ARTES

Umělecké sdružení

Koronavirus budiž pochválen

Koronavirus budiž pochválen

 … přinejmenším proto, že jsme se během posledních měsíců díky tomu prozření z přinucení chtě nechtě dozvěděli hodně o tom, jak prapodivně jsme dosud žili a jak zatraceně daleko mělo toto vegetování k dané realitě. Tenkrát i později. Jistě, ušetřím vás mnohého, čím teď doslova hýří doslova všechny dostupné sdělovací prostředky, dokonce nechám stranou celou tu záplatu podobně sdílených informací o následcích poslední celosvětové krize a budu se věnovat přímo zábavnímu umění. Přesněji řečeno tomu, co této umělecké kategorii i nám, kteří se jí zabýváme především a jaksi už z principu, koronavirus ve smyslu titulu tohoto článku vzal, ale také dal.

Když loni odešel Karel Gott, často jsme slýchali, že nic v české kultuře nebude nadále tak, jako s ní bylo před touto smutnou událostí. Jenomže nikdo z nás nemohl tenkrát tušit, že druhý takový zlom, troufám si říci, že ještě mnohem razantnější, bude následovat ani ne rok poté. Protože to, čím jsme si prošli všichni do jednoho v první polovině roku 2020, je a zejména zůstane nesrovnatelně závažnější dokonce jaksi z gruntu.

ARTES, který představoval, zosobňuje a jistě také i nadále bude perzonifikovat jakýsi bezpečný ostrov a také symbol kvality v moři žánru, jímž se zabýváme, měl s plněním tohoto svého poslání určité potíže vždycky. Například proto, že skutečně kvalitní protagonisté, skupiny a soubory, které sdružuje, bývali pro vzájemnou přízeň jejich a ARTESU nezřídka terčem nevůle jednotlivců i segmentů na poli kultury očividně méně zdatných a konečně i platných. Taková už je ale lidská podstata, zejména v Čechách, a proto se nebylo čemu divit a přijímali jsme tyto vesměs ne právě fundované odsudky spíš jako průvodní jev aktuálního úpadku ostatní české kultury obecně.

A také jsme to tak přecházeli. Kdo však mohl tušit, že to bude právě zde již citovaná krize, která tak srozumitelně ukáže, kdo má pravdu a kdo ne? A tedy také podstatu skutečných kvalit, o které nám šlo vždycky především?

Už v běhu posledních týdnů jsme zaznamenali řadu naprosto nesmyslných a zejména  zcela neoprávněných pokusů vyrazit ze stále zuboženějšího státu co se dá.  Přitom se tak ozývali především takoví, jimž do té doby říkala filozofie moderního Česka velmi málo. A žili předtím neskonale přesvědčeni o nenahraditelnosti svého umění i vlastní nezbytnosti. Jenomže stát opravdu není žádná dojná kráva a stará se už z vlastní podstaty o celou řadu oblastí mnohem potřebnějších a pro fungování systému skutečně zásadních. Čímž se dostávám už přímo k mému dnešnímu tématu, protože bude právě proto především v oblasti užitého umění nyní s určitostí doslova všechno docela jinak.

Zaznamenaným výkřikům určitých principálů, protagonistů řekneme alternativních žánrů, pisálků z leknutí, samozvaných bardů lidu a vůbec všemožných jedinců, kteří se stále považují za sůl země a nenahraditelné pilíře pro ně jedině přípustného „Umění“, rozumím. Jenomže se díky všemu, co Česko teď postihlo, najednou ukazuje nad slunce jasněji, že ničím takovým nejsou. A kdoví, jestli vůbec kdy byli.

Ano, všechno bude jinak. A bude také hůř. Právě proto, že to zase jednou bude právě obecenstvo, postavené před aktuální realitu, kdo si první rozmyslí, na co si koupí vstupenky a na co ne. Nemluvě už vůbec o sponzorech a jiných dosavadních přispěvatelích, kteří si v rámci kumštu budou vybírat s podobnou péčí. Což všechno znamená, že chtě nechtě došlo právě na to lámání chleba, které se do nástupu koronaviru jen uměle oddalovalo.

Už jsem naznačil, že si ARTES stál a stále stojí pevně. Právě proto, že jsme se nikdy nenechali nalákat na lacinosti, a naopak jsme se drželi právě těch kvalit, jimž věříme. Myšleno tím nejen my, co děláme ARTES, ale především právě ty umělecké osobnosti, s kterými pracujeme.

Nadcházející doba ukáže naprosto jasně a bez odmluvy pravou cenu tak mnohého, co se do teď stavělo samozřejmým a jaksi společensky povinným. Mnozí takový tlak nevydrží a touto přirozenou cestou odpadnou – dobře víme, že se tak už ostatně děje.

Docela určitě budeme náhle mít méně peněz na podporu skutečných umělců a na naše přispívání zábavnímu umění vůbec. To všechno ale dohromady neznamená ani v nejmenším, že přestaneme hledat cesty, jak se z tohoto náhlého postižení dostat ven. A že jen tak zbůhdarma zanecháme všeho, oč jsme na tomto poli až dosud tolik a s tak zjevným úspěchem usilovali.

Zrušením karantény určité uvolnění navenek možná určitou úlevu přece jen přineslo, i když jak komu a do jaké míry, že? Všechno dál tedy bude těžké, složité a už vůbec ne bez bolesti. Kromě toho se také hodně z toho, v čem jsme dosud žili, zgruntu promění v rámci mezilidských vztahů, v oblasti profese a už v zásadě.

Protože ale nic netrvá věčně a také to nejhorší nakonec obvykle pomine, věřím, že skutečné kvality, které jsme preferovali, a i nadále u toho zůstane, neztratí svou cenu nikdy. A že právě práce a život s nimi a v jejich duchu přestavuje jedinou správnou cestu, ze které ARTES nesmí sejít.

Řečené je memento a také příkaz doby. Jestliže jsme ale o těchto zásadách opravdu přesvědčeni, pokud nám zůstalo dost sil a zároveň se těšíme stálé přízni alespoň některých dosavadních spojenců, tohle se nemůže nepodařit.

  

                                                                      Václav Junek

                                                   předseda Uměleckého sdružení ARTES