ARTES

Umělecké sdružení

Jak se dělají knížky

Tomáš Hejna

Spisovatel, šéfredaktor nakladatelství Olympia, 28 let!

Původně se mi zdál jako takový málo výrazný mladík, ale najednou, jak jsem ho poznával, uvědomoval jsem si, co v něm je. Přinejmenším velká znalost historie naší republiky, historie různých míst a oblastí s podrobnostmi, o kterých se mi ani nezdálo. Ale hlavně – schopnost i dovednost ve svém, proti mně velice mladém věku, velmi objektivně hodnotit svět kolem nás. Prosím, nemluvím o politice, o té jsme spolu nikdy nehovořili. Ale o historicky podložených názorech na život a práci v naší době.

Mimo jiné pořádá každoročně „Knihobraní“, tedy velkou knižní akci spolu se setkáváním se spisovateli a známými osobnostmi v rodné obci Velké Přílepy u Prahy. Stará se tu také o Klub seniorů.

Sešli jsme se v typické žižkovské hospodě U Dudáka u dobrého piva, které on rád (i já jsem si pochutnal), kde je „štamgast“ a uvolnili pro náš rozhovor uzavřenou část lokálu. Povídali jsme si volně o tom, co obnáší práce v knižním nakladatelství.  Tomáš není přímo člověk, který se pohybuje v zábavním umění, ale řada umělců v tomto nakladatelství vydává své publikace. Jeden z posledních počinů bylo i vydání sbírky rozhovorů „Tvůrci zábavního umění“, připravené ve spolupráci s ARTESEM.

Musím se nejdřív zeptat, jaký je vlastně rozdíl mezi nakladatelstvím a vydavatelstvím. Já to nikdy nepochopil.

To nepochopila spousta lidí. Nakladatelství jsme my. Autor napíše text, my z toho uděláme knížku a vydáme na trh. Vydavatelství se zabývá vydáváním brožurek, časopisů, novin. Někdy se to ale prolíná. Každý novinář někdy napíše knížku, spisovatelé zase působí v novinách. Některá nakladatelství zase vydávají nějaký svůj časopis. Většinou je to přátelský vztah, tedy mezi nakladateli a vydavateli. Nakonec se často vzájemně potřebujeme.

Dříve Olympia bylo známé sportovní nakladatelství, proslulé třeba vydáváním knih Dicka Francise. Teď je soukromá. Jak jste se k tomu vlastně dostali?

Můj táta začal pracovat v Olympii, tehdy nakladatelství i vydavatelství, už jako student vysoké školy na praxi a pak už tam po vojně zůstal. Já tam nastoupil až dlouho po revoluci, kdy byla Olympia akciovou společností pod Českou unií sportu (dříve ČSTV). Pak v souvislosti s pádem Sazky šla do nucené likvidace a celá tehdejší struktura fungování sportovních organizací „šla do kopru“. To bylo tuším v roce 2012. Jak padla Sazka, tak se zarazil tok peněz do sportu a Olympia byla vytipována jako nepotřebná a že se má rozprodat.

Měli jsme výborného právníka, který dbal o to, aby se firma nezlikvidovala za hubičku, jak se občas stává. A našli se lidé, kteří se rozhodli, že Olympii koupí. Jedním z těch, kteří se o to starali, byl můj táta a ten se pak stal ředitelem. Vzniklo „eseróčko“.

Já měl k Olympii samozřejmě hluboký vztah. Zajímal jsem se o literaturu, vystudoval Střední školu knižní kultury, ale byl jsem v Olympii už v peřinkách a pak mě hlídaly tety – dnes moje kolegyně. Když mi bylo asi deset let, seděl jsem u tehdejšího ředitele pana Zelníčka, jednoho z nestorů českých nakladatelství. Dlouhý stůl plný knih a já mu prý řekl, že jednou budu v Olympii také ředitelem a že napíšu knížku.

Začal jsem tam chodit na brigády, do skladů, pak do tiskárny na Strahově, naučil jsem se knihařinu. Když soukromá firma vznikla, tak jsem zrovna končil školu, a tak bylo jasno. Začal jsem jako manažer propagace a od té doby jsem tam. Postupně pak ve funkci šéfredaktora, tedy správně oficiálně vedoucího redaktora. A tak s tou Olympií pořád žiju. Škola je ale něco jiného než praxe. Dostal jsem dobré základy, vystudoval historii literatury, nakladatelské činnosti – byla to tvrdá škola. Ale praxe je méně idealistická.

