Knihy, na které se nemá zapomínat uvádí Tomáš Hejna

Cesta k Národnímu divadlu!

Ještě jednou se vrátíme ke knihám, na které by se nemělo zapomenout.

 Cesta k Národnímu divadlu (Melantrich 1958)

Zdá se to až neuvěřitelné, ale mezi stovkami knih o nejrůznějších hercích na současném trhu se kupodivu ještě neobjevila žádná, která by mapovala život významného českého divadelního i filmového herce Jaroslava Vojty. Přitom byl jeho život nadmíru zajímavý a pouť napříč herectvím začínala od ochotnického divadla a končila nejvyšší možnou metou – Národním divadlem. Právě toto jsou mantinely jeho autobiografie, o níž bude řeč.

Ve skutečnosti to nebyla vždycky tak zapomenutá kniha, protože jen mezi lety 1958 a 1969 vyšla celkem ve třech vydáních. To první, původní, je z nich podle mě nejlepší, pokud jde o text i výtvarnou stránku. Jako u ostatních biografií začíná i tato popisem dětství, nicméně v případě Vojty se jedná jen o pár zmínek, protože jak sám uvádí – maminku zemřela při porodu jeho nejmladšího bratra, když mu byly čtyři roky. Nejvýznamnější částí jsou pasáže věnované jeho herecké kariéře, kde vzpomíná na svoje role i na řadu hereckých kolegů. Postupně, formou krátkých vzpomínek, se dostává čtenář s autorem od prvních hereckých příležitostí až na prkna pražského Národního divadla, kde začal působit v roce 1925 a skončil až odchodem do důchodu v roce 1959, tedy v době prvního vydání jeho životopisu.

Jaroslav Vojta byl známý svými zemitými rolemi a celkově zemitým vystupováním, které ho předurčovalo k pozoruhodným postavám. Jeho podání Vávry v Maryše (Brno 1912, Národní divadlo 1933, později ve filmu), Falstaffa z Jindřicha IV. (Národní divadlo 1925), Žižky (1928, 1930 a 1936. Národní divadlo) nebo Jánošíka (Národní divadlo 1938) byla v očích kritiky jedinečná a nezapomenutelná. A ostatně jeho filmové role legionáře Kalaše v Jízdní hlídce (1936), Juraje Hordubala v Hordubalech (1937), Josefa Bezoušky v Pantátu Bezouškovi (1941), Šimona Ohnivce ve Vávrově Proti všem (1956) nebo loupežníka Sarka Farky v Hrátkách s čertem (1956) jsou nezapomenutelné rovněž.

Je škoda, že se novým vydáním Vojtovy autobiografie dosud nikdo nezabývá. Rozhodně by bylo dobré na ni nezapomenout.

 

Sladko je žít (Československý spisovatel 1966)

Když už jsme u autobiografií a vzpomínkových knih, často se dnes bohužel zapomíná i na další významnou knihu, která je tentokrát dokonce součástí celé trilogie. Jedná se o vzpomínky Otakara Štorcha-Mariena, významného českého nakladatele a spisovatele, zakladatele a majitele nakladatelství Aventinum, které fungovalo poprvé v letech 1919 – 1931 (nakladatelství založil ještě jako student) a podruhé mezi lety 1945 – 1949. Jeho nakladatelství bylo dlouho synonymem pro vysokou úroveň tehdejší knižní kultury.

Sladko je žít je vlastně prvním dílem rozsáhlých vzpomínek tohoto nakladatele, který pojednává o letech 1919 až 1927. Nejzajímavější součástí tohoto dílu jsou pasáže připomínající jeho spolupráci s Karlem Čapkem a jeho bratrem Josefem. Ta byla velmi rozsáhlá, protože Štorch-Marien byl jedním z jejich předních nakladatelů a řada prvních vydání knih Čapků vycházela právě u něj. Kromě toho je pojilo i pevné přátelství.

Kniha je sestavena z mnoha krátkých vzpomínkových črt, v nichž ožívá řada osobností a je připomínáno mnoho dnes už málo známých knih. Díky tomu ožívá před čtenářem svět české literatury první poloviny 20. století (s přesahem do 19. století na jedné straně a do druhé poloviny 20. století na straně druhé). Další díl s názvem Ohňostroj vyšel poprvé v roce 1969 a poslední díl Tma a co bylo potom v roce 1972. Naposledy vyšly tyto úžasné knihy na přelomu let 1992 a 1993. Dají se však najít jen v policích antikvariátů. Otakar Štorch-Marien zemřel v Praze roku 1974.