ARTES

Umělecké sdružení

Gustav Oplustil - 90 let

Tvůrce - legenda televizní zábavy.

Dramaturg, scenárista, spisovatel a režisér.

Ale i vyučený lazebník, elév v Beskydském divadle, začátečník „kandrdas“ v tenkrát Divadle čs. armády na Vinohradech. Je téměř k nevíře, že byl také herec „malých rolí“, např. ve filmu: Skřivánci na niti, Svatba jako řemen aj., příležitostný zpěvák. Prostě člověk mnoha životních rolí. Jeho vzpomínání je připomenutím a obrazem doby.

Jak jste se vůbec dostal „ke kumštu“?

Spíše to byla hra náhod. Matka mě v rodných Hranicích na Moravě, brala s sebou do kina, seděl jsem jí na klíně a viděl všechnu filmovou tvorbu začínajícího zvukového filmu. Hlavně veselohry. Strýc Ferdinand, lazebník, zase měl gramofon a všechny desky s Burianem, Futuristou a dalšími komiky, a já jsem se je všechny naučil zpaměti.

Ale hlavně, strýc v celém okrese chodil líčit ochotníky. Bylo nás pět dětí, otec legionář, bylo před válkou, já chtěl na obchodní akademii, ale nebylo na to. A rodiče řekli, půjdeš zatím ke strýcovi do učení. Válka brzo skončí a pak půjdeš do školy. Jenže válka brzy neskončila a já se vyučil lazebníkem. Holil jsem, stříhal, naučil jsem se líčit ochotníky, dělat paruky a tak. A s nimi jsem také začínal hrát.

Za války v Hranicích vzniklo i profesionální Beskydské divadlo, a když bylo po válce, tak mi ředitel profesor Hamšík říká, žádná škola, ty jsi komik, půjdeš k nám. Dělal jsem tam úplně všechno, od tahání opony, přes rekvizitáře, nápovědu, inspicienta a vedle toho jsem dostával menší role. Tam mě přihlásili na herecké zkoušky, přijel jako předseda komise Jiří Steimar z Národního a dostal jsem glejt, že jsem profesionální herec.

To už jste začal sám dělat estrády.

Na vojně mě vzali do Armádního uměleckého souboru (AUSu) a tam jsem objevil, že mám i schopnosti autorské. Chtěli po mně, abych psal nějaké scénky, spojovací texty a přičichl jsem i k dramaturgii. Dostal jsem pak nabídku, abych zůstal v Praze a šel do Vinohradského divadla, které bylo tenkrát Ústřední divadlo Československé armády. Šéfem tam byl Jan Škoda. Vojáci od něj ale chtěli, aby divadlo jezdilo mezi vojáky a udělalo nějaký zábavný program pro LVT – letní výcvikové tábory.

Šéf Vinohrad Škoda říkal, to neexistuje, já jsem národní umělec a nebudu dělat nějaké estrády pro vojáky. Já tu jsem od toho, abych tady hrál Moliera, Shakespeara, Schillera, Ibsena a ne dělal nějaké estrády.

V divadle byl Jarda Moučka, který mě znal ještě z Moravy a že by o takovém člověku věděl. Tak mě ředitel Škoda zavolal, a jestli bych to chtěl dělat. Dal jsem si podmínku, že v tom programu budu mít nějaká esa, jinak proč ne. Tak jsem mohl počítat s Hegerlíkovou, Chramostovou, Valou, Korbelářem, Gustavem Nezvalem, prostě herecká esa. A k tomu kapela z divadelního orchestru. I když dirigent říkal, to neexistuje, aby muzikanti z armádního divadla hráli na saxofony, buržoazní nástroje, swing. Ale hráli jsme Ježka a saxofony nevadily. Vytvořil jsem veleestrádu, napsal scénky, Jiřina Jirásková to se mnou konferovala, já to i režíroval. To trvalo asi 3 – 4 roky, než se armádní divadlo zrušilo. A s tím skončila i moje funkce.

