ARTES

Umělecké sdružení

Hudební skladatel

Zdeněk Barták – hudební skladatel, muzikant, producent, občasný zpěvák, vystudovaný klavírista a tubista, držitel zlatých i platinových desek, držitel dvou „asijských Oskarů“ za muzikálovou tvorbu, rodilý „Malostraňák“. Slávista.

Při hledání malého domku v tiché uličce, kde v přízemí žije, nelze nevzpomenout na cesty do Pragokoncertu na Maltézském náměstí. Vedle bytu má příjemnou pracovnu, přetékající notami a literaturou, s několika obrazy, kde poznávám např. Hanu Hegerovou a jeho slavného otce kapelníka Zdenka Bartáka. Vévodí klavír, zaplněný pracovní stůl s moderním počítačem a samostatné pohodlné posezení.

Vaše cesta k hudbě byla asi samozřejmá. Vždyť jste se narodil v kapelnické rodině.

Táta měl tehdy slavný big band typu orchestru Karla Vlacha. S orchestrem Zdenka Bartáka to byli takoví dva rivalové na hudebním poli. Ale velcí kamarádi.

Od tří let jsem „chodil do houslí“, strašně mě to nebavilo. Nicméně jsem měl za osm měsíců své první vystoupení ve studiu Ševčík na Příkopech, davové šílenství na houslích, asi padesát kluků v bílých košilích s motýlkama a dlouhých kalhotách. Od šesti jsem začal hrát na piano. To jsem chodil na „lidušku“ a pak do Voršilské na základku. Dokonce jsem do páté třídy chodil do slavných Slatinských Pavilonů, kde se točila Obecná škola, kamna na uhlí, prostě mám obecnou školu. Od šestého ročníku jsem chodil na školu do Vršovic a od té doby jsem samozřejmě také Slávista. Táta měl legitimaci 02. A se Slavií pak je spojena celá kapela, všechny Slávistické karnevaly a jiné akce.

Zpátky k muzice. Co konzervatoř?

Moc se mi tam nechtělo. Já už chtěl studovat skladbu, ale to šlo až od třetího ročníku, nejdříve jsem musel nastoupit na nějaký nástroj. A nechtěl sem být klavírista, i když už jsem dobře hrál. Nerad bych hrál jen na jeden nástroj anebo skončil jako učitel klavíru, kdo ví kde. Zkoušky jsem tak dělal až v náhradním termínu, udělal, ale neměli mě kam zařadit. Všechny zkoušky ale obcházel profesor Hoza, známý tubista České filharmonie, který sháněl žáky, aby mohli otevřít tubu jako obor. A on říká: „otevři hubu, zuby dobrý, jdeš na tubu“. A bylo jasno. Od třeťáku pak skladbu i povinný klavír. Konzervatoř byla pro nás šestiletá, po čtvrtém roce maturita a pak dva roky rozvíjení talentu ve skladbě.

Jak Vás vůbec napadlo dát se na skládání hudby? Kde se to vzalo?

Asi to nějak z té rodinné hudebnosti vyplynulo, měl jsem k tomu sklony. Už v deváté třídě jsem obeslal s jednou spolužačkou soutěž „Písničky na zítra“, co dělal Vladimír Dvořák, jmenovalo se to „Mraky jdou“. Vybrali nás a realizovalo se to.

Ale vychoval jsem se na tátový kapele. Hráli jsme pravidelně v Lucerně, nedělní „odpolední čaje“. Fronta zájemců stávala až na protější roh Celetné, kde tenkrát byla Slovenská kniha. Táta vymyslel soutěž pro mladé zpěváky „Top Lucifer třicet“. Byl vždycky pro to, aby se hráli novinky, nejenom pořád staré šlágry. Tak jsem složil více než dvacet písniček, měl jsem dobré textaře, se kterými jsem potom začal dělat. Od září byly čaje, návštěvníci měli takové dotazníčky, hlasovali, poslední tři skladby vypadly a já sem musel za týden napsat tři nové. Někdy to bylo na texty, které tátovi někdo přinesl, někdy moji spolupracovníci napsali texty na moji hotovou muziku. Obojí umím.

Ale celou tu dobu jste pořád hodně skládal.

To už se mi začalo autorsky dařit. První věc jsem dělal už v roce 71, to mi bylo sedmnáct. A první dvě věci mi natočil Orchestr Karla Vlacha. To bylo „Hej zahradníku“ a zpíval Viktor Sodoma a druhou „Tvá ústa“ Milan Chladil. Měl jsem tu čest spolupracovat s mnoha špičkami populární hudby. Dál jsem třeba psal pro Petru Černockou, Marii Rottrovou, bohužel nemám nic s Ivettou Simonovou, přestože ona je moje kmotra.

