ARTES

Umělecké sdružení

Marvin

Vizitka: Jaroslav Randáček, kouzelník,  85 let.

Po roce 2000 několik let prezident Českého magického svahu. Držitel mnoha cen, např. Senior Prix od nadace Život umělce, Rytíř magické legie, Magický řád od FISMu (Mezinárodní federace kouzelníků), atd. Dnes nezahálí a občas stále vystupuje. A je také předsedou Revizní komise ARTESu.

Navštívil jsem jeho domek v malé vesnici na kraji Prahy, abychom pohovořili o životě a různými mýty opředeném kouzelnickém řemesle.

Jaroslave, jste kouzelník, nebo jak se dnes módně říká, iluzionista?

Vlastně obojí, kouzelník je všeobecný název této disciplíny. A v ní jsou další obory jako mikromagie, manipulace, všeobecná magie, iluze atd. Ale já se hlásím ke kouzlení všeho druhu.

Čím se nejvíce chlubíte?

Pro mne je nejdůležitější, že jsme třicet let profesionálně úspěšně jezdili světem, dobře jsme se uživili a na mnohé štace jsme se znovu vraceli. Našim krédem bylo, že není umění získat angažmá, ale umění je, se do angažmá vrátit. A jestliže jsme se vraceli do jednoho podniku třeba patnáct let, tak to o něčem svědčí.

Byli jsme všude po Evropě. Jen ve Španělsku, když vládl diktátor Franko, tak tam nepouštěli nikoho ze socialistických zemí, a když padl, tak zase honoráře nestály za nic. V Anglii zase platilo, že přednost mají místní. Takže, když neměl nějaký jejich artista či kouzelník práci, tak třeba pár dní před angažmá zrušili vystoupení cizince, nedali pracovní povolení. A to jsme nechtěli riskovat. Nejdále jsme byli v Japonsku, první československý kouzelník, který byl v Japonsku angažován. Teprve po mnoha létech tam byl, a velmi úspěšný, mladý kouzelník Kožíšek.

Jak jste se ke kouzelnictví vlastně dostal?

Kouzelníci se mi vždycky líbili. Chodil jsem na představení tenkrát věhlasných kouzelníků jako Karliniho, nebo Longmarka. a do Varieté Drahňovský, kde tenkrát byla řada kouzelnických a artistických vystoupení. V životě by mě ale nenapadlo, že nějaký Jarda ze Žižkova může být kouzelníkem. Myslel jsem, že to je nějaká kasta vyvolených.

Tenkrát jsem jezdil trampovat na osadu Old Winipeg, každou sobotu odpoledne, protože se ještě v sobotu pracovalo. Tam byl každý večer potlach, zpívalo se, vyprávělo, hrálo na kytary atd., ale já zpívat neumím, na žádný hudební nástroj také ne. Tak jsem byl spíše pasivním účastníkem. Po vyučení ještě v Kolbence ve Vysočanech, než jsem šel na průmyslovku, jednou tovární rozhlas hlásil, že se v závodním klubu zakládá kroužek kouzelníků. To bylo něco pro mě. Řekl jsem si, že se naučím kouzlit a mohu něčím také zaujmout. Že se naučím několik triků, abych mohl aktivně přispět k zábavě. To byl rok 1952. Samozřejmě, že hlavně před děvčaty se člověk rád vytahuje.

Přihlásilo se nás šedesát. Po šesti týdnech vedoucí pan Kosina, který byl pracovník Čs. cirkusů a varieté, vyhlásil soutěž, aby nás mohl rozdělit do skupin, a já jsem vyhrál. V porotě byli tehdy známí kouzelníci jako pan Beránek, kterému se říkalo „táta kouzelníků“ a tehdy náš  nejlepší profesionál Oklama. Vedoucí pak vytvořil estrádní skupinu a vybral tři adepty kouzel, kteří v ní účinkovali. Začal jsem vystupovat s panem Kosinou na scéně jako jeho žák, on byl jako učitel. Sbíral jsem brzy na scéně zkušenosti. Jezdili jsme po patronátních JZD, do jiných závodních klubů.

Malá kapela, saka, bílé košile s motýlky, tři muzikanti měli knírky a manželka pana Kosiny, která byla tanečnice, tančila havajský tanec. Takže rákosová sukýnka a něco málo nahoře. Po vystoupení v Kutné Hoře nějaký svazácký funkcionář napsal dopis, že propagujeme buržoazní kulturu, polonahé tanečnice, knírky jako v Hollywoodu. Závodní klub se trochu zalekl a začal nás přemlouvat, abychom dělali politické agitky. To se nám nelíbilo a tak jsem s muzikanty a kolegy kouzelníky odešel pod Osvětovou besedu na Vinohradech. Přibrali jsme do estrády stepaře, harmonikáře a dělali programy v divadle Máj, v Hajnovce a tak.

Říkáte „jezdili“, takže se svojí asistentkou?

Samozřejmě.  Duo Marvin a Saša. Saša byla špičková akrobatka a měla i své akrobatické číslo. Ale to bylo o několik let  později.

Byl jsem začátkem šedesátých let přijat do Magického klubu Racek, to byl Závodní klub Pohostinství na Václavském náměstí, sídlil v hotelu Juliš. Dole Tatran bar, ale v té době závodní klub ROH. Jednou jsem na jedné estrádě zaskakoval za kolegu konferenciéra a tam byla krásná, šestnáctiletá akrobatka. Tam jsme se seznámili a já pak za ní přišel do Varieté U Drahňovských, kde tančila v baletu, pak jsem začal chodit častěji, až se stala mojí pracovní partnerkou a pak i později manželkou.