Ale František Kovařík říkal, vy tu pro Gustíka něco najdete, vždyť má čtyři děti a vy ho chcete vyhodit? Já neměl ani byt, byli jsme v jedné místnosti. Dostal jsem místo v Městském domě osvěty, kde se dělaly estrády pro celou republiku. Najednou přišli z AUSu, abych se vrátil a dělal pro ně programy i pro zahraničí. To byla další tři léta. Učil jsem se texty německy, španělsky pro Kubu, rumunsky. Tam jsem pochytil i modernější věci a udělal pro doma velký program nově, žádné „Přes spáleniště…“. Hned mě zavolali, že takhle ne, že z toho dělám Americkou revue. Říkám jim, to nemůžeme dělat postaru, to je jako důchodci dětem. V době, kdy se svítí elektřinou, tak tady nemůžeme rozsvěcovat petrolejové lampy. Nedohodli jsme se a dal jsem výpověď.

Cestou potkám režiséra Slávka Zachatu z televize, říkám mu, jdu ženě a dětem sdělit, že jsem bez práce. A on povídá: nechtěl bys jít do televize? Tam ředitel Jiří Pelikán shání mladé lidi. A druhý den volá, že jsem od 1. září v redakci zábavy. Do roka jsem byl šéfdramaturgem. Říkám, že na to nemám školu. Řekli mi, je tam 40 dramaturgů, 38 má na to školu, ale my potřebujeme někoho, kdo to umí dělat. Tak jsem se po Frantovi Janurovi stal šéfem.

Padlo tu označení Vaší hlavní profese: dramaturg.

Dramaturg je nesmírně důležitá osoba, dnes výrazně nedoceněná. Dramaturg musel najít dílo, pomoct při tvorbě, shánět talentované lidi, kteří by měli dostat příležitost – herci, režiséři, skladatelé – to byla jeho hlavní funkce. A to se podcenilo. Ona se kolem roku 68 zrušila cenzura a řeklo se, že odpovědnost nese dramaturg a režisér. Ti začali být vnímáni jako nějací politici a cenzoři. A odnáší to dodnes. Do čela se dostala produkce a peníze.

Mám Vás spojeného se staropražskými písničkami, městským folklorem.

Když jsem přišel do televize, tak v redakci zábavy končila Babiččina krabička s Jiřinou Bohdalovou. A Podskalský sháněl někoho, kde by dělal něco podobného. Tak mě s ním zkontaktovali.  Měl jsem velkou zásobu starých písniček. Já je sbíral od dětství z těch gramofonových desek.

Navrhl jsem, že bychom mohli dělat cyklus, který by se jmenoval „Bejvávalo“ nebo „Po stopách smíchu“. Jak zábava vlastně vznikala, první šantány, kabarety. Podskalskému se to líbilo a tak jsme natočili 14 dílů. Každý ale musel mít samostatný název. „Jaké bejvávalo, to myslíte, že dříve bejvávalo lépe?“ Takže bylo třeba „Vandrovali vandrovníci“, nebo „Sejdeme se u Pinkasů“ a podobně. Trvalo to až do roku 69.

A co po roce sedmdesát?

Nastala situace, co budeme dělat dál, jak pokračovat. Tak jsem přišel s tím, že bychom mohli připomenout dobu kabaretů, takové retro. Vezmeme scénky, písničky z minula, přidáme nové a máme tady zásobu komiků, tak můžeme dělat „Kabaret dobré pohody“ na sobotu večer. Těch jsme udělali 28 dílů. Před tím ještě 14 dílů „Kabaret u Zvonečku“ s Darkem Vostřelem a Vomáčkou, ale zastavili to. Ani dnes se to nerealizuje, což je pro mě záhada.

Tohle prostě vyřadili. Udělali „střiháky“ a uvádí to známí herci (tenkrát to uváděl Karel Štědrý). Dnes je tam jiný autor a jiný režisér, ačkoliv původní autoři jsou Podskalský a já.  My, kteří jsme to dělali tenkrát, jsme mimo hru.

