ARTES

Umělecké sdružení

Jiří Helekal

Zpěvák, muzikant, skladatel, „herec malých rolí “, mohu použít i označení Entertainer (tedy bavič), kamarádi také obdivně říkají, že je přírodní úkaz.

Hlavně proto, že jeho diváci – posluchači při vystoupeních jihnou, invalidní dámy téměř odhazují švédské hole a stepují vsedě rokenrol. Tu atmosféru byste museli zažít! Téměř „jedno oko nezůstane suché“. Ani moje pamětnické.

Skoro dva metry – 183 cm, šedivá bradka a hříva vlasů, trvalý úsměv, podmanivý basbaryton.

Sedíme v „bufíku“ Mezinárodní konzervatoře Praha, kde “pan profesor Helekal“ vyučuje. Učí tu zpěv a interpretaci.

Léta se známe, tak promiňte tykání. Ale začneme od začátku.

Jak ses dostal k muzice?

Ani nemám nějaké rodové dispozice. Ale táta byl Moravák, matka Pražačka, tak snad v té kombinaci. Rodilý Pražák. Prý jsem v pěti postavil na balkoně květináče a vyťukával na ně stupnici. Pak jsem dostal tahací harmoniku a v devíti mě dali “do houslí“. Ale v pubertě jsem nějak moc vyrostl, a byl jsem na housle moc veliký. Ale do dneška na ně hraju. Ony totiž housle mají být, když natáhnete ruku, velké od zápěstí po rameno, a to už na ně mám větší vzdálenost. Už ve dvanácti jsem dostal první kytaru a pak jsem hrál v dixielandu na kytaru a na bendžo. K tomu samozřejmě i klavír.

Takže mě rodiče dali violoncello a učil mě pan profesor Sádlo z AMU. On bydlel blízko nás v pátém patře vedle známé hospody U Fleků. Učil mě zadarmo. V domě nebyl výtah a já vždy do pátého patra přinesl čtyři putny briket a učil se. Pak mě na konzervatoři učil jeho syn na cello. A chlubím se, byl jsem druhý v ročníku.

Ale bylo mě kolem sedmnácti, takže mejdany, holky a vůbec život. A z konzervatoře mě vyhodili, protože jsem tam vůbec nechodil. Já jsem ani nemohl propadnout, protože jsem byl neklasifikovatelný. Tak jsem neslavně skončil a musel na dva roky na vojnu. Jo, a mezitím ještě bigbeat Komety. A po vojně práce ve skladu, jen jeden měsíc, pak zase zpívání.

Dobrá, a kde ses vzal v Semaforu? Odtud si Tě pamatuji.

No to bylo díky bráchovi Františka Ringo Čecha, který si vzal moji spolužačku ze školy. A tak jsem chvíli zpíval u Franty, u Šimka a Grossmana a pak u pana Suchého a Ferdinanda Havlíka, kde jsem hrál v legendární Kytici „Umrlce“.

Ale „byl jsem do světa“ a nechtěl jsem být stále stejný ve stejných rolích. Tak jsem dal dohromady vlastní skupinu a jezdil po koncertech, zpíval, skládal písničky třeba pro Martinovou, Chladila a tak.

Postupně jsem dostával rozum, tak jsem si v asi pětatřiceti uvědomil, jaký jsem byl v osmnácti debil. A pořádně jsem vystudoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka skladbu a aranžování. A od té doby není pro mě problém napsat třeba i menuet, ale hlavně jakoukoliv současnou skladbu.

S kamarádem jsme složili i jakýsi muzikál „Vodní víla“. Nejdříve to produkoval Petr Novotný, ale pak skočil po hlavě „džamping“ a byl konec. Ale možná to znovu zkusíme uvést.

Vraťme se ještě k Františku Ringo Čechovi, fenoménu své doby.

Já u něj zpíval v jeho snad nejslavnějších dobách: Dům holubí, My máme parní stroj, Papoušek Kakadu. Schelinger, pak Sodoma, já byl někde mezi tím. Franta si vymyslel, že jsem něco jako český Tom Jones a Elvis Presley Když jsem vlastně kopíroval jejich styl, tak dobrý, ale když jsem měl dělat nějakou novou českou písničku, nasadit jejich frázování na něco s naší melodikou, to bylo mimo. Najednou to nešlo.

Jednou jsme hráli v Bratislavě a tam mě Franta upozornil, že tam je taková pěkná holka. Říkám mu, ta je nějaká hubená. A Franta: ale ona je hezká. Já byl po vojně. Tak jsme se vzali a už jsme spolu 47 let. Máme dvě holky, ta mladší teď končí v Paříži Sorbonu, bude magistra, ale nevím přesně čeho.

Také jsi ale nedávno byl v nějakých muzikálech.

Patnáctileté období s Michalem Davidem: Kleopatra, Angelika, Mušketýři, Rebelové. Ale po těch létech musíš vědět, kam patříš. Já jsem špatnej herec. Když mám hrát mušketýra, vraha, opilce a tak, to jde, ale nějakou romantickou roli, to ne. Raději hraji s kytarou třeba na náměstí pro tři sta lidí, ale muzikál, to holt není pro mě. To stejně tak platí pro film. Já hraji sám sebe. Třeba v Rafťácích jsem hrál nějakého šéfa čundráků, v Ženách v pokušení jen figuru, to jde, ale nějakou romantickou roli, to by špatně skončilo.

A co ta konzervatoř, navíc mezinárodní?

Jednou zavolala Gala Macků, která tu vede muzikálové oddělení, jestli bych tu nechtěl učit. Tak jsem říkal, ať mi řekne, co bych tu vlastně měl dělat. Přijeli jsme rovnou z dovolené, zastavíme před školou a tady hlouček takových těch floutků, kšilty na stranu. Matko, podívej, vidíš toho černýho, toho cikána, to snad ne. On byl přesně typický floutek. Ale Gala mě přemluvila a za týden přivedla právě toho, co jsem ho viděl před školou. Michal Žolták, skvělej. Ale že neumí noty. Tak říkám, kdo v našem oboru umí noty? Hlavní je osobnost. Člověk nesmí dát na první, vizuální dojem. Ten kluk umí dokonale anglicky, nádherně česky, což u těch floutků nebývá normální. A umí. Teď měl samostatný koncert a byl výborný.

Člověk Tě moc nevídá na velkých akcích, výročích umělců, v bulváru.

Já moc nemusím na tyhle téměř reklamní akce. Mě ten dav moc nesedí. Raději klídek a do lesa, udělat si ohníček a opékat si buřty, u mě manželka, pejsek. Prostě nejsem typ na společenský život.

A nechybí Ti to při koncertech?

Já se na jevišti chovám stejně jako teď u stolu. Nic nehraji. Rád vystupuji před dětmi, na různých akcích pro seniory, pro lidi, kteří jsou často osamocení a na velké koncerty a akce se necítí.

Nejlepší je být sám za sebe. Lidi to poznají.

Ať Ti to vydrží, lidi Tě mají rádi. Děkuji.

Václav Soldát