ARTES

Umělecké sdružení

Kominda Jitka Molavcová

„kominda“ = v divadelním slangu laskavé označení špičkové komediální herečky

Roku onoho, 17. března, přišla na svět herečka, zpěvačka, instrumentalistka, vystudovaná výtvarnice Jitka Molavcová. Začínala s kytarou, dnes hraje kromě saxofonu i na flétnu a mnoho středověkých nástrojů: psaltérium, kantele, trumšajt, lyru atp.). Zpívá a recituje ve  francouzštině, němčině, galštině, latině.

TALENT roku 70 a hned SEMAFOR. Od Kytice po nezaměnitelnou, svéráznou Melicharovou, trvalou partnerku Jiřího Suchého,

Ale i moderátorka a herečka dětských TV pořadů a pohádek, stejně tak dramatická herečka ve spolupráci s Janáčkovým kvartetem či filharmonií pod vedením Jaroslava Krčka (odborníci tuší, jaká je to pocta). A Cena Masarykovy akademie umění v roce 1997 za uměleckou tvůrčí činnost. Film, televize i občasné hostování v malých projektech ARTESu pro sniory.

­Proslulou se stala jako „Hello, Dolly“ v Karlínském divadle. Za tuto roli byla oceněna cenou Thalie. Pro Národní divadlo v Praze nastudovala pod vedením Miloše Formana roli „Tety z Liverpoolu“ v jazzové opeře Dobře placená procházka.Tuto výraznou herečku s nebývalým smyslem pro komediální projev, jsme poprosili  o zavzpomínání. Na začátky, výtvarno, šanzony a tak vůbec. Je to tak zajímavé, že jí raději nebudeme vstupovat otázkami do vzpomínání. Tak, jak to bylo a je?

V dětství jsem chtěla být kominíkem, který nosí štěstí. Milovala jsem grotesky Laurela a Hardyho, Ch. Chaplina. Už tehdy jsem vnímala humor, jako jeden z největších pokladů na světě. Ale taky mě přitahovaly dramatické příběhy, plné vášně a temnoty.

Tatínek pracoval jako správce pivovaru, hrál na housle, maminka na piano, milovali hudbu Jaroslava Ježka, lidové písničky a taky operu. Tatínek byl za mlada ochotník. Měli jsme spoustu gramofonových desek. Takových těch velkých černých, které „když upadnou, tak už se pro ně nemusíte shýbat“.

 Maminka krásně zpívala, takže jsme si spolu doma v kuchyni často prozpěvovaly a hodně jsme se nasmály. Její smysl pro humor byl jedinečný. A ta mě přihlásila do celostátní pěvecké soutěže „Talent 70“. Když mě Karel Vlach předával první cenu ,,zlatého dudlíka“, to bylo radosti. Všichni jsme to oplakali.

Uvědomuji si, že jsem se na své umělecké cestě setkala s osobnostmi, kterých si opravdu velmi vážím, mám je ráda, smekám před nimi. Ale stejně mě nejvíc ovlivnila maminka s tátou.

Už ve dvou letech jsem natočila svou první desku. Vyšla nákladem – jeden kus. Byl to dárek pro mého tatínka k svátku. Tehdy byla taková možnost, že si mohl v Lucerna studiu každý pořídit nahrávku dle svého přání. A tak jsem nazpívala takovou směs písniček různých žánrů, tedy podle slov to moc poznat nebylo, ale intonačně to prý bylo celkem v pořádku. Tatínek měl velikou radost.

Životní zlom nastal ve čtyřech letech. Osud mě zavál do Kabaretu u Sv.Tomáše na Mikulášskou nadílku. V jedné chvíli pan konferenciér vyzval přítomné děti: „kdo z vás zazpívá písničku, nebo zarecituje básničku, dostane oříškovou čokoládu!!“.  Ve mně se zatajil dech, protože oříškovou čokoládu jsem milovala. A ačkoliv jsem byla dítě velice plaché, přilezla jsem na to jeviště a spustila „mým domovem tichá je putyka, mou touhou je sklenice plná…“  Maminka omdlela, tatínek utek´, ale já si nesla vítězoslavně z jeviště tu oříškovou čokoládu.

 A v mojí dětské dušičce se zrodil sen, že když budu zpěvačkou, budu pořád dostávat oříškové čokolády. To bylo moje nejmilejší jídlo. Později se přidala ještě kachna a  lokše.

Od sedmi let jsem se učila hrát na klavír, pak jsem začala brnkat na kytaru. Na tu jsem se učila sama, dokonce jsem hrála v noci pod peřinou, abych nerušila. A pak přišly další hudební nástroje - flétna, foukací harmonika, hrála jsem prostě na všechno, co mi přišlo pod ruku. Třeba i na hřeben nebo na trávu. Zamilovala jsem se do písniček od Beatles, kvůli nim jsem se začala učit anglicky. A v šestnácti mě přijali do pěveckého sboru při Vysoké škole ekonomické. S nimi jsem procestovala skoro celou Evropu. Zpívali jsme např. madrigaly Organda di Lassa, lidové i umělé písně. Sborové zpívání bylo vlastně mým odrazištěm do dalšího života. Sbor je pro mě obrovský nástroj, který má duši. Je metaforou vzájemného naslouchání a vcítění v době, kdy nikdo nikoho neposlouchá.

