ARTES

Umělecké sdružení

Josef Laufer

Josef Laufer

Člověk, který se nedá jen tak zaškatulkovat, člověk mnoha tvůrčích profesí. Mimo jiné zpěvák, herec, režisér, textař, spisovatel,,… uvidíte.

Asi proto, že se sám cítí jako bouřlivák, vybral pro naše povídání restaurant „James Dean“, pojmenovaný po známém americkém herci a bouřlivákovi, kde nám celou dobu setkání podkreslují klasické rokenroly padesátých let.

 Tak co vlastně jsi? Jsi známý hlavně jako úspěšný zpěvák populárních písniček.

Já nejsem zpěvák, já jsem vystudovaný herec. Akorát jsem jeden z mála herců, co nezpívají jako herci. Držím se svého kopyta. I když byla období, kdy jsem více zpíval než hrál, tak v tom vždycky byl dril té herecké školy.  Vždycky jsem se snažil, aby do zpívání pronikalo to herectví. Tím se vlastně charakterizuje, o čem člověk zpívá. Má více prostředků, jak to sdělit. V textu nejsou jen písmenka. Hudba má také nějakou náladu, je v tom také nějaký názor, a ten herecký dril umožňuje to všechno sdělit.

Takže jsi začínal jako herec.

To ne, to až později, já začínal jako mim. Tomu ale ještě předcházelo, že jsem měl v padesátých letech problém se vůbec dostat na gymnázium, když jsem nebyl dělnického původu. Tak jsem to na škole už dost flákal a nakonec jsem dělal zkoušky do učebního poměru pro Výzkumný ústav vakuové elektrotechniky Tesly ve Vrchlabí. Zabývali se tam různými avantgardními technikami, jako třeba urychlovači elektronů. Tam už jsem musel zabrat, i když mě to nebavilo a tam jsem pak i maturoval. Chtěl jsem být po tátovi lékař, ale to nešlo, a tak jsem si říkal, že bych možná mohl být aspoň inženýr.

Pořád mě lákalo divadlo, ale už přišla vojna na dva roky. Sloužil jsem na východním Slovensku u průzkumáků a to byla docela drsná vojna. Jednou jako vojín zametám důstojnický klub a přijde desátník a říká „posluchajtě, vy ste taký šašo a my máme armádní soutěž tvořivosti, tak čo budete robiť“.

Najednou mě napadlo, že budu dělat pantomimu. „A čože to je taká pantomima?“ „No, to se moc něhovorí, jen se takto gestikuluje, hýbe tělom a tak“. „Keď se nehovorí, to je dobre“.

V hlavě se mi odvíjelo, jak jsem viděl Marcela Marcoa, slavný film „Ve společnosti“, začal jsem studovat nějakou literaturu. Založil jsem tam i takový divadelní kroužek, dělali jsme velmi jednoduché jednoaktovky, a to jsem sám připravoval a režíroval. Šlo tu hlavně o to, aby kamarádi znali jednoduché texty, kudy přijít a kde stát a tak.

Pantomimu jsem ale dělal sólově. Asi po jižních předcích jsem se uměl pohybovat, ruce byly uvolněné, pánev pohyblivá. Vše bylo autodidaktické. Šel jsem do soutěže a první kolo jsem vyhrál, protože jsem tam byl sám. V druhém kole jsme byli už dva, ale já už byl dál. Uměl jsem i speciální mimickou chůzi, odkoukal jsem to od Fialky, třeba chůze proti větru. Až jsem se dostal až do celostátní soutěže. To byly tenkrát takové dvě akce. Armádní soutěž umělecké tvořivosti - ASUT a Soutěž tvořivosti mládeže -STM.

Tyhle dvě organizace měly celostátní soutěž v Nitře, Češi a Slováci. Mě až bylo špatně, když jsem tam jel. Jen z Prahy tam byli tři mimové. Jednomu jsem řekl, jestli by mě mohl půjčit kostým. Já žádný neměl, jen vojenské kalhoty, přes ně zelená košile, obličej natřený na bílo, udělanou mimovskou masku a to bylo všechno. A já to v jeho půjčeném kostýmu to celé vyhrál. On byl druhý.

A to Tě vybudilo!?

Tam to celé začalo. Pocítil jsem, že patřím jevišti. Lidi stáli a tleskali, já tam pak jen stál a rozplakal se, tekly mě z té bílé tváře bílý slzy. Já poprvé pocítil, co to je to jeviště a lidi. To nejlepší, ten pocit. Věděl jsem, že tam patřím.