Karel Vlach měl s Vladimírem Dvořákem v radiu svůj pořad, kde také představoval mladé autory, a tím jsem se dostal do povědomí lidí. Začal jsem také chodit na konzultace k Bobanovi Ondráčkovi, který založil Golden Kids. On chtěl ode mě každý týden jednu skladbu a na ní mi pak ukazoval, co by dělal jinak, takové poradenství. Někdy se mu to líbilo, někdy ne, ale dal mi občas zase šanci. Když dělal s tehdy již slavnou Helenou Vondráčkovou „elpíčko“, tak mi tam dal třeba dvě písničky do těch celkem čtrnácti.

Odstartovalo to potom, když jsem napsal pro Hanku Zagorovou písničku „Kamarád“. Ta písnička měla svůj zajímavý osud. Původně jsem jí poslal na Bratislavskou lyru. Porota si ji vybrala a volal mi Zdeněk Marat, který byl předsedou, že se musí trochu upravit text. Takže proč by se to neupravilo. Prý tam nejvíce vadilo slovo kamarád. Že si tak říkali nacisti a že to je nevhodné. To jsem samozřejmě odmítnul a pustil jsem tu písničku Karlovi Vágnerovi. Nedalo se vyměnit „kamarád, kamarád“ třeba za „soudruh má, soudruh má“, to by se jim možná líbilo. A Karel řekl, vykašli se na to, já ti to natočím s Hankou Zagorovou. Stal se z toho velký šlágr a Zagorová, která byla na Lyře jako host, tam zpívala už šlágr Kamarád.

Ale mým cílem vždycky byla filmová muzika. Náhodou jsem se seznámil s Borisem Janíčkem, který ale používal jméno Eduard Pergner. S ním mám také asi sto padesát písniček. A dostal jsem se do společnosti, kam chodili i noví mladí režiséři. Přes různé kamarády jsem se seznámil s režisérem Jaroslavem Soukupem, který tehdy točil svůj první celovečerní film. Tuším v roce 78 a jmenoval se Drsná planina. Takový novodobý Král Šumavy. Hráli tam Bartoška, Potměšil, Vyskočil a další již tehdy hvězdy. A já jsem dostal možnost k němu dělat hudbu.

Napoprvé to vypadalo na průšvih. Pozvali jsme ho s Pergnerem do Violy, kde jsme dělali takové divadélko, já u klavíru. A o přestávce Soukup odešel. Asi za týden zavolal, že představení nic moc, ale písničky, že se mu líbily. Od té doby jsem s ním dělal všechny filmy, které natočil. Skoro dvacet filmů, třeba Vítr v kapse s písničkou „Nonstop“, Lásku z pasáže, Diskopříběhy, Kamarády do deště, Svatbu upírů a další. Dneska je to takový „zlatý fond“, pořád se to vysílá.

Teď děláme na další sérii Policie Modrava pro televizi, celkem to bude čtyřicet hodinových dílů. Režisér je perfekcionalista, je tam hodně exteriérů, krásná šumavská příroda, už se těším. Zatím měly všechny díly přes dva miliony sledovanosti.

To jste pořád ještě hrál s Kroky?

Ono se to tak prolínalo. Hodně jsem tenkrát dělal s Michalem Davidem. Ještě před těmi filmovými hity se mě podařilo pro něj napsat megahit „Nenapovídej“. Oni lidi ani vesměs nevědí, kdo to napsal. Všude píšou hit Michala Davida, Karla Gotta, Heleny Vondráčkové a tak, ale to vlastně není pravda. „Nonstop“ se ani neměl točit, Janečkovi se to moc nelíbilo, ale zdálo se nám, že by se to do toho filmu hodilo. Tajně jsme to natočili a při premiéře filmu na Lochotíně v Plzni to zpívalo dvacet čtyři tisíc lidí. Na koncertech jsme to nehráli, až pak v Karlových Varech lidi řvali „nonstop, nonstop“, tak jsme se to o pauze naučili a pak jsme to šestkrát opakovali. Bylo období, kdy jsme mohli hrát jen Nonstop a nic jiného.

Ale už mi to začínalo přerůstat přes hlavu, mám dohromady s různými kapelami na kontě přes šest tisíc koncertů. Hráli jsme i dvacet pět koncertů měsíčně. A do toho natáčet, skládat a už jsem začínal být unavený. Také v tom byl zlom po „sametovce“, rozpadli se pořadatelé, a tak pět, šest let to bylo úplně mrtvý. Já měl naštěstí hodně práce, filmovou muziku. Máme třeba hotový film, dva díly, „S Tatrou kolem světa“, který se nikdy nehrál. O cestě po stopách legendárních Hanzelky a Zikmunda. Ta parta měla smůlu, vyjela v jednom režimu a vrátila se v druhém.

