Josef Srb-Debrnov

 Manager Bedřicha Smetany

Asi jen těžko dokážeme říct, kdy se vlastně zrodilo povolání uměleckého managera nebo agenta. Nedokážeme to říct proto, že nejspíš každý umělec v historii lidstva měl někoho, kdo se staral o jeho vystoupení i finanční zájmy. Mohl to být umělcův otec, jeho manželka, syn či dcera, ale třeba i rodinný přítel. Anebo někdo jiný. Ovšem od kdy se jednalo skutečně o povolání, to se nejspíš nedozvíme. Pojďme si ale povědět o osobě, která se pravděpodobně stala prvním profesionálním managerem hudebního umělce u nás. Osobě, na kterou většina učebnic i knih o českém umění zapomíná.

Syn statkáře

Jméno Josef Srb-Debrnov (dodatek ke jménu podle svého rodiště si přidal až později, jak bylo tehdy běžné) je dnes velmi málo známé. V době, o níž budeme hovořit, byl ale Srb veřejně velmi známou osobností v uměleckých kruzích, zvláště těch hudebních.

Narodil se 18. září 1836 jako druhorozený syn, takže mu nebylo určeno zdědit rodinný majetek, a naopak musel počítat s tím, že se jednou bude muset živit sám. Poté co odešel ze školy v nedalekých Minicích, kde se mu dostalo základního vzdělání, odešel do Prahy na Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde se věnoval studiu filologie a historie. Vyzbrojen vědomostmi si začal později sám vydělávat, a to jako vychovatel v rytířské rodině Bondyů. Z vychovatele se stal plnohodnotný učitel. Toto povolání však příliš nevynášelo, a proto se rozhodl ho změnit a stal se úředníkem v pojišťovně. Jak se ale ukázalo, měl skutečný talent pro úřednickou práci. Ovšem projevil se v jiném oboru, než všichni čekali.

Přítel, nebo příbuzný

Je velmi těžké popsat některé detaily jeho života. Platí to zvlášť o jeho vztahu s Bedřichem Smetanou, přestože nemůže být nejmenších pochyb o jeho vřelosti. Nicméně občas se uvádí, že dohromady je nesvedla společná záliba v hudbě a umělecké prostředí Prahy, ale jejich příbuzenský vztah. Srbova babička měla totiž být příbuznou Smetanovy matky, což by z obou pánů dělalo sice vzdálené, ale bratrance, to však není doloženo, Smetana žádný svůj životopis nesepsal.

V Praze se Srb začal vedle svého zaměstnání zabývat také hudbou. Sám se pokoušel komponovat, ale šlo o pokusy neúspěšné a on si to dobře uvědomoval. Srb se tak pustil do psaní článků o jednotlivých hudebních osobnostech a recenzí na nové skladby. Brzy se stal přítelem předních umělců své doby – Dvořáka, Bendla, Knittla, Fibicha či Lauba. A když se zakládal spolek Hlahol, ukázal se Srb tím pravým na místo jeho jednatele. To mu otevřelo nebývalý prostor pro jeho tvorbu, ale kromě toho se dostal i do dalších sfér hudební branže.

Největším přítelem Srba-Debrnova se stal Bedřich Smetana. „Kdekoliv se vyslovilo od roku 1880 jméno Smetanovo, v mysli vybavilo se i jméno Srbovo, i když se nevyslovilo,“ popsal jejich vztah Jaroslav Čeleda v jediné existující biografii o Josefu Srbu-Debrnovi, nazvané Smetanův druh sděluje – Život a dílo Josefa Srba-Debrnova, vydané v roce 1945. Se Smetanou spolupracovali v Hlaholu, kde se Smetana stal jeden čas hlavním sbormistrem. Stýkali se spolu pravidelně, a když už byl Smetana dost známou osobností a cestoval po světě, byl to Srb, u koho trávil své dny v Praze, a to v jeho malém bytě v ulici V Jirchářích. O výjimečnosti jejich vztahu svědčí i to, že po své smrti zanechal Smetana Srbovi část své soukromé korespondence a další písemnosti. Mimochodem to byl také Srb, který Smetanu vezl do Prahy na jeho poslední cestě z jabkenické hájovny, když už byla jeho choroba natolik vážná, že mu zbývaly na světě pouze dny.