Už tenkrát jsem ale utíkal z kasáren do Košic, kde jsem amatérsky zpíval s bigbendem. Nějaký Ďuri Palik, co pracoval na poště, postavil velký amatérský orchestr. To byla jediná možnost, jak sbalit holku. Tam byli samí Maďaři. Pak jsem jezdil s takovou malou kapelkou kluků z kasáren zpívat po svatbách. Naučil jsem se trochu východňársky. No, nebyl jsem vzorný voják a musel jsem trochu nasluhovat.

Ale nakonec jsem požádal, aby mi dali doporučení na divadelní fakultu, na DAMU. A protože jsem byl částečně i dělnického původu, byl jsem nakonec vyučený, tak to šlo.

Šel jsem i za doktorem Vodičkou Na zábradlí, jestli by mě vyzkoušel. Tam jsem se projevil jako pravý Američan. On mi říkal „co jako vlastně umíš?“ a já „všechno!“. Dal mi také doporučení. Mezi tím jsem udělal takové elévské zkoušky do Divadla ABC, kde se hrála „Hra o tři pomeranče“, kterou režíroval pan Horníček. Zrovna odcházel pan Werich a tak jsem je oba zažil.

Přijali mě na DAMU. Výhodou bylo, že jsem už měl po vojně, takže trochu starší, navíc trochu exot. Kluk, který zpívá, tančí, dělá pantomimu, má za sebou velkou amatérskou praxi, jeviště mu není cizí. „Tak ho naučíme mluvit“, univerzálů bylo zrovna málo.

Měl si i výhodu, že umíš jazyky.

Nemohu tvrdit, že umím jazyky, domluvím se. Jazyk člověk umí, když v tom jazyku vyluští křížovku nebo simultánně okamžitě překládá. Domluvím se a neztratím. Samozřejmě, když jsem dětství prožil v Anglii, tak jsem mluvil anglicky. Když maminka byla Španělka, tak logicky mluvím španělsky. A pak už se to nabaluje. Němčinu jsem se naučil na ulici, ruštinu až v Rusku. Polštinu jsem se naučil, protože jsem tam čtyři roky byl v televizi polozaměstnaný jako režisér. Když přijedu do Itálie, do Francie, tak se za chvilku domluvím, to už se ty řeči nějak propojují a nabalují.

Ty řeči se pak uplatní i v práci. Často zpívám anglicky. U pana Hybše jsem byl po pětačtyřiceti letech první náš zpěvák, kterému dovolil na vánočních koncertech zpívat anglicky. Říkal „to je zajímavé, ale tobě lidi rozuměj“.

Ono je to zase i v hereckém projevu, v jakémsi sdílení obsahu a smyslu písničky. Ten lidský projev, co jde na podiu z člověka ven, to často předčí samotnou znalost jazyka.

 

Tys dělal hodně různých věcí s různými lidmi, na co nejraději vzpomínáš?

To ne, to by bylo na hrozně dlouhé povídání. Pravda, večeřel jsem s Beatles, džemoval s Jamesem Braunem, dělal s Dukem Elingtonem, toho je tolik. Chodili za mnou, abych o tom všem napsal knížku. To je to, co přesně neudělám. Nemám rád pomníky za živa. Paměť je jiná, sentiment, pravda se vytrácí. Tak jsem se rozhodl, že než psát o sobě, budu psát knížky sám. Vydal jsem zatím dvě knihy. Jedna se jmenuje „Roura od kamen“, druhá „Příbalový leták a další povídky“. Jsem v polovině třetí.

Celý život píšu nějaké scénáře, hlavně texty, napsal jsem asi pět set textů v češtině i angličtině. Pod kůži mi vlezl hlavně Roald Dahl a tak jsou moje povídky v tom stylu. Nikdy nikdo nepozná pointu.

Zpíval jsi a zpíváš s mnoha kapelami.

Hlavně jsem měl své kapely. Ta první se jmenovala Tornádo. Tam byl tenkrát Karel Svoboda, Čížek, Hapka, Žižka, Klempíř, Kobylka. Další se jmenovala The Majestic, s tou jsme hodně jezdili do zahraničí a po festivalech. Pak Šest strýců a z toho vznikl Golem. Ten je do dneška, kapelník Václavík, ale předal jsem ho do rukou Petry Janů někdy v osmdesátých letech. Tenkrát jsem celý rok točil pět televizních filmů pro západoněmeckou televizi, kde jsem hrál hlavní roli Egona Ervína Kische. Pak se z toho sestřihly ještě dva celovečerní filmy.

