ARTES

Umělecké sdružení

Jaroslav Šprongl

Textař, dramaturg, scénárista a režisér, redaktor a spisovatel, nadšený myslivec.

Sedíme v malém knihkupectví v pasáži Lucerna, dáváme si dobré vínko, za sklem spěchají Pražáci a zvědaví turisté a jak jsme se shodli „dva pamětníci si vyprávějí o životě“. Za tu hodinku jsme zjistili, že se naše cesty v zábavě občas prolínaly, i když se míjely. Shodli jsme se, že, jak říkal Werich, „jako majitel jednoho života jsem zjistil, že život je od toho, aby se žil, nic jiného se s ním totiž stejně nedá dělat!“. A tak jsme si o něm povídali.

Jak ses dostal k popmusic a vůbec k zábavě?

Jak to tak bývá, měli jsme na gymplu kapelu, hráli jsme hlavně dixieland. Chtěli jsme ale zpívat česky a na mě padlo, abych něco napsal, protože jsem měl jedničku z češtiny. Tak že prý bych měl napsat nějaké texty pro tu naši školní kapelu. Muzika byla převzatá ze zahraničních hitů. A už jsem byl jednou nohou v zábavě!

Tenkrát populární časopis MY 68 (vycházel i další roky, MY 70 atd.) vypsal soutěž o písničku pro Vaška Neckáře. Bylo to tak, že nejdříve vybrali tři autory hudby, skladby pak rozeslali zájemcům k otextování. A shodou okolností jsem to vyhrál. Vašek pak při předávání cen asi vycítil, že to myslím vážně, a uvedl mě do té jejich party autorů a interpretů kolem Rokoka. Za to jsem mu dodnes vděčný. Seznámil mě mimo jiné s Bobanem Ondráčkem nebo Mirkem Klempířem, tehdy už špičkovými skladateli. A také s Golden Kids, tedy seskupením Marta Kubišová, Helena Vondráčková a Vašek Neckář. Ti pak z Rokoka odešli, ale objevili se další - třeba Valerie Čižmárová nebo Jitka Zelenková.

Vůbec první písničku mi nazpívala Marta Kubišová - „Já cestu k tobě najdu si“. Boban pro ni napsal pak další muziky, já měl hotové texty. No a přijdu do nahrávacího studia Supraphonu, Mozartea v Jungmance, a tam plačící Marta. Už měla zákaz ...

Ty jsi ale v té době dělal něco jiného než skládání písniček.

Byl jsem tenkrát především studentem Matematicko-fyzikální fakulty Karlovy univerzity v Praze, obor numerická matematika. Vlastně to bylo to, čemu se dnes říká „ajťáci“. Tehdy se říkalo „samočinné počítače“ a jeden takový zabral celé přízemí baráku na Malé Straně. Promoval jsem v osmašedesátém a nastoupil jsem do Výzkumného ústavu řízení a automatizace. Ale prakticky jen na pár dní, následoval rok vojny, jak chodili tenkrát vysokoškoláci. V Braníku jsme měli takový malý výzkumáček, armáda si tam stahovala chytré inženýrské hlavy, dala jim víc peněz, a tak nějak přetáhla i mě. Dotáhl jsem to na kapitána. Ve Vzú 601, to byl krycí název, jsem řešil využití Hamiltonových cyklů při přesunech vojsk (stejně nevím, o čem mluví).

Tomu jsem se ještě pořád věnoval, ale současně jsem dělal i muziku. Když vypršelo pět let, na které jsem se upsal, tak jsem díky tomu plynule přešel do Armádního uměleckého souboru jako dramaturg. S nimi už jsem pár let spolupracoval, připravoval nějaké zájezdovky, televizní pořady, tak jsem vlastně přešel z armády do armády, z výzkumu ke kumštu. Ale už jako civilní zaměstnanec.

Byl jsem tam jako dramaturg malých hudebních žánrů, psal jsem scénáře, měli jsme i estrádní skupinu, balet, symfoňák až po rockovou kapelu. Snažili jsme se k nevoli šéfů, tenkrát tam velel pověstný plukovník Štolfa, prosazovat běžné světové trendy zábavy. A byl jsem v ní oběma nohama!

Každoročně tam procházely, jako vojáci základní služby, budoucí osobnosti zábavy. Měl jsem přiděleného třeba Marka Ebena, zažil jsem tam Oldu Kaisera, Zdeňka Junáka, Jiřího Havelku a mnoho dalších. Přiznám se, že jsem si někdy složitě vybíral jednoho z mnoha výborných. Všichni měli odpovídající vzdělání a mnozí i zajímavou praxi. Třeba jsem hrál tenis a postrádal partnera. Tak se ptám: „Hrajete tenis?“ „Ano, hraju, vyhrál jsem Pardubické juniorky.“ „Umíte psát na stroji?“ Tenkrát nebyly počítače a scénáře se psaly na psacím stroji s kopiemi a pořád přepisovaly. „Ano, vyhrál jsem soutěž v rychlostním psaní.“ „A co jazyky? Třeba polština?“ „Moje jméno napovídá, že polsky mluvím dokonale, jsem ze smíšeného manželství.“ A do AUSu nastoupil Standa Moša, dneska jeden z našich nejlepších muzikálových režisérů.

