ARTES

Umělecké sdružení

Kapelník Václav Hybš

Václav Hybš

kapelník, dirigent, aranžér, trumpetista.

Jeho ateliér je útulný a dýchá domácí pohodou. I když za dvě hodiny přijdou čtyři pozounisté na zkoušku, Václav Hybš mě pohostinně sám vaří kávu, klasicky „turka“. Mám trému, ale jsem rád, že si našel čas a chuť na chvíli povídání o práci. Jak jsme se domluvili, soukromí a bulvár jsou přísně tabu. Inzeruji, že se nebudu ptát na léta, i když jsem se dozvěděl, že bych mu "mohl chodit pro pivo".

Ale začněme od začátku.

V roce padesát jsem šel na konzervatoř, obor trubka. Pak už žádné AMU, JAMU, skončil jsem v osmnácti a hned na vojnu. Na dva roky do Nováků na Slovensku, to byl takový zvyk, že Čechy posílali na Slovensko a Slováky do Čech. A tam jsem taky pracoval v dolech. Jako voják. Sice jsem nekopal, ale takové ty pomocné práce, tahal jsem vozíky s uhlím.

Můj táta byl totiž živnostník, prodával piána, byl zástupcem firmy Petrof. A to soudruhům nebylo po vůli. Když ho přišli lámat, aby šel do strany, tak je vyhodil. Takže se mu pomstili, že syna šoupli na Slovensko, kde jsem zažil i práci v dolech.

A co muzika?

Byl jsem hned jako tumpeťák v mnoha orchestrech. První byl Richard Adam, pak Kamil Hála, pak to byl Orchestr Ladislava Bezupky, - pamatujete? -  asi půl roku a potom do Alhambry k Josefu Poslednímu. To byl úžasný bubeník, pak hrál u Vlacha. Z Alhambry jsem šel ke Krautgartnerovi, a tam jsem zůstal deset let. V roce šedesát jsem k němu nastoupil a byl jsem jeden ze zakladatelů TOČRU. Pořád trumpeťák.

Takže jste se stal kapelníkem spíše shodou okolností?

To se dá těžko říct. Já měl kapelu vlastně celou dobu v sobě. Můj dědeček byl kapelník i táta byl kapelník. Můj dědeček hrál s Juliem Fučíkem, aby bylo jasno, známým skladatelem. Můj děda musel hrát na tu trumpetu skvěle. Takže trumpeta je rodový nástroj.

Táta sice ze mě chtěl mít houslistu, ale nešlo mě to a nebavilo. A dědeček mě potajmu učil na trubku, i když táta byl proti tomu. Byl jsem kluk jak vyžle, tak abych nedostal nějaké souchotiny. Táta říkal: žádnou trumpetu, to prostě neudejcháš.

V TOČRU jsem byl až do roku 69. Když nás pak přišli osvobodit Rusové s tankama a Krautgartner emigroval do Vídně, tak jsme vlastně s Vobrubou dirigovali TOČR. Pak se stal Vobruba hlavním dirigentem. Já už dal v rozhlase výpověď a založil si vlastní kapelu, kam mě vlastně už dřív dosadil Krautgartner. Do Rokoka, kde tenkrát hrálo hodně muzikantů z TOČRU. Byla to taková odnož TOČRU, to málokdo ví. My tam měli Matušku, Kubišovou, Štědrého, Vondráčkovou a další. Celá ta slavná parta. A co jsme natáčeli v rozhlase s nimi, tak jsme hráli na jevišti. Krautgartner potřeboval, aby to bylo i v malé partě stejné, tak mě delegoval do toho divadla. Takže u principála Darka Vostřela jsem byl asi pět let. A měl jsem vlastně dvě zaměstnání. Měl jsem se tenkrát co ohánět, protože už jsem měl tři děti. Stihnul jsem dvě zaměstnání a třetí bylo, že jsem aranžoval.

Manželka se mě ptala, co je to vlastně aranžování. Neměl jsem asi tu správnou odpověď.

No, aranžér, ten může zkazit písničku anebo jí může dát nějaký „ksicht“. Skladatel složí písničku a dá vám klavírní partituru. Někdy ale jen zapíská. A aranžér z toho musí udělat partituru pro třeba šestnáctičlenný bigband. To je vlastně to nejmenší. Dělal jsem ale i pro velké soubory, třeba Liverpoolskou filharmonii, u náš třeba pro FOK i Českou filharmonii.

Aranžér musí znát možnosti všech nástrojů. To znamená rozsahy, i jak se na ně hraje, jak to zní. Já to přirovnávám jako když se staví barák. Tam také musí být moc profesí. A ten aranžér dělá to, co dělá ten architekt. Pak přijdou dělníci. Takže já udělám aranžmá, přijde rozepisovač, tomu to dám. Ten to rozepíše na jednotlivé nástroje. Měl jsem jich už desítky. Teď na to mám výbornou paní, která žije v Klatovech. Přiveze kufr a odveze zase kufr partitur.

Jednou se mě v televizi ptal redaktor, kolik jsem udělal aranžmá. Říkal jsem „to já přece nevím“. Ale poslouchala to ta paní, a když zase přijela, tak mě napomínala „vy nevíte, kolik jste udělal aranžmá?“. Říkám, to přece nemůžu vědět. Ona si to ale všechno psala, pečlivá ženská: „Víte kolik? Deset tisíc!“.

