ARTES

Umělecké sdružení

Klubové RETRO

Alois Valenta

Produkční, producent, fotograf, v mládí i zpěvák, organizátor kulturních a uměleckých akcí. Absolvent Střední umělecko-průmyslové školy v Praze, umělecký truhlář. Pamětník. Dlouhá léta vedl Kluby mládeže v Praze.

Tentokrát to bude hodně RETRO.  Myslím, že se nemá zapomínat na kulturní aktivity které se odehrávaly před rokem 1990. Zrovna pražské kluby mládeže byly nejen základnou setkávání a zábavy mladých, ale i tvůrčí dílnou řady začínajících, i jinde ne zrovna vítaných a přijímaných tvůrců.

Tvůj profesní život byl spojen hlavně s Kluby mládeže. Co jsi vlastně byl?

To se dá těžko definovat. Jednoduše jsem vedl Kluby mládeže v Praze po stránce programové, personální, provozní i finanční. Tenkrát to bylo v rámci Pražského podniku služeb mládeže, později to byla Správa účelových zařízení SSM (pro nepamětníky: Socialistický svaz mládeže 1970 -1990) a spadalo to pod Městský výbor Svazu mládeže.

Jak ses ke kultuře vlastně dostal? Talent po rodičích?

To ani ne. Mě spíš zajímala popkultura. Bylo to tak, že jsem dělal na Barrandově, kde jistou chvíli dělali také Miky Volek, chvíli Kája Saudek, Karel Černoch, seznámili jsme se a já začal chodit na jejich koncerty. Hlavně rock and roll, tam jsem hodně fotografoval. Poznal jsem i Slávka Šimka a Jirku Grossmanna, chvilku jsem dělal i v klubu Olympic, zakládali jsme také Music f club, to vše bylo amatérsky. A pak přišla ta chvíle, kdy jsme s Miky Volkem skončili v Německu, tedy v NDR v kriminále, za tak zvané státu nepřátelské štvaní.

Vyjeli jsme si totiž do Berlína, a když jsme přejeli do západního, to se tenkrát smělo, koupili jsme si knížky s fotkami a nápisy ze vstupu vojsk v roce 1968. A někdo to na nás „prásknul“, když jsme ve východním Berlíně přenocovali u známých. Čekali nás na hranicích a odsoudili na rok a půl. Po třinácti měsících „natvrdo“ v enderácké  base nás pustili domů. Byli jsme rehabilitováni až po roce 1990.

Když jsem se vrátil domů, tak jsem byl bez práce. Podle našich zákonů byl odsouzený na více než rok propuštěn ze zaměstnání. Tenkrát mi kamarádi moc pomohli, hlavně Karel Klíma z Městského výboru SSM a začal jsem profesionálně pracovat v klubech. Nejdřív jako pokladní v klubu v Rybné, v Déčku jsem dělal vedoucího a postupem času jsem pak dělal programového vedoucího klubů a pak celkového „šéfa“ jak programů, tak provozu, všeho, co s kluby souviselo.

Ty jsi ale ještě předtím i zpíval.

No, to taky, hlavně na vojně. Tamnější politruk hlídal při odvodech, kdo je muzikant a ty stahoval k jednomu útvaru v Ruzyni. Tedy žádný Armádní umělecký soubor, ale normální bojový útvar. A tam se ocitl Slávek Šimek, Karel Černoch a shodou příznivých okolností i já. Slávek tam založil divadelní soubor a bigbeat VOJ. Jezdili jsme na Armádní soutěže umělecké tvořivosti, tam jsme byli druzí v republice, různě vystupovali a hráli i na civilních tancovačkách. Měli jsme hlavně převzaté písničky, které jsme po nocích nahrávali z radia Luxembourg. Jako spojaři jsme to kvalitně uměli, po nocích chodili do kanceláře velitele útvaru, tam jsme nahrávali šlágry a nejlepší jsme pak dělali. Měli jsme samozřejmě anglické texty, ale museli jsme si sami udělat i české. Když to bylo potřeba, tak jsme zpívali české a kde to šlo, třeba na tancovačkách, tam jsme zpívali anglicky. Takhle jsem „čuchnul“ i ke zpívání.

Dokonce jsme jednou vystupovali jako vzorová kapela na nějakém celoarmádním školení. Tenkrát se nevědělo, co s tím bigbeatem na vojně. Tak svolali všechny politruky ze všech útvarů a v ÚDĚ (ÚDA = Ústřední dům armády) na Kulaťáku v Dejvicích bylo, jak se říkalo ve vojenském žargonu, „ústředně metodické zaměstnání“, takový návod, co s bigbeatem: „jak provozovati bigbeat v armádě“.

Už ani nevím, kdo to vlastně vymyslel, ale tenkrát se moc nesmělo mluvit o rock and rollu, takže vzniklo pro rockovou muziku označení bigbeat.

Pojďme ale zpět ke klubům. Některé tehdy existovaly na velmi lukrativních místech, na Václavském i Staroměstském náměstí, i na Malé Straně. Dnes jsou z některých vyhlášené nóbl noční podniky. Co vlastně nabízely, jaká byla jejich dramaturgie?

