ARTES

Umělecké sdružení

Jan (Honza) Krůta

Jan (Honza) Krůta –  spisovatel, publicista, textař, nakladatel.

Opět setkání s tvůrcem zábavného umění, který je vlastně někým v pozadí. Který je „jen“ někde v titulcích TV a rozhlasových programů, na obalech jeho jednatřiceti knih a na etiketách spousty cédéček. Léta se známe, a tak si tykáme.

Co jsi vlastně víc? Spisovatel, novinář, textař, ředitel agentury, co vlastně děláš?

Teď už jsem nejvíc spisovatel. Právě teď mi vyšla jednatřicátá knížka a do konce roku vyjdou ještě dvě nebo tři další.

A co vlastně píšeš, jaký žánr?

Písničky a básničky jsem psal od třinácti, čtrnácti let. Básničky mi vycházely časopisecky, hrál jsem ve studentských kapelách, prvně jsem stál v nahrávacím studiu v osmnácti coby hráč na saxofon v kapele skladatele (např. Modlitba pro Martu) a pedagoga Jindřicha Brabce.

 
Pak přišla moje prchavá éra písničkáře a s nástupem do pozice redaktora časopisů jsem se čím dál víc začal věnovat psaní textů. Z toho důvodu jsem se přestal věnovat hudební publicistice (např. psaní do Melodie za šéfredaktorování pana Stanislava Titzla), protože jsem začínal sedět na dvou židlích, a to se neslučovalo s jakýmsi mým etickým kodexem.

Začněme Tvojí literární tvorbou.

Pracoval jsem jako kulturní redaktor Mladého světa a později jako šéfredaktor dětského časopisu Sluníčko. Podvědomě jsem nasával spoustu námětů, které jsem postupně začal zúročovat v dosud vydaných jednatřiceti románech, knížkách pro děti a knížkách poezie.

Od roku 2013 jsem se soustředil na vznik trilogie Můj domov - můj svět, což je jakýsi velký historický přehledník světové, české a regionální historie pro lidi, kteří neměli štěstí na dobré učitele dějepisu. Zahrne historii od roku jedna do dvacátého století a atraktivně vybraná faktografie se tam prolíná s eseji a fejetony, nahlížejícími na historické události očima jejich současníků. První díl je v prodeji, druhý právě dokončuji. Je to příšerně náročná práce, každý díl obsahuje tisíc autorských normostran. Jen na první díl jsem nastudoval asi dvě stě odborných a vědeckých prací, hledal obrazový materiál a nakonec i sám vydal ve svém nakladatelství.

Od jisté doby si vydávám knihy sám, protože jsem byl realizací některých mých knih v jiných nakladatelstvích velice zklamán. Od roku 92 jsem po ředitelování ve firmě Bonton založil s dvěma zahraničními partnery velké ambiciozní nakladatelství Arcadia, ale po několika letech se partneři z naší republiky stáhli, protože naše výtvarné a polygraficky náročné knihy tady neměly dostatečný odbyt. Prostě na krásných knížkách jsem málem zkrachoval. Moje nakladatelství a PR agentura se pak musela daleko víc než knihám věnovat reklamě a PR.

Teď si zcela záměrně vydávám své knihy sám. Vypiplám si je od začátku až do konce, zvolím si spolupracovníky, které uznám za vhodné, optimální tiskárnu i distributora a mám naprostou svobodu s tím, že si holt na vydávané knihy musím nejdřív vydělat.

A vydání takové knihy jako je například jeden díl trilogie Můj domov - můj svět, je půlmilionová investice s velmi pomalou a nejistou návratností. Tím pádem musíte mít psaní a nakladatelství jako svého velkého koníčka a na živobytí si musíte vydělávat něčím jiným.

Ale mám dobrý pocit, že když takovou knihu vydanou mým nakladatelstvím Arcadia Art Agency dám někomu jako dárek, nebo když ji vidím v knihkupectví, nemusím se za ni stydět. Když něco zkazím, tak můžu nadávat jenom sobě.

Knížky jsou jen o historii?

Vůbec ne. Romány se například jmenují Doktor Petarda, Jizvy na zip, Pravdě do očí, Sextenze, knihy textů a poezie Krátký řádky, Lítali jsme do nebes (nahoře i dole bez) atd. K historii jsem se dostal léty jaksi oklikou. Měl jsem a mám čím dál tím větší pocit nedovzdělanosti díky tomu, že jsem nikdy neměl štěstí na dobré učitele historie. Vždycky bezmezná nuda.

Mně v hlavě klíčil ale velký projekt, kde jsem historii pojal jako detektivku. Století po století, rok po roce. Přehledně, čtivě, bez obvyklých klišé historiků. Prostě vyprávět příběhy pokud možno mimo obvyklé kategorie. Říkám, že je to dějepis pro "obyčejné hlavy" a tím myslím i tu mou, kterou dějepis (odříkávání letopočtů bez vědomí souvislostí) od věků nudil. Během asi dvaceti let jsem se začal orientovat při studiu na historii, sbírání málo známých originálních historických materiálů. Po dopsání románu Sextenze před pěti lety už jsem měl rozpracován celý projekt a kvanta výpisků, roztříděných materiálů a krabice zpracovaných historických odborných prací.