Totéž u kdysi oblíbené „Diskotéky pro starší a pokročilé“. Chtěli, aby všechno hrál Orchestr čs. televize Václava Zahradníka. Ale to jsem se ozval, že ne, ne a ne. To je postaveno na různých žánrech a tam budou zastoupeny různé kapely. Každý díl bude hrát ta kapela, která má k tomu nejblíž. A to se také vůbec neuvádí.

Třeba to někdo opět objeví. Ale přeskočme do „nové doby“ po roce devadesát.

V devadesátém roce jsem šel do důchodu. Ale, to jsem ještě dělal s Ivo Paukertem písničkový seriál „V Praze bejvávalo blaze“, který uváděl Viktor Preiss. Pak jsem napsal pětidílný seriál o Karlu Hašlerovi. To se také mimochodem nevysílá, nevím proč. A najednou jsem v České televizi neměl co dělat.

Tu se na mě obrátil Ivan Rössler z Novy, jestli bych u nich nechtěl dělat takového poradce, posuzovat scénáře a tak. No, byl jsem tam čtyři roky a dělali jsme velké Silvestry. Pak Novu předal ředitel Železný Američanům a všichni jsme vypadli: Ivan Rössler, Radan Dolejš a vypad´ jsem samozřejmě i já.

Zmínil jste Radana Dolejše, který založil Šlapeto a dělali staropražské písničky.

To bylo v době, kdy jsme dělali s Podskalským. Byli šikovní a tak jsme je hned vzali. Měli mimořádný úspěch u diváků a pořád mají. Ale také se na ČT nehrají. Asi proto, že zpívají staré kuplety -  a jen Česky!

Co teď vlastně děláte? Jak vidím, diář máte plný.

Já chodím vyprávět lidem jako soukromník Gustav Oplustil své zážitky. Nedávno jsem byl třeba v Lidicích, Rakovníku, Vladislavicích, Kulturní domy, kluby a tak. Zve mě občas rozhlas dvojka do „Tobogánu“, TV Regina. Pro ně jsem dělal přes 60 dílů vyprávění s Pavlínou Filipovskou. I Marek Eben mě vzal na Plovárnu.

Co mě potěšilo, přijeli naši lidé třeba ze Švédska, Dánska a říkali: my vás máme často v kuchyni, přes internet a rádio. Říkali: Vy vyprávíte svoje vzpomínky, ale to jsou vzpomínky i nás, kteří jsme emigrovali.

Teď jsem začal dělat zábavnou publicistiku. „Úsměvy“ s Pavlem Tausigem, Václavem Šaškem a Pavlem Vantuchem. S Jiřinou Bohdalovou cyklus „Jak na to“ a „Dobrá rada nad zlato“ a chystáme i další věci.

Myslíte si, že dneska potřebují lidé zábavu víc než dřív, nebo ji dřív potřebovali víc, než dneska?

Celosvětový trend je, že zábavy ubývá. Byla vytlačena různými krimi, vraždami a zločiny a navíc všechno zhrublo. Programy jsou více krvelačné, pomlouvačné, drzé a lidé se v tomto směru začali více bavit. A to je špatná cesta.

Lidi jsou pod tlakem politiky, denních starostí, věcí, co se ve světě dějou. Humor se nahrazuje strašením a vulgarizmy. To nikdy nebylo u Oldřicha Nového, Vlasty Buriana, Járy Kohouta, Ference Futuristy. Tam byl používán situační a slovní humor.

Najednou není komiků. Jsou herci, kteří humor vyrábějí, ale nemají ho v sobě. Proto ten humor takhle špatně vypadá. Lidi také ztratili smysl pro humor. Berou ho ještě tak s Menšíkem nebo Holzmannem v retro pořadech. Ale výrazné komiky nemají ani Francouzi, Italové, ani Američané.

Humor je léčivý prostředek. Diagnóza společnosti. Humor musí dorovnávat hladinu života.

Krásný závěr. Moc Vám děkuji. Stálé zdraví a dobrou náladu!

 Václav Soldát