V poslední době mě zvou hlavně bigbandy, protože swingařů je málo a mě swing hrozně baví. Mám ho rád a můj baryton v něm sedí. Před léty jsme s Golemem natočili dvojcédéčko swingů, jedno je anglicky a druhé česky.

Nedělám žádný čistý pop. Mám rád styl Toma Jonese, tenor s barytonovým zabarvením, mám rád i country, tu zpívá v Americe téměř každý zpěvák. Mám rád i původní věci, třeba jsem si otextoval „Sbohem lásko, já jedu dál“. Docela dost hraji v muzikálech, teď třeba Muž se železnou maskou.

Kromě hraní a zpívání jsi také dost režíroval.

V určitých létech to bylo opravdu hodně. Taková třetí profese.  K tomu se vázalo i psaní scénářů. Ono to bylo takové autodidaktické. Myslím, že kdybych jedinou věc dělal pořádně, tak bych byl v Hollywoodu slavnej. Ale bylo to fajn, byla to taková možná i barevná symbióza všech profesí.

Hodně jsem režíroval různé Československé kulturní dny. I díky jazykům.  Třeba na Kubě, Mexiku, v Brazílii, ve Švédsku, Finsku, hodně v Sovětském svazu. Oni neměli nikoho, kdo by to dal dohromady, a ještě se s těmi lidmi domluvil. Ani mnoho za to neplatili, dokonce mi papaláši občas říkali „hele Jirko“, ani mi nemohli přijít na jméno. Hlavně, že se to vždycky povedlo.

V těch 68 a 69 jsem hodně „jel na sebe“, měl jsem i vlastní televizní pořad v Hamburku. To jsem ještě nerad mluvil německy, raději vše anglicky. Pak „spadla klec“ a jezdili jsme do NDR. Tam jsem byl zase velká hvězda, protože mě znali ze západoněmecké televize. Měl jsem výhodu, ale musel jsem se naučit pořádně německy. Byl jsem nakonec jediný cizinec, který sám moderoval tehdy slavnou show Ein kessel buntes.

Dost jsem dělal i v televizích. Na jevišti jsem to už uměl. Dělal jsem třeba recitál Petra Rezka, nebo Zory Jandové. Musel jsem se naučit dělat s kamerami. Důležité je ale mít vlastní názor, určitý styl práce. Nestačí jen předepisovat odkud se po scéně chodí a kam. Naprosto důležitý je ale „timing“, načasování dění na jevišti.

Začalo to vlastně v Polsku v Katovicích. Dělali jsme s Golemem krátký program a pan režisér se nějak brzy „sťal“. Tak přišli, jestli bych s tím něco neudělal. Rozepsal jsem kamery, akce a povedlo se. Pak přišli, co dělám příští týden. Že tam mají nějaký španělský soubor, flamengo a že umím španělsky a že bych to mohl režírovat. Tak jsem se domlouval s architektem, připravoval scénu a před natáčením přijedu do Katovic.

V restauraci sedí ty „Barborky produkční“ a „co budeš pít a posaď se“, cítil jsem nějaký malér. Španělé nepřijedou. A to byl pravidelný pořad. Říkám jim „Co mám s tím společného“? „Seš tam napsaný jako režisér“. Ale jsou tady Eskymáci z Čukotky. Nikdy nebyli v televizi a nic neznají. Tak hned zavolali skoro dvoumetrového Rusa, vedoucího. Představili mě jako režiséra. On se z výšky na mě podívá „Što takoj režisjor, takoj maladoj“. Prosím ho o nějaké materiály, co je to za skupinu. On vytáhl srolovanou fotku, na ní čtyřicet eskymáků, ptám se, co umí, „vsjo“!

Nakonec jsem řekl kameramanovi, aby točil vše jako reportáž a já do toho vstupoval. Třeba tanečnice a já. Ono to šlo nakonec asi pětkrát, měl jsem slávu a pak jsem tam čtyři roky dělal.

Chtě nechtě jsem musel mnoho krásných zážitků a historek vynechat. Nevešlo by se nám to do formátu. Tak jsem poprosil o závěrečné zamyšlení na konec, něco o životě.

To nejlepší, co může člověk o životě říct je, že o něm nic neví. Já nic nevím, ještě jsem se o něm nic nedověděl. Werich říkával, že jako majitel jednoho života s ním nemohu dělat nic jiného než ho žít. Ono se s ním nic jiného totiž dělat nedá.

 

Děkuji a držím palce.

Václav Soldát