Jestli se o tom hádají. „Snobové nafoukaní“. Jsou to asistenti rozhodčího, ale co se na tom mění, že jsou prostě pomezní.

Hráči na bicí jsou prostě bubeníci. Je to krásná profese, vybral jsem si nádhernej nástroj. Dokonce mohu s odstupem říct, že jak jsou u muziky „muzikantské Lidušky“ tak ty muzikantské (oni svoje Lidušky mají i fotbalisti, hokejisti a tak) milují nejdřív sólové zpěváky, ale hned za nima jsou bubeníci. Teprve potom přijde sólový kytarista. Ten nástroj je u těch děvčat privilegovanej, možná protože dává rány. Ony děvčata vědí! Bubeník je hrdej titul.

Jak Tě to vlastně napadlo, dát se na bubny?

Já to už jako dítě miloval. Jednou jdu ze školy a pochodují pionýři. Hráli na trumpety tloukli na bubínky. Mě se to tak líbilo, že jsem hned vstoupil do Pionýra. Kvůli tomu bubínku. Takže jsem se stal jedním z pionýrů – bubeníků. A ten bubínek už mi zůstal. Trošku jsem se na to naučil jako amatér. Tatínek byl profesionální hudebník, takže jsem v jeho kapele mohl leccos mohl okoukat. Jako třináctiletej sem číhal ve Vltavské ulici, až půjde dechovka ze Škodovky, kterou vedl legendární kapelník Holý. Já jsem za nima běžel s tím bubínkem. Celý dva roky. Oni zřejmě měli ze mě legraci, a tak mě ten třetí rok kapelník pozval „pojď k nám, kluku“ a šel jsem si stoupnout vedle jejich bubeníka a šel jsem poprvé s dechovkou. A ten buben už mi zůstal. Tatínek mi dal udělat bubny a já konečně hrál.

Já ale nešel hned na konzervatoř, nejdřív sem se musel vyučit. Jsem vyučený radio a televizní mechanik. Tatínek trval na tom, abych měl něco kloudnýho, řemeslo. Přestože sám byl barový hudebník a kdysi absolvent Vídeňské konzervatoře.

My vlastně jsme vídenští Češi. Dědeček s babičkou se vrátili s Masarykem, když byla republika. Byli vlastenci a vrátili se do Čech, aby jim tady potom komunisti všechno sebrali. Já teď když jedu do Rakouska, tak si říkám „Dědečku, co to bylo za nápad, že si se vrátil do Prahy? Moh´ sem teď být Rakušan.“

 Hrál jsi někdy jako bubeník u cizí kapely?

Ano, poprvé u Smetáčkovců. To byla krásná éra mého života. Pak jsem hrál s dixielandem Herberta Varda, slavného amerického basisty. Teď o něm Suchý píše knihu. Volal mi, že s hrůzou zjistil, že jsem u toho Varda hrál „tak mi něco o něm řekni“.

Pak konzervatoř a pak už přišel Olympik. Pak Amerika s Černým divadlem. A když se mi zdálo, že tato etapa asi brzy skončí, tak jsem si už z Ameriky postavil kapelu. Kontaktoval jsem mýho bráchu, vynikajícího klavíristu Miloše Nopa, Jirku Helekala, Kaleše s Rainerem, tak jsem přijel a kapela byla hotová. Byl to legendární Shut Up (ve volném překladu „drž hubu“).

Říkám si, že vždycky, když je někdo kapelník, tak je vepředu, na forbíně, aby byl vidět. Zatímco ty jsi byl kapelník a seděl si vzadu u bicích.

Ano, to je tradiční. Bubeníci byli vždycky vzadu a dopředu začali lézt později až s džezem. Tak jsem se také nacpal dopředu, když je to moje kapela, Ale nikomu to nevadilo. Pak když přišel Schelinger a já hrál na bonga, tak jsem zůstal vepředu a nový bubeník se vrátil dozadu.

Také jsi skládal a psal texty? Měl jsi přitom velké rozpětí, od My máme parní stroj, přes Zelená je tráva až po texty pro Pražský výběr.

Já byl jenom textař. První text jsem napsal ještě v Olympiku s Petrem Jandou jmenoval se Mery, česky, a John Mucha, syn Jiřího Muchy ho přeložil do angličtiny. Krásný česko anglický propletenec. Já jsem opravdu dělal všechno. Ten, kdo mi strašně pomohl a na koho moc vzpomínám, kdo se nebál dát udělat text mladýmu klukovi, to byl Karel Vlach. Choval se ke mně skvěle. Málokdo ví, že jsem udělal hodně textů pro Ivetu Simonovou a Milana Chladila. Udělal jsem víc než tisíc tři sta textů.