Vám docela vycházely i náhody.

No, někdy jsem se snažil i sám. Tak jsem třeba napsal režisérovi Hynkovi Bočanovi, on tenkrát dělal s Petrem Hapkou. Poslal jsem i nějakou muziku. On se brzy ozval, že se mu to líbí a že začíná točit Zdivočelou zemi, a jestli to nechci dělat. A natočili jsme pětačtyřicet dílů Zdivočelé země. Pak třináctidílný Hotel Herbich a Nemocnici na kraji města po dvaceti letech.

Tak jsem v rukách těchto dvou režisérů, kteří mají každý své teritorium, nekonkurují si tak naše spolupráce přerostla v rodinné přátelství.

Máte svůj skladatelský styl?

Bezesporu mám. Každý by ho měl mít. Troufám si říct, že poznám hudbu, jestli jí napsal pan Liška, Petr Hapka, nebo Svoboda, Havelka. Ten autorský rukopis je při tvorbě nejcennější. Základem každé mé práce je melodie. Když není melodie, tak je to všechno k ničemu. V těch předválečných filmech skoro vždycky byla písnička a vždycky to býval šlágr. I když to vždycky nemusí být zrovna písnička, tak tu musí být ústřední melodie, jasně zapamatovatelná. Když to začne, máma položí hrnec a jde se dívat. A někdy z toho vyplyne třeba i ten hit. A tím já se řídím.

V té dnešní seriálové mašinérii je v tom i matematika. Tam je to o vteřinách, musíte mít přesně nastaveno, jaký to je motiv, jestli tam sedí. Když děláme s Hynkem, tak vidíme ten film třeba desetkrát, než si řekneme, že to takhle platí, že to je ono. Dáme třeba muziku sem a není to ono, pak jí šoupnete o dvacet sekund dál a tam to sedí, jak se říká „jako prdel na hrnci“. To si připravuji průběžně, když je film natočený, tak na to nebývá čas. Tak jsem si třeba myslel, že jako hlavní motiv je nejlepší tenhle a Jarda Soukup mě přesvědčil, že lepší je úplně jiný.

O tom je spolupráce, konzultace, symbióza obrazu a muziky (a ukazuje něco jako technický scénář muziky k připravovanému filmu rozepsaný na sekundy). Někdy na to používám i počítač, na to je expert můj syn. Ale pracuji vždy s živými nástroji, mám vždy představu, jaké nástroje, kdy a v jakém tempu mají hrát, podle toho se dělají aranže. A nahráváme se symfoňákem ve studiu, dnes většinou České televize. Tam se ve srovnání s obrazem ukáže, zda to sedí. Je to prostě práce, normální řemeslo. A už jsme schopni, že za tu frekvenci dokážeme natočit dvanáct, čtrnáct minut symfonického orchestru. To je docela hodně, ale současně málo, protože v té hodině filmu bývá tak třicet minut hudebních čísel. Když jsme dotočili Zdivočelou zemi, tak mi vyšlo, že poslední hudební číslo bylo paradoxně devět set.

Vy jste složil hodně písniček. Zdá se mi, že moc nevznikají nové.

Ono to je složité. Písničky vznikají, ale vesměs si je dělají skupiny a zpěváci sami a mají na to své publikum. Dostat písničku do radia stojí moc peněz, za to se platí. Dokonce jsem slyšel, že aby vám hráli dvakrát denně měsíc písničku, tak to je tak sto tisíc. To nikdo nedá, jsou to blázni, tak není šance, aby ten šlágr vzniknul. Zmizely pořady, kde se nové písničky uváděly, zmizela Šípova Hitšaráda, pořady Petra Novotného, různé estrády, Dva z jednoho města a další, ono to není kde prezentovat. Tak se autoři začali uplatňovat v muzikálech.

Ale ty děláte také!

Dostal jsem se i do této sféry. A málokdo ví, protože jsme národ, kde se úspěch neodpouští, že jsem držitel dvou asijských „Oskarů“, který támhle stojí, za muzikál „Bouře“ podle Shakespeara a stejně tak podle něj „Romeo a Julie“. Začínal jsem v Jižní Koreji v Soulu v roce 2000 a pak i další. Některé se dodnes hrají. Paradoxní je, že jsem je všechny dělal na korejské texty. Měl jsem je přeložené do angličtiny, abych věděl, o čem to je, měl jsem tu Češku, která tam žila a učila mě je i foneticky v korejštině. První byl strašně těžký, oni měli představu, že to budu skládat tam, že tam budu půl roku, a to nešlo. Nejen, že jsem měl v tu dobu hodně rozdělané práce, ale potřebuji své prostředí. Všechny vyženu a tady makám. Rozsvítím si svíčky, sedím a třeba mě nic nenapadne.