Jaká je škála vaší ediční činnosti?

Především držíme tradici sportu. Děláme knížky o činnosti některých sportovních odvětví, fotbalových mistrovstvích světa, o hokeji, tenisu, o všem možném. Každoročně s Českou unií sportu děláme ročenky. Dost i knížky metodické, třeba pro fotbalisty, kanoisty. Jak se co má dělat, trénovat, podle jakých pravidel atd. A taky děláme hodně knížky pro turisty. Máme dvě základní řady, které jsou dost oblíbené. První je „Navštivte“, druhá „Toulky“.

Vydáváme ale i knížky beletrie, nějaké detektivky, třeba „australského Dicka Francise“ z dostihového prostředí Petera Kleina, romány pro ženy a tak. Beletrie je ale na trhu až moc, takže pro nás je to dneska už menší část produkce. Hodně děláme literaturu faktu a také dětské knížky. Všechno, co se nám líbí a co má šanci uplatnit se na trhu.

Kdo a jak může vydat knížku? Může jí u vás vydat i soukromník? Třeba paměti umělce, vlastní tvorbu, básnickou sbírku?

To je složitější. Může si objednat nějaká firma, organizace, třeba příručku pro vodáky. Oni si knížku napíšou a my jí zpracujeme graficky, uděláme nějaké ilustrace a tak dále. Třeba volejbalisti od nás chtěli knížku a pravidelně děláme pro fotbalisty.

Když přijde soukromý autor, tak jsou dvě možnosti. Buď se nám zdá, že to je zajímavé a mohlo by se to i prodávat, tak s ním jednáme. Autor nám pošle ukázku a něco o sobě, my s ním uzavřeme smlouvu a pak s tím textem pracujeme. Když se nám to nezdá, tak mu to šetrně sdělíme a vysvětlíme, že by ta knížka nemusela mít úspěch na trhu a že se bojíme ji vydat oficiálně, případně ho pošleme k jinému nakladateli. Nebo to chce u nás, on si pak přinese nějakou finanční částku a my mu to vydáme.

Většinu knížek ale financujeme od začátku do konce. Máme výhodu, máme vlastní tiskárnu, knihárnu, grafiky, knížku vypravíme do světa zcela kompletně.

Jaké jsou počty vydávaných knih, náklady?

Pokud jsou to spíše osobní vydání, tak začínáme od pěti kusů výš. To je samozřejmě dost nákladné, ale už jsem to také dělal.

Průměrný náklad na knížky bohužel je takových dvanáct až patnáct set. Jsou ale výjimky, třeba loni to bylo „Sto let sportu“ a to jsou náklady třeba čtyři, pět i více tisíc. To už je bestseller, úspěch.

Občas máme i nějaké „atrakce“, mimořádnosti. Před pár lety si firma pro svůj večírek objednala knihu o nejvýznamnějších českých památkách. Tak my jsme jí připravili, udělali „Line out“, tedy šablonu, naházeli jsme tam fotky, nějaké anglické texty a poslední stránky byly fotky z té akce, která právě probíhala. Oni nám v deset večer poslali fotky, grafik to během půl hodiny zlomil, my to vytiskli a ve tři ráno se to odvezlo na tu akci, aby to rozdávali lidem, kteří odcházeli. Bylo nás na to asi pět a zvládli jsme to.

Umíme dělat i na ruční papír. To je drahé, ale když na to někdo má, tak proč ne. Děláme drobné knížky třeba na narozeniny, na Vánoce, grafické listy, i pro významné umělce.

Teď máme na stole knížku „Chewing gum“, to je historie žvýkací gumy. Tam jsme udělali i výběrovou edici, kde jsou sto let staré originály obalů od žvýkaček. Bude to publikace s pamětním listem na ručním papíru. Od autorů podepsané, což zaručuje originalitu publikace. To je vyloženě sběratelská záležitost pro zákazníky „Aukro“ (sběratelský web – člověk se pořád učí).

Nezapomeňme i na knížky pro oblast umění a zábavního zvlášť.