Žil jsem ve stínu nejlepšího textaře, kterého jsme měli, a to byl Jiří Grossman. To byla velká škola. Jirka mi hodně mluvil do textů. Když mi pochválil můj text „vidím rodných břehů lem, vidím Birminghem“, tak já nespal. Říkal „ty vole, to se Ti povedlo“, takovou jsem měl výtečnou školu.

A kde jsi bral muziku?

My to měli jednoduchý, prostě kradlo se. Komunisti neplatili žádná autorská práva, takže já si vybral světový hit, udělal jsem ho, nahrálo se to a na zahraničního autora se kašlalo. To už dneska nejde. Dneska si nechají poslat ten text přeložený a posuzujou zda jste hoden. Teprve, když přišel Schelinger, tak jsem ho přemluvil, aby začal skládat. Udělali jsme spolu hodně krásnejch písniček. Všechno, co jsme udělali spolu byla naše autorská práce.

Jarda Uhlíř mě nemůže přijít na jméno. Dodneška mě nenávidí, protože on udělal Holubí dům a že jsem mu Jirku odvedl. Někde se nechal slyšet, že by mu takových Holubích domů udělal deset. Kdyby se mnou chtěl mluvit, jako že asi ne, tak bych mu řekl „kdybys dělal ty Holubí domy, tak by Jirka Schelinger nikdy nic sám nenapsal“.  My jsme pak spolu udělali fůru nádhernejch písniček. Více v rockovém duchu a romantických, než když jsem měl Viktora Sodomu. S Viktorem to bylo „víc šlapací“, velké období slávy, ale já byl duší rockerem.

Jirka zpíval u Karla Šípa „Dráty pletací a René, já a Rudolf“, a také chtěl dělat rockovou muziku. Takže nás Pavel Chrastina dal dohromady, sešli jsme se v „Déčku“, tam jsme si padli do oka a řekli, že začneme spolu. Začátky byly těžké. Pořadatelé říkali, že nemáme zpěváka, kdo to je chraplavý Schelinger. Zase mi pomohl Vašek Zahradník, který řekl, že mi pomůže s tím neznámým zpěvákem a napsal mu písničku „Švihák lázeňský“. Objevili jsme se v neděli v přenosu televize z Karlových Varů a v pondělí už pořadatelé věděli, kdo to je Schelinger. Okamžitě ho to proslavilo, přes noc.

Musím ale připomenout ještě Jirku Korna, ten byl u mne předtím. Já považuji jeho hlas za jeden z nejkrásnějších, které znám. Udělali jsme spolu hodně hitů, třeba „V ráji slunce“ a jiné. Prostě Korn je geniální, ale v muzice to platí jako ve fotbale, přišel jinej klub a přeplatil ho. Myslím, že to byl Olympik. Opustil nás a tenkrát Semafor. Karel Svoboda mu udělal Ivetu a byl hvězda. Udělal dobře, přáli jsme mu to. Je to jeden z nejlepších hudebníků, jaký znám, Jirka Korn. Málokdo na něj má. Je genius.

Dejme si kapitolu Semafor!

Vrátil jsem se z Ameriky a třetí den mi volá Pavel Bobek, že se v Semaforu rozcházejí s Brabcem, a jestli bych tam nešel se svou kapelou. To byla další nádherné éra mého života. Tam mě také položili základ mého divadelního hraní. Pamatuješ se na legendární větu „ty drž hubu Čechu“. Šimek s Grossmanem mi umožnili vylézt od bubnů a něco si zahrát.

Hrál jsem třeba Marii co připomíná Frantu v „Návštěvních dnech“. A to mě inspirovalo. Pak jsem potkal Radošínské naivné divadlo a Markovič mi říká, „proč ty nehraješ divadlo, máš nápady“ a pak se to rozjelo.

Věděl jsem z muziky, že je nejlepší, když si stejně jako text hru napíšu sám.  Je to nejpohodlnější, když si to uděláš sám. Tak jsem napsal hru „Loupežníci na Chlumu aneb statečná Bibiana“. To je strašně slavná obrozenecká hra, snad nejslavnější vůbec, bude se přetahovat ještě s „Posvícením v Hudlicích“. Měl jsem štěstí na soubor, protože jsem měl Otu Jiráka, Helenu Růžičkovou a Andreu Čunderlíkovou, slavnou Inu z Nemocnice. Vlastně se nám začínalo dobře.

Někde jsem slyšel, že jsi nejhranější dramatik v Česku.