Víte proč tolik? Vemte slavnou skladbu Ave María, tu jsem dělal nejméně desetkrát, jenom pro Gotta třikrát. Točil to po létech na CD a říkal, dej mi to o tón níž. Už nechtěl dělat ty výšky, géčko nebo áčko, protože zpěvákům po letech hlasy klesnou a pak to nezní.

Jinak se dělá na nahrávku, jinak na živý koncert, pro menší nebo větší partu se smyčci. Je rozdíl, zda dělám se symfonickým orchestrem, velké smyčce, dechovou sekci. „Škoda lásky“ jsem dělal aspoň patnáctkrát. Je to složité, ale zase se z toho nesmí dělat moc věda.

Vy jste míval a máte svůj velký bigband.

Nikdy, opravdu nikdy. To všechno byli lidé z jiných kapel. Orchestr Karla Vlacha byl v Karlínském divadle, TOČR v rozhlase, Zahradník v televizi a ti muzikanti tam měli hlavní zaměstnání. Teď dělám s Hudbou hradní stráže, což je velká dechová, i s Ústřední hudbou Čs. armády. Protože ti kluci, co tam hrajou, tak hrajou i se mnou. Já nemám orchestr. Využívám prostě muzikanty z velkých orchestrů, ať je to Národní divadlo, rozhlas, a hlavně mám v kapele fůru vojáků. A fůru studentů.

Mám určitý stálý kádr. Potřebuji třeba na akci čtyři trombóny, ale mám jich osm. Mám na to člověka, který to koordinuje. Já mu řeknu, co potřebuji a jak si to mezi sebou udělají, to mě nezajímá. Oni si musí vzít dovolenou, zajistit si náhradu. Teď třeba jedeme Vánoční koncerty, to je třicet koncertů po republice. Dělám je už pětačtyřicet let.

Vždy tam potřebuji jednoho „Augusta“, to ani nemusí být vždy zpěvák. Vystřídalo se jich moc: Vláďa Menšík, Jirka Sovák, Jiřina Bohdalová, Miloš Kopecký, Luděk Munzar a další. Letos jako hlavní host bude Pavla Břinková. A mimo to tam mám čtyři mladé zpěváky z Konzervatoře. S mladými rád dělám. I Gott začínal jako mladík a nikdo ho neznal.

Vy ale občas zaběhnete i do vážné muziky, nejen populár.

Samozřejmě a rád. Třeba se Sukem jsem natočil přes padesát titulů. On byl úžasný. Ono se těm lidem z vážný muziky říká „frakouni“, ale Josef Suk byl normální člověk. Byla nádhera s ním dělat.

V každém žánru bylo a musí být i nějaký „šlágr“. Třeba některé operní árie. Nestyďme se říct, že třeba „Měsíčku na nebi“ z Rusalky je šlágr. „Proč bychom se netěšili“, nebo „Znám jednu dívku“, to jsou šlágry. Jsou skladatelé, kteří nemají ve svém díle žádný „šlágr“, ale i opera potřebuje mít „hit“. A samozřejmě na tom stojí třeba muzikály, vzpomeňte na Svobodova Drákulu. Tam byl třeba „Jsem tvůj pán“, takže šlágr. I skladatelé vážné hudby psali ve své době populár. Jinak by nebyli. Kdyby dneska žil Mozart, tak by psal pro televizi. Když sáhnu do díla Beethovena nebo Mozarta, tak je připomínám dnešku. A hrdě si myslím, že to je záslužná práce.

Promiňte, ale slyšel jsem, že vlastně děláte při vystoupeních před kapelou jen jakousi „dirigentskou šou“. Jen tak máváte rukou a kapela si hraje po svém.

Vystoupení je takový vrchol ledovce. Někdy v legraci říkám, že v kapele jsou dva zbyteční lidé. Pianista a dirigent. Toho pianistu u velké kapely vlastně není slyšet a ten dirigent je tam také nanic. A v televizi dělá šou celá kapela, to už je nahrané a všichni jenom markýrují. Na živém vystoupení to je jinak, ale oni se na mně občas stejně nedívají. Já, když se spletu, tak slyšet to není.

Já se nestydím nahrát i folklór, dechovku, všechno. Protože muzika je buď dobrá nebo špatná. Já se proto nechci zařazovat kamkoliv. Kdyby to, co děláme, bylo špatné, tak bychom toho nemohli tolik udělat. Já jsem dostal odhadem asi deset zlatých desek. Jenom v Supraphonu to bylo za čtyři miliony prodaných. Dnes se dává za asi čtyři tisíce, když jsem dělal s Matuškou, tak zlatá deska bylo sto tisíc.

Celý život stojím před kapelou, někdy za pultem, sleduji i jiné kolegy, hlavně cvičím s muzikanty. Mohou si o mně myslet cokoliv, třeba, že je zbytečně honím. Já je chápu, že mě občas nenávidí, ale nedají mi to najevo. Ani bych se na ně nezlobil. Kdybych ale neslyšel ty chyby, tam mě budou mít za blbečka. Je to prostě řemeslo.

 

Pane kapelníku, moc vám děkuji za nahlédnutí do Vaší „kuchyně“. Těšíme se na Vánoční i další koncerty.

 

Václav Soldát