AUS byl prostě obrovská škola. Hlavně tam každý rok přicházeli noví absolventi a já měl trvale kontakt s mladými kumštýři. Bylo to fajn. Jak se zpívá „sedm let jsem u vás sloužil“.

Ale vraťme se k písničkám a zábavě. Co další interpreti?

Moje nejúspěšnější písnička asi byla „Snad jsem si jí měl všímat víc“, nazpíval jí Dalibor Janda. Snad na každém jeho cédéčku jsem měl dva, tři texty. A další zpěvačky a zpěváci, pro které jsem psal? Pochopitelně Vašek Neckář, Hanka Zagorová, Naďa Urbánková, Standa Hložek, Michal David. Dělal jsem i nějaké překlady zahraničních hitů. Nebál jsem se ani country (Věra Martinová) nebo dechovky (Josef Zíma). Zvláštní kapitola byla spolupráce s Tondou Gondolánem a jeho početnou přízní. Několikrát jsem bodoval i na Bratislavské líře, získal cenu na Děčínské kotvě. Spolupracoval jsem s Supraphonem i Pantonem. Kolikrát, co se Supraphonu nehodilo, tak Panton s tím udělal díru do světa.

Jako AUS jsme spolupracovali s armádní redakcí televize. A dělali jsme taky, věřte nevěřte, zábavné pořady – i u armády byla zábava! Nějaké naše programy pořady se asi zalíbily režiséru Zdeňkovi Všelichovi. A tak jsem, zase zhruba po sedmi letech, dostal „lano“ do redakce zábavy v České televizi. A to už jsem opravdu dělal jen tu zábavu!

Měl jsi na starost i legendární Vlachovku.

Ano, tu natáčela redakce zábavy. Tak jsem jí měl jako dramaturg „pod palcem“. Jak víš, někteří lidé mají výhrady proti dechovce, mě nevadí. Psal jsem, jak už řečeno, i některé texty k dechovce. Takže jsem několik let dělal s partou kolem režiséra Alexeje Noska a podílel se i na scénářích. Tam ale byl nejdůležitější Josef Zíma, to mělo šťávu a bez něj by to nebylo ono.

Dělal jsem ale na celé řadě programů, od medailonků populárních zpěváků po velké přímé přenosy typu „Pět přání“. Žánrově jsem se nijak nespecializoval. Prostě zábava!

A co teď jako myslivec?

Podílel jsem se na pořadu Tisíc let české myslivosti, to byl ovšem dokument. Sedmdesát dílů, na dvojce to mělo velice slušnou sledovanost. Připravili jsme ale v televizi i pořady s mysliveckými písničkami.

Pokud jde o vlastní myslivost, já střílím hrozně málo. Za těch třicet let jsem neulovil ani třicet kusů spárkaté zvěře. Teď mě snad čekají nějací divočáci. Určitě bych je lovil spíš než srnčí. Když se taková srnka na člověka podívá, ty její oči, nedovedu zmačknout kohoutek. To mně i fenku kokršpaněla Apolenku baví spíše lovy na bažanty nebo kachny.

Teď mimo jiné přispívám do časopisu Myslivost. Hlavně od roku 2004 uveřejňuji v každém čísle jednu soudničku, spíše humornou formou tu vysvětluji některé věci, které by myslivci měli z hlediska práva dodržovat. Je to takový „Hubertův pitaval“ a vyšel už i knižně. To je vlastně taky zábava.

Co si myslíš o současné zábavě?

Dovolil bych si ocitovat sám sebe z publikace Václava Junka „Zábavní umění v šesti kapitolách“.

Zábavní umění? Umění bavit!

Zábava je dobrá k tomu, aby se lidi udržovali v dobré formě. Přispívá k psychické kondici.

Není podle mě pravda, že některé druhy zábavy, žánry, už jsou mimo, že některá zábava „není hodna“. Vývoj je plynulý a nejsou tu žádné extrémy.

A nemusím se vždy smíchy popadat za břicho. Může nás pobavit naivistický obraz? Mozartova Malá noční hudba? Detektivka s Herculem Poirotem? U mě třikrát ano.

Klobouk dolů před všemi, kdo to umí ...

 

Rád jsem s Tebou zavzpomínal. Hodně zdraví a radost z přírody.

 

Václav Soldát