Celkem jich bylo osm. Zvlášť byly vysokoškolské. Ty pod nás nespadaly.

Především to byly divadelní, třeba Umělecké studio mladých Rubín na Malé straně. Tam hodně vystupovali např. bratři Justové, divadelní seskupení studentů DAMU, různá divadelní studia. Byly tam večery poezie začínajících básníků připravované Mirkem Kováříkem, první scénická provedení Saturnina atd. V Rubínu hrálo převážně Divadlo na okraji, v dalších různých inscenacích třeba I. Hüttnerová, Vl. Dlouhý, D. Gondík, M. Suchánek, Zd. Dušek, E. Salzmannová. Režírovali Petr Koliha, Viktor Polesný, Zdeněk Potužil, O. Pavelka, J. Potměšil a mnoho dalších. Vybírám jen z programů na jeden měsíc.

Klub v Řeznické původně začínal jako džezový klub a pravidelně tam vystupoval Laco Deczy. Pak byl také hodně divadelní

Ve Festivalovém klubu na Václavském náměstí, který vypadá jako umělá krápníková jeskyně, se hodně dělaly, dalo by se říct „dotočné“, po premiérách koncertů hvězd v Lucerně, ale běžně také diskotéky.

Dál to byly kluby s živou muzikou, třeba na Praze 10 často vystupovali folkaři, Spirituál kvintet, Hop trop s J. Samsonem Lenkem, v Amfoře na Pankráci spíše rockové skupiny, ale třeba i country rock, ale hrály se tu i pohádky, dělaly psychohrátky a tak.

Třetí skupina byly diskotékové kluby, zejména legendární Dynacord klub na Vinohradské (západoněmecká firma Dynacord vybavila klub zvukovou a světelnou technikou, kterou jsme u nás neměli), který se po roce 69 musel přejmenovat na „Dvojku“. Stejně se mu říkalo ale „déčko“. Tam a v dalších pracovali nejlepší diskžokejové: Miloš Skalka a Jakub Jakoubek, Jožka Zeman, Pepa Šrámek, Pavel Černocký, Oskar Gottlieb a jiní.

My jsme sice na kluby dostávali dotace, ale musím říct, že příjmy ze vstupného na diskotékové kluby, kryly hodně nákladů na ty umělecké.

Jak si pomatuji, tak v klubech mládeže byla poněkud volnější atmosféra než v jiných kulturních zařízeních.

Dá se říct, že pod svícnem bývá tma. Některé ty programy byly, jak se říká „o hubu“. A já za to měl odpovídat. Třeba v Rubínu bratři Justové byli úžasní, nebrali si žádné servítky. Klub v Řeznické uváděl inscenace, které byly „na hraně“.

V Koníčku, kde jsme dělali Tajemství Arbesova knihkupectví s Vráťou Ebrem, se nám podařilo získat na besedu Jaroslava Foglara, který byl tenkrát „na indexu“.

V diskotékách nás zase tlačili, že musíme hrát určité procento, dokonce se jeden čas nařizovalo, že 50%, socialistické tvorby. Ale najdi tolik písniček, na které by se dalo tancovat ze socialistické tvorby. Moc toho nebylo.

Někdy byl malér, ale vesměs se to zahrálo „do autu“. Třeba do Rubínu často chodila Jiřina Švorcová na programy, i na bar. Ta, když se něco stalo a byl nějaký ideový malér, tak tomu klubu pomohla a měla takové slovo, že z toho nic nebylo.

Někdy byl třeba na diskotékách takový divočejší průběh, když se to odvázalo. Ale atmosféra tam byla vždy příjemná. Třeba 21. června byl U bílého koníčka program, dělal ho Petr Salava: „Vítání léta“. Byl jsem tam, protože mám ten den svátek. V tu dobu tam chodily nejkrásnější holky z Prahy, modelky, manekýnky. Během písničky si některé ty krásné holky odložily vršek, tančily dvě tři písničky „nahoře bez“ a pak se zase oblékly a diskotéka šla dál. Já už jsem si v podvědomí říkal „z toho by mohl být prů…“. A taky jó, někdo to prásknul na Městský výbor KSČ, že ve svazáckém klubu tančej nahý holky.

K řešení to dostal předseda Městského výboru SSM, pod který kluby spadaly. Ten si pozval mě a vedoucího klubu, a tak jsme mu řekli, jak to bylo a že si tam „trošku odložily“. První reakce byla „lituji, že jsem tam s váma nebyl“, ale musím s vámi něco udělat. Tak jsem dostal důtku, vedoucí prémie dolů, ale to mu pak příště nahradili. A tím se to zamázlo.

Byly ale i problémy, že v klubech byl částečný restaurační provoz, tedy bary, víno, podával se alkohol. První předseda SSM, slovák Varholík, navštívil nějaký klub a pak oficiálně pravil „krčmárstvo podporovať něbuděm“, tak se zakázal tvrdý alkohol, jen víno, ale časem to zase povolilo. Což uvítali i někteří funkcionáři SSM a běda, když tam nebyla vodka, správně vychlazená, aby byla „vazká“. Musím říct, že se tam ale nikdo neopíjel do němoty. To tam nebylo a vedoucí klubů si to hodně hlídali.