Manager a rádce Smetany

Opět se obraťme na práci Jaroslava Čeledy, který popisuje Srbovu práci pro Smetanu takto: „Podněcoval Smetanu k tvorbě nových děl, psal mu texty ke sborům, překládal libreta jeho oper, vedl všechny, i nejtěžší záležitosti, vyplývající ze smluv Smetanových s Národním divadlem, venkovskými divadly a nakladateli, určoval, vymáhal a inkasoval honoráře a tantiémy, všude Smetanu osobně doprovázel…“

Smetana byl sice geniálním skladatelem, skvělým dirigentem a sbormistrem, ale rozhodně nebyl dobrým správcem vlastního díla ani peněz, které za něj dostával. Smetana měl dlouhodobě problém uplatnit se jako umělec, protože jeho hudba byla něčím zcela jiným, než na co byli lidé, umělce nevyjímaje, zvyklí. Ne nadarmo se někdy Smetanovi říká „tvůrce české hudby“. Jeho pojetí bylo originální a předznamenalo zcela nový vývoj naší hudby. Bohužel to pro Smetanu znamenalo velmi těžký boj o uznání a pozici v hudebním světě, ztížený ještě nelehkým osobním životem i neustálým nedostatkem financí, protože Smetana pocházel ze skutečně neobyčejně početné rodiny.

Vše se změnilo, až když Smetanu objevil jeden německý hudební nakladatel. Ten se ujal vydání Smetanova díla a proslavil ho tak nejprve v Německu, a nakonec po celé Evropě. I za tímto Smetanovým úspěchem stál Srb, který pro Smetanu překládal do němčiny libreta jeho oper. Nejen že tím poskytl materiál k vydání v Německu, ale zajistil i kontakt a staral se, aby Smetana dostával své honoráře. Kromě toho se angažoval také v Čechách, aby se dostalo Smetanovi dostatečného prostoru a aby mu byly vypláceny honoráře, na které měl právo. S tím bylo spojeno i vydávání jeho děl na území Rakousko-Uherska. Když se otevíralo Národní divadlo podruhé po jeho vyhoření, byl to Srb, kdo prosadil, aby se tak stalo opět představením Smetanovy Libuše. Za zmínku také stojí, že Srb pro Smetanu skládal i texty k některým sborovým skladbám a nebýt jeho vlivu, některé Smetanovy skladby by nejspíš nikdy nevznikly. Svět by tak třeba nikdy nepoznal sborovou skladbu Modlitba, protože Smetana se jinak náboženským tématům nevěnoval.

Život a dílo Srba-Debrnova

„Trochu podivín, vášnivě zaujatý pro hudbu, živil se zprvu jako vychovatel, potom jako úředník, hlavně pak jako spisovatel a žurnalista, aby skončil v krajně tísnivých poměrech hmotný, odkázán na pomoc okolí,“ popisuje Josefa Srba-Debrnova hudební historik Václav Holzknecht v knize Bedřich Smetana.

Často se uvádí, že Srb byl hudební spisovatel. Jeho nejvýznamnějším dílem, které je dodnes považováno za základní kámen pro studium historie české hudby, jsou Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, které vyšly v roce (1891). Významnými historickými dokumenty jsou také jeho práce Dějiny konservatoře pražské (1878) a Památník pražského Hlaholu (1886). A opomenout nelze ani jeho přínos pro Národní muzeum, kde pomáhal založit hudební archiv. Věnoval do něj na sedm set archiválií, které sesbíral od řady významných hudebníků.

Když 1. září 1904 zemřel ve svém pražském bytě, objevil se druhý den v Národních listech obsáhlý nekrolog, kde se mimo jiné psalo:

„Z řad našeho hudebnictva odešel opět rázovitý typ, jeden z členů staré gardy, která viděla, podporovala, spoluvytvářela a v kruhu svém soustředila vznik onoho podivuhodného vývoje uměleckého, který vyspěl ke zvláštní osobitosti národní a hrdě dnes před světem nese jméno „české hudby´. Odešel muž ideálního snažení, ryzího vlastenectví.“

 

Tomáš Hejna