To souvisí s tím, že jsem se před časem setkal s Václavem Junkem, jako spisovatelem. Přinesl knížku o betonovém opevnění Československa v roce 1938, před válkou. Při dalších knížkách jsem s ním spolupracoval jako redaktor vyloženě už já. Jednou přišla řeč i na to, že bychom mohli vydávat i knížky z oblasti umění a literární počiny umělců zábavních žánrů.

Tak došlo i na knihu povídek Josefa Laufera „Pro srandu králíkům“, povídky Jiřího Štědroně, Ladislava Štaidla, další dvě knihy Václava Junka „Umřít pro film“ a „Zábavní umění v šesti kapitolách“.

Zatím poslední byla sbírka portrétů a rozhovorů „Tvůrci zábavního umění“, vydaná ve spolupráci právě s Uměleckým sdružením ARTES. Více než třicet setkání s různými umělci, na které se možná již trochu pozapomnělo, kteří jsou v pozadí tvorby. Už máme společnou ediční řadu, ve které chystáme další tituly.

Mám velmi rád třeba Josefa Laufera, protože jsem ho zažíval jako kluk. A je to výborný člověk. Teď pracuje na knížce povídek ze sportovního prostředí pro nás. Ne, že by byl nějaký velký sportovec, ale úžasná náhoda – bydlel ve stejné ulici s panem Lauferem, slavným sportovním komentátorem, kterého s ním lidé spojují jako s příbuzným. To není pravda. Celou dobu si je ale lidé i pošťáci pletli. A z toho vznikla myšlenka napsat humoristickou knížku, což pan Laufer perfektně umí. Pan Laufer píše tak hezky, že doufám, že to bude opět úspěšný titul.

Ty ale také píšeš, co byla tvoje první knížka?

První byl sešitek, který jsem napsal, když mi bylo čtrnáct. Četl jsem Májovky, a tak to byl takový westernový příběh „Dlouhý Jack a banda zuřivého Breda“. Na počítači a sešil jsem ho sešívačkou.

Potom na základce nějaké básničky a povídky, na střední jsem založil rovnou dva školní časopisy a tam jsem už hodně psal o historii. První oficiální knížka byla básnická sbírka „První květy“, to mě bylo asi sedmnáct. Pak nějaké humoresky. Ale zjistil sem, že nejvíce mě zajímá historie a cestování, takže další knížky byly o historii a momentálně nejvíc turistické průvodce. „Toulky“ třeba po Praze, přemyslovských Čechách, kde momentálně ve Velkých Přílepech žiju, teď o Ladově kraji od Říčan k Sázavě. Všechno jsem prochodil, a tak mám o čem psát. Chystám knížku o Svatém Václavu a Svaté Ludmile, bude mít tisíc sto let výročí.

A máš vizi, co dál?

Olympia má teď 65 let, a tak je základní vize dotáhnout to do sedmdesáti. To už je krásný důchodový věk. Dnešní doba je pro knížky doslova traumatická, takže jde i o to přežít.

Miluji tištěné knížky, i když uznávám třeba e-knihy pro učebnice. Na tištěné knížce se podílí spousta lidí, o kterých čtenář vůbec neví. Je to práce lidí, kteří jí připravili do tisku, udělali grafiku, vytiskli, svázali, zabalili, odvezli, dali do regálu, prodali. Je v ní teplo lidského života a konečná radost, když si jí otevřete a začtete se.

Naším bohatstvím a základem jsou autoři. Ale nemůžeme nakonec všechno vydat, i když to umíme. Není to někdy třeba naše parketa. Musím vždy posoudit, zda i pěknou knížku, třeba fotografickou, a ty jsou nejtěžší, dokážeme dobře umístit na trhu. Nechci, abychom třeba dobrému autorovi nakonec ublížili, že neumíme jeho dílo prodat.

Chtěl bych, aby pro příští roky a desetiletí byla Olympia symbolem pro literaturu sportu, a hlavně literaturu kvalitní. Pořád hledáme dobré autory i novináře, kteří umí psát a mají co říct. Udržet laťku a hlavně jí zvednout ještě výš – o hodně výš.

 

Tomáši, děkuji Ti za zajímavé popovídání a držím palce.

Václav Soldát

 

Pro podrobnější informace navštivte iolympia.cz