Od dětství jsem toužila bydlet v divadle. Bylo to pro mne posvátné místo. Jako když vstoupíte do chrámu. Když se mě zeptali “holčičko, čímpak bys chtěla být“?  Odpověděla jsem: ,,herečkou, jinak je mi to jedno“. Působila jsem asi dost směšně. Byla jsem totiž dítě velmi plaché, nesmělé a tak mi to rodiče silně rozmlouvali, až se jim povedlo mě tak trochu ovlivnit. Ale jen trochu. Svůj sen jsem si stejně nenechala vzít.

Na konzervatoř jsem se sice nepřihlásila, zkusila jsem jiný umělecký směr, úspěšně složila talentové zkoušky na grafickou průmyslovku a pilně studovala grafické techniky. Ale ve škole jsem recitovala, vyhrávala soutěže v přednesu, tancovala atd.

Mám kamarády grafiky, které velmi obdivuji. A dokonce jsem jednou dostala nabídku na výstavu. Ovlivnil mě totiž Miroslav Horníček, kterého jsem nesmírně ctila, nejen jako herce a autora, ale i jako výtvarníka. Dělal překrásné koláže a pod jeho vlivem jsem začala „vyrábět“ koláže i já.

Asi se k tomu o prázdninách vrátím a přiložím nějakou tu koláž. Zatím na to ale není čas. I když, to jsou vlastně jenom výmluvy. Je na to čas, ale nemůžu se k tomu jaksi propracovat. A třeba je to dobře. Ještě bych mohla těmi svými výtvory někoho vyděsit.

Ale divadlu bych se stejně věnovala! Já to cítím v kříži.

Zaujal mě šanzon a vždycky mě bavil. Šanson - to je vlastně herecká výpověď v písni. Já měla na Talent 70 nacvičené s kytarou zrovna dvě písničky  z repertoáru   Hany Hegerové. Odposlouchala jsem je z desky. Byla to „Já tak být madonou“ a pak šanson J. Brella „Lásko má“, který u nás tak skvěle otextoval Pavel Kopta. Tato píseň se ke mně v 19 letech obzvlášť hodila, protože začínala slovy „už deset let nám láska slouží..“.  Rozplakala jsem s ní tehdy i některé členy poroty.

Podvědomě jsem tíhla ke spojení hudby a dramatického textu. Navštěvovala jsem například cyklus Obrazy a hudba v Národní galerii, pak jsem přišla domů, sedla ke klavíru a vytvářela si vlastní melodramy. Hrála jsem svoje skladby a do nich jsem promlouvala.

Rodiče mě vodili do Národního divadla na opery. Tosca, Aida, Rusalka, Madame Butterfly…Dodnes prožívám tu překrásnou hudbu spojenou s dramatickými osudy hrdinek. Do Národního divadla jsem vstupovala, jako do chrámu. Ta budova je dodnes pro mě jedinečná a tajemná.

Osud mně dokonce dopřál si v Národním divadle zahrát postavu, která touží po lásce a potýká se s tématem velice současným: honba za penězi, majetkem a citová chudoba. Mohla jsem si tam prožít šanson o nenaplněné lásce pod vedením režiséra Miloše Formana.

Nikdy jsem nezapomínala na dětské diváky. Práce pro děti mě vrací zpátky do mého dětství. A  navíc se od nich i učím. Té bezprostřednosti, volnosti, upřímnosti. Odehrála jsem stovky představení po celé republice, natočila televizní i rozhlasové pohádky, večerníčky, nazpívala písničky. Píšu pro ně pohádky. O hudebních nástrojích a o tom, jak malý Jitík (to je postavička, kterou jsem vymyslela) úspěšně sportuje, protože má velký talent.

Jo a ještě něco. V dnešních dnech připravujeme v Semaforu představení „ZAČALO TO VESTPOCKETKOU (premiéra 27. 4. 2017). Opět se s Jiřím Suchým objevíme, jako dva klauni (jako kdysi V+W). Kruh se uzavírá.

Moc ráda vzpomínám  na dvojici klaunů, kterou jsme s Jiřím Suchým vytvořili v představení Golema na scéně Hudebního divadla v Karlíně. Hráli jsme role, které kdysi hrávali Voskovec a Werich. Byl to totiž nápad Jana Wericha, abychom tu dvojici hráli my. Já byla Pavel Popel z Lomnice nad Popelkou (kdysi hrával Werich), a Jiří Suchý hrál roli za Voskovce „Prach z Prachatic“. Zpívali jsme překrásné melodie Jaroslava Ježka: „My jsme ti stoprocentní muži“, „Šaty dělaj´ člověka“. Bylo to ohromný!!!

O přestávce při premiéře v roce 1976 za námi přišel pan Werich, zadíval se na mě a povídá: „Molavcová, Vy jste ale komediant!  A kolik je Vám vlastně let?“ Já celá ztrémovaná zablekotala: „Už dvacet sedm, pane Werichu.“ A on se zase tak dlouze zadíval, a pak věcně poznamenal: „Tak to už jste taky stará bréca“. Zanedlouho mi od něj přišla podepsaná fotografie s věnováním: „Molavcová, to přece víte, že Vás miluju. Váš Jan Werich

 

Děkuji Vám za krásné vzpomínání! Hodně radosti a pohody k tvorbě!

Václav Soldát