Tehdy jsem "odešel do důchodu", přestal pracovat jako umělecká a PR agentura a začal jsem se plně věnovat psaní trilogie.

Druhý díl se pohybuje v té "ráně nebeské" - pobělohorské době a v době tak zvaného temna. A to temno mi rozsvěcí v hlavě a občas vyletí jiskřička směřující k básničkám, šansonům, muzikálu a dalšímu románu. Jen se mě neptej, jestli taky žiju. Musel bych říct, že ženy, víno, sport a zpěv se stěhují nějak víc a víc na mé syny.

Ty jsi ale byl především známý jako novinář.

Má cesta k novinařině byla dost kostrbatá. Začínal jsem jako učitel. Ale ve škole jsem někdy v roce 1970 učil děti zpívat „Běž domů Ivane“ (pro nepamětníky: velmi populární písnička reagující na obsazení republiky v roce 1968). Nějaký žáček to řekl doma a mě vyhodili ze školství.

V té době už jsem externě psal pro časopis Sedmička a tehdejší zástupce šéfredaktora Standa Rudolf (známý spisovatel dětské literatury) mě vzal na brigádu bez papírů, i když jsem měl posudek značně pošramocený. Pak mě po prázdninách šéfredaktor Jan Ryska, (spisovatel dětských knížek) zavolal k sobě, dal mi džbánek a řekl, „Jendo, skoč pro pivo“.  Říkal jsem si: "Úžasná kariéra“. Když jsem přišel, tak pivo rozlil do sklenic a povídá: „Dostal jsem takovou hnědou obálku z odboru školství z Benešova, já tyhle hnědé úřední obálky nemám rád, vem si to domů a spal to“. Dal mi obálku s kádrovými materiály o mém vyhazovu a vzal mě do redakce. Tím mě zachránil.

Po roce jsem přešel v rámci Mladé fronty do redakce Mladého světa. Šéfredaktorka Olga Čermáková byla svérázná žena, která měla záda krytá svým mužem ředitelem tehdejšího Úřadu pro tisk a informace. Proto v Mladém světě mohlo vyjít leccos, co jinde nesmělo, a své redaktory, i ty vyloučené z KSČ i nás mladíky vždycky podržela.

Napsal jsem třeba reportáž o mládežnicích klubech nazvanou Po stopách chcíplého psa. Po vyjití strašný průšvih, stížnosti, na všechny možné orgány i úřady, že jsem pošpinil odkaz Julia Fučíka atd. A i tehdy ona dokázala všechno vyřídit, osobně objela největší stěžovatele a jelo se dál.

Po dvanácti letech v Mladém světě, třech knihách, jednom celovečerním filmu a spoustě písniček jsem dostal nabídku přejít do světa pohádek, což mně v těch letech přišlo jako velice lákavé, a začal jsem pracovat jako šéfredaktor dětského časopisu Sluníčko.

Já měl k literatuře pro děti hodně blízko, protože jsem tomuto tématu věnoval několik velkých prací, a pracovat v pohádkovém světě bylo v těch letech snad nejsvobodnější. S časopisem pro nejmenší spolupracovali nejlepší výtvarníci Adolfem Bornem počínaje a mnoha dalšími klasiky např. Pepíkem Palečkem, Radkem Pilařem, Květou Pacovskou, Vlastou Baránkovou a celou plejádou ilustrátorů tehdejší výborné střední generace. Jako výtvarného redaktora se mi podařilo do redakce přitáhnout akademického malíře a výborného hudebníka Jeňýka Pacáka, takže jsme vydávali nejen kvalitní literárně-výtvarný časopis, ale byla i nádherná pracovní atmosféra a pohoda, protože do pohádek nikdo moc nos nestrkal.

Pojďme ale už k textům. Jak ses k tomu dostal?

Byl jsem mimopražský učitel, ale vymohl jsem si na panu řediteli, že mohu jeden den v týdnu jezdit do Prahy. Fungoval jsem jako zpěvák protestsongů, psal jsem si písničky i hudbu. Zpíval jsem ve Viole, v Umělecké besedě, v různých klubech atd.

Měl jsem od třinácti několik kapel, hrál jsem na pět nástrojů, a tak jsem to kolem té dvacítky až pětadvacítky strašně „mydlil“. Časem jsem zjistil, že amatérské muzicírování není moje parketa. Měl jsem už napsaných přes dvě stovky písniček a o hodně víc volných básničkotextů. Podium mi ale nikdy nedělalo zvlášť dobře, raději vymýšlím všechno ze zákulisí.

Poté, co jsem začal pracovat v Praze, seznamoval jsem se postupně s lidmi z branže. První šanci jsem dostal v Českém rozhlase, kde jsem v té době psal scénáře pro hudební pořady. K večeru mi předali do rukou magnetofonovou kazetu se zadáním: Do rána napsat pohádkový text na jednoduchou melodii pro zpěváka, který měří metr padesát, je cizinec a neumí moc česky.