Celé to byla zase pohádková náhoda. Kamarád Jarda Vokřál, už tu není, tak mohu říct, že byl trochu „dívkař“, jednou zašel s novou kamarádkou, Korejkou, která tu studovala scénografii. Z bohaté rodiny, a tak byla dvanáct let v Evropě, v Paříži, Americe, v Bratislavě. Bláznivě se zamilovala do Jardy, ale u něj mohly dívky pobýt, ale ne bydlet. Tak s nimi chodil po kamarádech a přišel i ke mně „vedu ti návštěvu“. Vyvinulo se z toho přátelství, které trvá už třicet let.

Chtěla slyšet nějakou hudbu, něco jsem i zahrál, dal jsem jí cédéčka. „Až budu v Koreji, tak se ozvu, pošlu ti…atd.“, takových řečí jsem slyšel mraky. Ale přišel na poštu balík, ještě to bylo podezřelé, co to je z Jižní Koreje. Tam bylo asi patnáct cédéček korejské hudby. Která, jak mi přišlo, se nedala vůbec poslouchat. Zkusil jsem dvě a dost. Ta melodika je úplně jiná. Běžný konzument ten rozdíl nemůže poznat. Když jsem tam už byl, tak se orientuji. U nás poznáš, že je něco polka, něco džez, ale tam se všechno slejvá.

Po půl roce volá Jarda ve čtyři ráno, „teď volala Sunny“ z Koreje, že se stala ředitelkou Státní opery v Soulu a že k miléniu 2000 bude Shakespearova Bouře jako muzikál a že chce abys to dělal. A v Koreji začínají tím, že první jsou vytištěný plakáty. Ještě není scénář, obsazení, tvůrci, ale plakáty. „A posílá Ti letenku a máš tam přiletět“. Oddálili jsme to na květen. Přiletím a tam zjistím, že tam každý do všeho kecá. Na první seznamovací poradě je třicet lidí. Od šéfů po zástupce zástupců. Pak pochopíte, proč to je, oni tam mají ty obědy, chtějí se prezentovat, zasloužit si párek.

Teď to byl blázinec, různé národy, choreograf Japonec, Němka, scénu dělala ona, měl jsem tam tlumočníka, který uměl osm jazyků, mezinárodní tým a já tam dělal muziku. Skoro tři hodiny představení. Plno dojmů, ale budu na to stačit? Stihnul jsem udělat demo prvního aktu v pět ráno, a dopoledne letěl sedmnáctiletý syn na rok studií do Ameriky a odpoledne já do Soulu. A tam zase třicet lidí.

Tak jsem jim to pustil, a to už jsem doma nazpíval většinu korejsky. Oni mě pochválili, že mě dokonce rozuměli. A pak jeden, „já jsem si myslel, že ten…bude zpívat trochu vejš,…, a druhý…“. Oni to průběžně překládali do třech jazyků, no blázinec. Navíc, oni tam nemohou udržet pozornost, maximum dvě hodiny a pak různě spí. Tak říkám té Sunny, která mě to překládala, řekni jim, že to je jednoduché, předělám to, ale musíme to odložit a premiéra bude až za rok. Na další schůzi už jich tam bylo šest.

Pak to Akademie umění asijského kontinentu, to je Japonsko, Čína a Korea nominovala. Z patnácti kategorií u Bouře jsme byli nominováni na čtrnáct, u Romea a Julie na dvanáct. V obou případech jsme cen dostali devět a hlavní cenu za muzikál a já cenu za hudbu.

Něco mám i v Čechách, myslím, že patnáct až osmnáct muzikálů, třeba Děti ráje. Teď chystáme v Brně muzikál Kristián.

Zvažuji v ruce objekty „asijských Oskarů“, nejsou to „paňáci“, ale spíše věže a jsou pořádně těžké, jako byla asi práce cestou k nim. Na mnoho zážitků ani nezbývá místo, takže chtě nechtě musím na můj vkus až moc krátit. Zbývá čas na to, na co jsme zapomněli.

Pro mě nejdůležitější věcí také je, že jsem vyhrál soutěž „Premio Bocelli“ v Benátkách. Drze jsem mistru Bocellimu poslal písničku, jestli by mi jí mohl nazpívat. On mi zpět poslal demo nahrávku, zda by se mi to takhle líbilo. Od něj by se mohli mnozí interpreti profesionalitě učit.

Já píšu hudbu pro lidi. A myslím, že lidi mají moji hudbu rádi.

 

Moc děkuji! Ať Vám přicházejí nové a nové melodie a nápady. Těšíme se!

Václav Soldát