Byly to tehdy zážitky: nový ideologický tajemník nosil zatmavené brýle, byl v klubu a stěžoval si, že tam je moc tma. Jiný chtěl, aby byl vstup jen na legitimaci SSM. V tu chvíli zely kluby prázdnotou, tolik svazáků zase nebylo. Tak se to zrušilo. Tajemníci zmizeli a kluby zůstaly.

 

I při vážných programech ale bývaly problémy.

Někdy zcela nečekané. Zrovna jsme dělali Tajemství Arbesova knihkupectví v Bílém koníčku na Staroměstském náměstí. V té době zrovna zavřeli Havla a probíhaly petice za jeho propuštění. A náš milý „trochu mimoň“ dramaturg vzal také jednu petici a chodil po sále a sbíral podpisy. Viděl na baru dva pány a strkal jim také tu petici. On to ale zrovna byl „nejvyšší svazák“, předseda ÚV SSM Vasil Mohorita a náš špion ve Svobodné Evropě kapitán Minařík. Dovedeš si představit, jaké ten náš člověk zažil překvapení. Přesvědčovali ho, že Havel to nemyslí dobře. Nepodepsali.  Ale musím říct, že z toho Mohorita nic nedělal a nechal to být. Průšvih nebyl.

Prostě, hasit průšvihy byl můj úděl a pracovní náplň.

Ty kluby fungovaly převážně do roku 1990, pak byly restituce, SSM zanikl. Já odešel už dřív, do podniku přišli úředníci ze zrušených jiných orgánů a institucí, kteří o tom nic moc nevěděli. Z některých klubů jsou dnes extra noční podniky, doteď funguje jen Rubín a Řeznická, akorát nemají v názvu Klub mládeže.

Vy jste dělali i velké akce třeba v Lucerně

Nejenom v Lucerně, ale třeba Radiopalác, stadion v Edenu. To bylo takové zpestření naší práce. Nás to bavilo, znali jsme lidi z kumštu. Tady jsme byli, jak se dnes říká producenty, dramaturgy, prostě všechno.

Přišli jsme i na to, že zkusíme udělat velkou diskotéku v Lucerně. Nazvali jsme to “Diskotéka ve velkém ­– a pod tím: sále Lucerny“. Neuvěřitelné bylo, jak to bylo narvané, ale nejen dýdžejové, ale i scénky, třeba Helena Růžičková, Karel Zich s kytarou a tak. Byli jsme první, pak se to tam dělalo vícekrát.

My jsme u nás v Čechách dělali první Slováky. Sérii koncertů, kde byl Elán, Marika Gombitová, Miro Žbirka a další. Velice úspěšná šňůra koncertů, která tu představila slovenské špičky populáru.

Marika Gombitová tenkrát v Lucerně vystoupila poprvé po své havárii. První vystoupení, kdy byla již na vozíku. Přála si, aby se to moc nerozmazávalo. Když přijela, tak jí ve Vodičkově naložili do nákladního výtahu, podzemím převezli do šatny, před vystoupením na podium, kde zpívala, aniž by bylo vidět, že je na vozíku. Vzpomínám, že si přála, aby se mohla před vystoupením ještě rehabilitovat, a tam nebylo vhodné lehátko. Tak jsme vzali mikrobus a jeli ke mně domů, vzal jsem válendu a odvezli do Lucerny, aby mohla rehabilitovat. Prostě „děvče pro všechno“.

Tenkrát se dělaly i „Dny Prahy“ v různých zemích. I tam jsme dělali jakési vzorové kluby. Vybrali jsme úspěšné programy a ty se tam prezentovaly, třeba mimové, hudební skupiny, módní přehlídka tvorby z pražské Oděvní průmyslovky. Samozřejmě diskotéky. V Moskvě jsme předem avizovali, že potřebujeme na diskotéku gramofony. Diskotéka se jinak nedělá. Náš diskžokej přijel a ptá se, kde jsou gramofony? „Pačemu gramofony, zděs magnětofon“. Oni tenkrát stahovali muziku z radia na magnetofon, neměli desky. Tak šéf Komsomolu přivezl svůj gramofon a Jakub Jakoubek mohl dělat diskotéku. Vše mělo obrovský úspěch.

Léta jsi to dělal. Na co nejraději vzpomínáš?

Bylo to dvacet let mého života. Vzpomínám hlavně na to, že byla jakási soudržnost mezi lidmi, kteří ty kluby dělali. Každoročně jsme se potkávali na setkáních, kterým se říkalo Klubová tvorba a představovaly se tam nejzajímavější programy z klubů po celé republice, i ze Slovenska. Byli jsme dobrá parta.

A návštěvníci, společnost, která tam chodila, to byli lidé na úrovni. Vytýkali nám, že k nám chodí veksláci. Nejen do uměleckých klubů, ale i do diskoték nechodili lidé, kteří by tam dělali nějaký virvál, opíjeli se a chovali se nepřístojně.

 

Hodně zdraví, stále dobrou náladu a moc děkuji za živé vzpomínání!

 

Václav Soldát