ARTES

Umělecké sdružení

MÁG PhDr. Pavel Kožíšek

Iluzionista a kouzelník, majitel a tvůrce Divadla kouzel v Líbeznici u Prahy a nejnovější pražské atrakce: Muzea fantastických iluzí v Galerii Myšák.

Stále usměvavý, srší energií a nápady. Potkali jsme se právě v Muzeu iluzí ve Vodičkově ulici. Stačilo mi jen nahlédnout a hned jsem byl fascinován neskutečnými optickými klamy a triky. Užívali si tam celé rodiny, už u vchodu byla fronta na zábavu.

A že to stojí za to. Může si na vás pochutnat King Kong, středověký alchymista Edward Kelley vás uvězní ve své středověké laboratoři, můžete se projít hlavou dolů po stropě, stanete se nejkrásnějším na světě a zažijete stovku dalších optických iluzí. Prostě něco zcela nového a originálního. Jedinečný zážitek.

Vzpomněl jsem si i na to, kdy jsme se vlastně poprvé potkali. On už si to ani nepamatoval, byl to zážitek pro mě, i když jiného druhu. Počátkem devadesátých let jsme s manželkou letěli na dovolenou do již bývalé Jugoslávie na chorvatskou Korčulu. Letiště ve Splitu plné černých amerických vojenských letadel Herkulesů, cesta pro změnu ruskou „raketou“ přes moře. Na místě televizní štáb natáčel první české turisty po válce, potkával jsem svalnaté chorvatské mladíky, kteří mi ve vinárničce vyprávěli, jak jdou v pondělí zabíjet Srby. Dovolená ale krásná, dnes vzpomínka na to, jak jsme u nás zvládli vlastně klidné rozdělení tehdejšího Československa. A rádi jsme se tam potkávali s mladíkem, který nám vyprávěl, jak studuje vysokou a současně kouzlí. Svět je malý, a tak dnes můžeme pokračovat.

Hodí se Vám ke kouzlení doktorát?

V umělecké branži samozřejmě titul nepoužívám, neměl bych kvůli tomu větší honorář. K doktorátu kulturologie jsem ale psal práci na téma, které mě strašně bavilo: „Magie jako nástroj sociokulturní manipulace“. Tam jsem se pokusil zmapovat, jak se kouzelnické triky vyvíjely a využívaly pro různé mocenské, politické a prospěchářské účely.

Co jste víc, iluzionista nebo kouzelník?

Rád mám to krásné české slovíčko kouzelník. Začíná to u mikromagie, třeba drobným kouzlením u stolu, zatím co u moderní magie jde už o velká kouzla, kde je asi nejznámějším představitelem David Copperfield.

U nás v Divadle kouzel máme velkou show s názvem Magická esa, kterou hrajeme už šestnáct let, zaplať Pán Bůh za to při vyprodaném hledišti. Tam předvádíme iluze, třeba já procházím velkou vrtulí nebezpečného ventilátoru, střílím tam svoje kolegyně z děla, náhodný divák z publika tam metr od publika v plných světlech levituje (pro neznalé, vznáší se volně nad zemí), divák na jevišti zmizí a po pár sekundách přichází z druhé strany hlediště zpátky. To jsou právě iluze.

Největší respekt mám z prostupu ventilátoru, tam by stačila chvilka nepozornosti a už bysme si asi ruku nepodali. Asi největší je závěrečné kouzlo, kdy mě osm mnichů probodává takovými hořícími hroty v rekvizitě, a poté z toho vylezu já převlečený do jiného oblečení a k tomu další dvě asistentky. Troufám si říct, že jsme jediní na světě, kdo to takhle předvádí.

Já moc mikromagii nedělám, raději velká jevištní kouzla. Kdybyste přišel k nám domů, tak nenajdete jedinou kouzelnickou rekvizitu. Vše mám v divadle. Mám ale velké štěstí, že moje práce je mi zároveň velkým koníčkem.

Kdy jste se vlastně kouzlení vyučil?

Když jsem byl asi jedenáctiletý kluk, tak mě braly známky a šel jsem do knihovny vypůjčit si knížku o filatelii. Žádnou ale neměli, a tak mi paní knihovnice nabalila knížku pro začínající kouzelníky Tak mě malé náhodné setkání s knížkou ovlivnilo celý život. Hezké bylo, že se při jedné autogramiádě přihlásila starší dáma, která byla tou knihovnicí. „Vy o mně často hovoříte, tak bych mohla pomalu brát procenta“. Výborná a příjemná paní.