To je fakt. Volal mi před časem nějaký divadelní vědec, že Dívčí válka patří mezi nejhranější hry, víte, kdo je před váma? Já hádal Lucernu, ale to ne. První je Švanda dudák, pak je Lucerna a teprve pak je Dívčí válka. Ona má přes dva tisíce repríz, já jí hraju čtyřicet pět let a je vyprodaná po strop. Máme standing ovation. Já mám her pět, mám podle mě lepší, ale všichni chtějí jenom Dívčí válku. Zaplať Pánbu za ni.

Kdybych věděl, v čem je kouzlo tý hry, napíšu druhej díl. Ale víš, jak končí druhý díly. Myslím, že hodně mi pomohlo to, že Češi to všechno znaj´. Když vyleze Bivoj, tak nikdo nemusí vysvětlovat, kdo to je. Všichni vědí všechno, o Přemyslovi, o Vlastě. Za ta léta se v ní vystřídalo kolem tři sta herců. Jak říká Langmajer, „kdo nehrál u Čecha, nehrál divadlo“. Což je krásný a moc mě to těší. Myslím, že to budou hrát ještě moji vnuci.

A co knihy?

Jedenáct knížek a nejslavnější je Ruský týden. Z mého života vyšlo už čtyřikrát a celkem náklad asi osm set tisíc. To je neskutečný. Mrzí mě, že jak jsem poněkud na okraji kulturního života, tak si toho málokdo všímá.

Já se trochu směji, když v televizi uvádějí „Co nového v kultuře“, jak si všímají jen vybraných témat a lidí. Já mám třeba zájezdové divadlo. To má v Čechách velkou tradici. Zájezdový divadla byly vždycky, hrál v nich Höger, Štěpánek, všichni. A herci jezdí i dneska. A oni to považují za něco méněcenného, opomíjejí to. A z naší zábavné branže je nás hodně, jezdí Mládek, Šíp, divadlo Háta a nikdo nevěnuje těmhle představením pozornost. Ale vždycky to jsou vedle vlastní tvorby francouzské konverzační komedie velké kvality.

Jsou to bohužel komedie a tenhle národ, Češi, se jaksi bojí pošpinit humorem. Berou to jako něco podřadného. Podle Wericha ale není nic těžšího než dělat humor. Ty vaše tragédie, kdy hrdina umře v poslední minutě a všichni jsou dojatí, to je jednoduchý. „Nechám diváka oblíbit si hrdinu a pak ho zabiju“! To jo, ale legrace NE.

Teď se ale věnuješ hlavně malování. Co to máš za styl? Naivismus?

Malování je teď dominantní. Já jsem skutečně naivista. Můj vnuk, který studuje na akademii to formuloval tak „dědo, je to neumění dovedený k dokonalosti“! To vystihuje. Já maluji jako dítě z pátý třídy, akorát, to to nedodělá, ale já to dodělám. Musím tam mít hodně jasné barvy, protože já jsem barvoslepej. Mám částečnou vadu barvocitu, a tak nevidím odstíny, šedozelenou, šedomodrou, já vidím jenom jasný barvy. Mám pocit, že ty barvy jsou harmonický, ale není tomu tak. Je to hodně pestrý. A pak to působí hodně optimisticky, třeba zubaři to chválí. Visím u zubařů v ordinacích, u lékařů, všude, kde někoho něco bolí.

Hlavní ale je humor, to je to „nouhau“ (know how), to je ten nápad: „Zvířátka obdivují píču“. To provedení, to je naivní, ale kdyby to namaloval kdokoliv, tak to bude stejně legrační. Stejně absurdní a šokující. Mám pocit, že to je moje vlajková loď. Teď už mám čtyři: „Zvířátka obdivují píču, zvířátka jí hledají, zvířátka obdivují pizzu, zvířátka obdivují obra“. Já jsem tam také namaloval pinďoura, protože buzerantů je hodně, žádný čtyři procenta. A to jsou taky zákazníci. Smířil jsem se s tím, že po mý smrti zůstanu v dějinách zapsaný jako malíř píči. Žádná hanba.

Na Tebe se lidé dívají, promiň, jako na potrhlého srandistu. Co nějaké rady do života?

No, vždyť taky jsem. Jsou to lidé tohoto typu, kteří dělají svět zajímavým. To říkal Polívka „blázni dělají svět zajímavým“, ne normální usmrkanci.

Teď na starý kolena bych dal několik rad:

  • - nikomu nic nevysvětlujte,
  • - nic neobhajujte,
  • - s nikým neveďte žádný spory,
  • - a úplně všechno je podvod.

 Bohužel je to tak. Lidi si to přeberou.

 Františku Ringo děkuji! Stálé zdraví a užívej života.

 Václav Soldát