Na jednoduchou kolovrátkovou melodii Zdeňka Merty jsem přes noc napsal pohádkovou říkanku s názvem Hastrmane, tatrmane a nazpíval ji Indonézan Rony Marton.

Ještě vzpomínka. Když jsem odcházel z kantořiny, maminka těžce nesla, že odcházím z řádného zaměstnání. Ale já jsem říkal: Mami, já budu psát písničky a až budu slavnej, tak ty moje věci tady budou hrát i komedianti u nás na pouti.  Se slávou nemám co do činění dodnes, ale do roka hráli Hastrmana tatrmana ze všech ampliónů a maminka byla pyšná.

Hezké začátky, ale bývá to tak, že textař, stejně jako autor hudby, je spjat nějakým interpretem.

Dodnes jsem psal asi pro pětaosmdesát kapel a zpěváků. Ale psal se rok 82 a jeden muzikant za mnou přivedl vlasatého, vousatého člověka, který se jmenoval Václav Janda a ten Václav Janda mi dal kazetu, že má nějaké muziky.

Původní Václav si pak změnil jméno po svém kmotrovi Daliborovi a z drsného bigbíťáka se během pár let díky charakteristickému hlasu a přirozenému hudebnímu nadání stal trojnásobný Zlatý slavík a můj spoluautor, se kterým máme na kontě kolem stovky písniček a pamatujeme léta, kdy se každé velké desky prodalo kolem půl milionu kusů. A není asi většího potěšení pro autora, když po třiceti, pětatřiceti letech slyší zpívat Hurikána, Kde jsi, Kličkovanou, Padá hvězda, Žít jako kaskadér atd. celou halu O2 nebo přecpanou Lucernu.

Dalibor je správně tvrdohlavý chlap, který si nikdy nedal do ničeho mluvit. A ta tvrdohlavost se mu vyplatila. Jsme dvojka, která si většinou nemusí nic dlouho vysvětlovat.

Hodně jsem psal i pro Heidi Janků, Kotvalda a Hložka, dost písniček jsem napsal s Michalem Davidem, Pavlem Vaculíkem, Karlem Vágnerem, Ivo Pavlíkem a dalšími. Psal jsem i pro Ivetu Bartošovou, třeba Knoflíky lásky, Zčervená.

Ale i pro zavedené výborné interprety, Hanku Zagorovou, Karla Gotta, Hanu Hegerovou, Karla Černocha a spoustu dalších. V projektech jako byly třeba staré pověsti české jsem psal písničky třeba s Otou Petřinou, Radimem Hladíkem, Danielem Dobiášem, Petrem Hannigem, Pavlem Hammelem a dalšími.

A co muzikály?

Prosadit se jako autor muzikálů je těžké. Nejdříve jsem byl přizván jako textař k hotovému libretu. To bylo „Kladivo na čarodějnice“. Ohromně silný příběh, kterého se dnešní scény obávají. Ale skončilo se po čtyřiceti reprízách, začínající producenti nezvládli předprodej a neměli na další výplaty pro herce, zpěváky a tanečníky.

Mezitím několik dalších pokusů, naposledy jsem byl přímo přizván, abych napsal se Zdeňkem Hrubým a Ivanem Hubačem muzikál „Robinson Crusoe“.  Týden před premiérou v divadle Hybernia bylo ale představení "zaříznuto", protože divadlo k našemu obrovskému překvapení a zklamání zjistilo, že producentka má milionové dluhy nejen u nich. Pětiměsíční dřina špičkových herců, zpěváků a tanečníků visí ve vzduchu. A nehraje se.

Máš nějaké sny?

Láká mě muzikál ze současnosti, mám ho napsaný, ale producenti sází stále dokola na historické látky, které jsou jedna jako druhá a docela chápu, že hlediště už obvykle narvaná nejsou. Přemýšlíme taky o hitmuzikálu s "fláky" Dalibora.

Jsem hodně soustředěný na psaní knih, kde jsem sám sobě pánem. V minulém roce kromě prvního dílu Můj domov - můj svět, vyšla i dětská kniha Povídání na psí stráni a kniha cestopisných úvah a fejetonů Krůtí brko/Dopisy z Tramtárie.

Letos vyjde druhý díl Mého domova, vyšla dětská kniha Vyhrávat potichu a vyjde i druhý díl Krůtí brko/Kousky času. Při vydávání knih tam je velmi těžké dostat mezi lidi informaci, že takové knihy vyšly a jsou k mání. Mám několik svých stránek na netu, ale v současném přetlaku marketing na svoje knihy nezvládám a hledám někoho, kdo tuhle práci opravdu umí.

Abych mohl pěstovat psaní knih jako svého drahého koníčka, pracuji v Ochranném svazu autorském, dělám svá nedělní Dobrá rána na Českém rozhlasu Dvojce, učím ve své Akademii kreativního psaní (tvůrčí psaní, psaní reklamních textů, psaní písňových textů).

Moc Ti děkuji za krásné vzpomínání. Už konečně dopiš ty další díly Tvé trilogie. To tu ještě nebylo. Držím palce.

 Václav Soldát