Ke kouzlení musíte mít nějaké předpoklady. Já říkám, že kouzelník je především herec hrající roli kouzelníka. Měl jsem naštěstí báječného učitele, pana Jaroslava Zacha z Hradce Králové, úspěšného profesionála. Ten mi dal to nejcennější. Když jsem k němu poprvé přijel, tak se podíval a říkal, „to snad nebude úplně ztráta času“ a začal se mi věnovat. Já pořád čekal, kdy mě začne učit kouzla. „Kouzla já tě nebudu učit, to tě může naučit spousta jiných, já ti dám něco, co je nejdůležitější. Já ti dám kouzelnické myšlení!“.

To je to nejcennější. Učil mě, jak správně připravit program, jak pracovat s divákem, jak s pořadatelem. Jak dělat show. Když jsem sedával v porotách, tak deset kouzelníků předvádělo stejné číslo. A jeden třeba nebyl nejdokonalejší, ale uměl ho v dobrém slova smyslu prodat. Na kouzelnických táborech pro děti jsem jim říkal „není důležité jaké kouzlo předvádíte, ale jak ho předvádíte“. Jednoduchá věta, kde je schována hluboká pravda.

Pamatujete si svoje první kouzlo?

To bylo pro rodiče. V té kouzelnické knížce bylo napsáno, že kouzelník vytahuje z prázdného klobouku osm svázaných šátků. Protože doma jich tolik nebylo, „vypůjčil“ jsem si od maminky krásný jemný sváteční šátek, rozstříhal na kousky a svázal. A protože v normální domácnosti těžko najdete klobouk s dvojitým dnem, tak jsem z tatínkova vycházkového klobouku vystříhal dýnko a vylepil dvojité dno. Je jasné, že rodiče neměli z prvního kouzla žádnou radost a dlouho na ně vzpomínali.

V sedmnácti jsem vyhrál první kouzelnický festival „Brněnského draka“, pak jsem vyhrál v devadesátém šestém titul Mistra republiky v moderní magii, a to mě katapultovalo na Světový pohár zábavního umění v Japonsku. Usmálo se na nás štěstí a vyhráli jsme titul Mistrů světa 1996. To nebyl žádný jenom kouzelnický festival, ale soutěž „bavičů“ s jediným pravidlem: „pobav, jak umíš!“.  World Cup Champion, kde byli lidé různých zábavních žánrů z celého světa.

Když jsem pak vyhrál konkurz na první Japonské divadlo zábavy, tak jsem se ptal producenta, proč zrovna my? O penězích to nebylo, všechny nás platili stejně, Američany, Francouze, nás. Nebylo to o tom, že bychom byli levnější.  On říkal, „víš, vy to předvádíte jinak, asi česká škola“. Oni to Američané a Francouzi hnali do takových velkých, rozevlátých show, pózy. My jsme na to asi šli více „švejkovsky“, snažili se více pobavit než to hnát do mystiky.

Takže chvíli v Japonsku.

Byla to úžasná zkušenost. Budovali jsme divadlo, otevíral jsem ho „na zelený louce“. Bylo mi dvacet osm a já měl, na co si vzpomněl. Viděl jsem novinku v Las Vegas a říkám to producentovi.  „Tak si jí napiš na seznam, a já ti jí koupím“. Na scéně to bylo asi dvě minuty a tenkrát, tenkrát! na naše peníze stála milion dvě stě tisíc. To byla doba. Měl jsem tam australský balet, obří jeviště s hydraulikou, vodopády, efekty, které jsme tady v životě neviděli.

Hendikep byl v tom, že když klekl počítač Japoncovi, opona sjela dolů, světla zhasla a lidi museli jít domů, protože to hned nedokázal nikdo opravit. U nás by přišel nějaký Franta, praštil by do toho a jelo by se dál.

V Japonsku jsem byl devatenáctkrát a celkově tam žil zhruba dva roky. Mě ta japonská mentalita byla velice blízká. Jsou velice precizní až puntičkářští. Ale nedokážou moc improvizovat. Není jim dán ten dar improvizace. A navíc jsou tak strašně zdvořilí, že oni nikdy neřeknou NE. Oni používají vždy „hay“, to je jako „ano, vnímám“. Nikdy NE. Opisují to: uvidíme, svoláme mítink, necháme si to projít hlavou.

Mají jiný smysl pro humor. Museli jsme na některá čísla mít tzv. japonskou variantu. Kolegové, co tam byli, vám potvrdí, že oni během představení prakticky nereagují, chvíli trvá, než si vás tak zvaně „očuchají“´. Když jsem to ještě neznal, tak jsem si říkal, něco děláme špatně, to bude výbuch. A nakonec vám to několikanásobně vynahradí na konci nadšeným potleskem s pochvalnými výkřiky.

To jste mluvil Japonsky?

To neumím, i když jsem se něco naučil. Ale měl jsem tam v portálu dvě velké cedule s foneticky napsanými japonskými replikami. Kdyby mě je ti Japonci zpřeházeli, byl by průšvih. Když ale byla pak autogramiáda, tak si Japonci mysleli, že mluvit umím. To bylo katastrofální. Oni přišli k tomu stolečku, něco na mě mluvili, já nevěděl co. V tom je ale japonština milosrdná a já dělal (s dokonalým japonským přízvukem předvádí) „Hay, Hay, Hej, Hay“. A oni prý pak chodili za ředitelem divadla a říkali, my jsme si s tím Čechem tak hezky popovídali. Dodneška nevím, co vlastně říkali.

Proč divadlo na vesnici za Prahou.

Když jsem ve svých třiatřiceti otevíral první kamenné divadlo kouzel, tak vlastně vzniklo na japonském principu divadla za městem. Inspiroval jsem se japonským modelem a otevřel jsem je čtyři kilometry od Prahy v malé vesnici Líbeznice. Není to daleko, je tam vždy kde bezplatně zaparkovat „na návsi“, diváci si našli cestu.

Pražáci si udělají krátký výlet, mimopražští se zase nemusí bát vjezdu do Prahy. Funguje to dokonale. Když jsem to kdysi otevíral, tak si lidé z branže, showbyznysu, ťukali na čelo, ten Kožíšek se zbláznil, kdo bude do malé vesničky jezdit. A máme těch zhruba 250 míst běžně vyprodáno. Fungujeme už sedmnáctou sezónu.

Jak může k tomu vzniknout muzeum iluzí? Když slyším muzeum, mám představu historických prostor plný zaprášených exponátů.

Jako kouzelník mám rád optické klamy, iluze a sbírám je. Když to u mě kamarádi viděli, tak říkali, ty už toho máš tolik, že si můžeš otevřít muzeum. Tak jsem je poslechl a otevřel „Muzeum fantastických iluzí“. Je to vše interaktivní. U nás je vše dovoleno, můžete si na všechno sahat, vše si můžete vyzkoušet. Je to přes sto exponátů a budeme ještě rozšiřovat. Máme tam velkoformátové obrazy, proměníte se v trpaslíka nebo obra, kouzelnou židli. Máme to v retro stylu konce devatenáctého století. Třeba ukázky, jak vznikaly první animační triky, vaše hlava se tam bude válet na talíři a stane se pochoutkou pro obra. Muzeum mi dělá obrovskou radost, je to moje srdcová záležitost.

Pořád děláte hodně pro děti. Vzpomínám, jak nás žáčky na základce v Plané u Mariánských Lázní ředitel zahnal do auly, že bude kouzelník („Vraťte mi ty kruhy“ replikuje Pavel kouzelnickou hlášku z filmu Obecná škola).

Já mám děti rád, jsem z učitelské rodiny a původně jsem chtěl být učitelem. Jestli stojíte na stupínku ve škole nebo na jevišti před dětmi, tak to je hodně podobné. U nás v Divadle kouzel hrajeme čtyři tituly pro ty nejmenší. Krásné je, že ty nejmenší děti vám ještě věří, že opravdu ta kouzla umíte. Navíc malý divák vám nic neodpustí. Když se přeřeknete, tak dospělý divák vám do promine. Dítě je nejpřísnější kritik.

Nedávno se mi stala taková věc. Periferně při autogramiádě poslouchám, jak se dva dospělí baví a domýšlejí si, jak jsem ten trik udělal. A pak ke mně přijde takový šestiletý kluk, nepoznamenán žádnou fyzikou, školou a říká, „hele strejdo, tys to udělal tak a tak“, a mě spadla brada. Šel na to zdravým rozumem a přišel na to, protože ta kouzla jsou vesměs principiálně jednoduchá.

Nakonec, můžete se jedno malé kouzlo Pavla Kožíška hned naučit!

Myslíte si, že kouzelnictví má budoucnost?

Určitě, dokonce stoupá jeho obliba, i díky internetu a různým talentovým soutěžím. Je obrovská renesance živých kouzelnických představení. Jsem rád a je to vidět i ve světě. Je to možná i tím, že v naší přetechnizované době můžete na počítači či ve filmu natočit jakoukoliv trikovou situaci. Dneska vás nic nepřekvapí, jestli přistanou mimozemšťané, nebo vás sežere Dinosaurus. Dneska je možné využít mnoha technologií a možná proto se divák vrací na živá představení, kde prožívá pocit okouzlení a zažívá ho na vlastní oči a vlastní kůži.

Pavle, moc vám děkuji a rád se nechám stále okouzlovat a překvapovat.

 

Václav Soldát