Během let jsme vlastně asistovali jeden druhému. Ona mě v kouzlech a já jí v akrobatických číslech. Tady se mi hodilo i to, že jsem před léty závodně dělal soutěžní společenský tanec.  

Pro kouzelnické číslo jsme používali jméno „MUSIC MAGIC MARVIN“ a partnerka pro svoje akrobatické číslo „ SAŠA“. Hledal jsem, jak se pojmenovat, aby jména začínalo na M a aby bylo srozumitelné k použití i  v zahraničí. Saše např. v Německu často říkali „Zaza“. Tak jsem hledal od „M“, až se mi líbilo Marvin a to je použitelné ve všech jazycích. V cizině je strašně důležité, aby vaše jméno dobře znělo a bylo vyslovitelné.

Ale jak jste sháněl angažmá po světě?

Dostal jsem od pana Oklamy notýsek, kde byla spojení na všechny agentury a varieté ipo celém světě. Každý rok jsem rozesílali tisíc „péefek“ do světa s naší nabídkou. Samozřejmě, že odpovědělo třeba pouze deset, požádali, abychom poslali fotografie, videa tenkrát nebyla. Pak se pár chtělo podívat, ale když jsme napsali,  že pracujeme v NDR nebo Polsku, tak samozřejmě nikdo nepřijel.

Pak jsme jednou dostali nabídku od Pragokoncertu do Holandska. Za malé peníze, tak jsem to nejdříve odmítl. Pak se mi to rozleželo a domluvil jsem na Pragokoncertu, že nám prodlouží výjezdní doložku a za peníze, které tam vyděláme, nás tam nechají týden a my se pokusíme udělat nějaké přehrávky pro zahraniční agentury. To se podařilo a vrátili jsme se s několika smlouvami do západní Evropy.

Od 68 roku jsme pracovali prakticky jen na západě. Já říkám, že jsme prožili kapitalismus v socialismu. Nedalo se jinak, byli jsme vlastně podnikatelé svého druhu.

Život artisty je stejný jako život každého jiného. Rozdíl je v tom, že my měli svůj karavan a tahali jsme si svůj domeček na kolečkách po světě. Čas jsme měli posunutý, protože jsme pracovali v noci. Ale odpoledne trénink, příprava rekvizit, nákupy, a večer zase do práce.

A s čím jste se prezentovali?

Bylo toho víc. Dlouhá léta to bylo moje originální číslo s gramodeskami, které jsme předělali na duo. Tanečně kouzelnický „Tanec a kouzla okolo gramodesek“. Začínalo se u starého gramofonu s velkou troubou a končilo u moderní hudební skříně – Jukeboxu. U toho jsme tancovali. Charleston, rock and roll a nakonec akrobatické blues, vlastně to byl první playback. Bylo to revuální číslo s kouzelnickými prvky. Při tvorbě čísla s námi spolupracoval choreograf pan Frank Towen.

Přemlouval jsem partnerku, že udělám fakírské číslo. Razantně odmítla, „jen přes mojí mrtvolu“. Ale pak nás život zavál do Norska, kde majitelka chystala Indické dny, protože má indického manžela. A Saša najednou říká, teď by se ti hodila ta fakířina. Tak jsem oprášil fakírské show. Ale improvizovaně. Dělali jsme ohně, polykání žiletek, různá střihání provazů, provaz který sám  stojí atd.

Později jsme do čísla zařadili také iluze. Přeřezával jsem partnerku elektrickou pilou, v bedně jsem jí dělil na čtyři díly. Nebo partnerka v krabici a propichování meči. Já ovšem používám místo mečů barevné zářivky z křehkého skla.

Říkám, že to je stejně podvod a žádné děvče tam není, že zadem uteče. Tak mi ukáže krabici na nožičkách, kde je skutečně pod ní zcela volný prostor, žádná zrcadla. Vidím zezadu vnitřek té krabice.  Je to pravda, štíhlé děvče se tam vskutku umně naskládá a při manipulaci s meči či trubicemi je pořád uvnitř. Rozum zůstává stát. Jiné triky mě ale neprozradil.

Dělají kouzelníci ještě takové triky, že nenápadně připraví diváky např. o hodinky, kravatu, peněženku a pak to veřejně prezentují?

Dnes už moc ne. Hodinky, to šlo, když byly kožené řemínky. Dnes už to s kovovými jde velmi těžce. Také lidé jsou více hákliví na šátrání v kapsách. Když tady byl před válkou ve Varieté Drahňovský pan Bora, to byl světoznámý Jugoslávec, tak ten to dělal tak, že když lidé přicházeli, tak měl livrej, pomáhal jim z kabátů u šaten a pracoval. Vyndal někomu z kapsy peněženku, z ní vzal nějaký doklad, třeba řidičák, ale peněženku hned vrátil pánovi do kapsy. A pak na podiu ukazoval doklad a pán a vůbec nikdo nemohl pochopit, jak to udělal, když má pán pořád peněženku v kapse u saka.

Hodila se Vám průmyslovka a vyučení elektromechanikem i při kouzlení? Vyráběl jste si třeba rekvizity, vymýšlel vlastní triky?

Jsem vyučený elektromechanik, řádně vystudoval elektroprůmyslovku a léta pracoval jako projektant u Dopravních podniků Praha.

Výhodou určitě je jistá řemeslná zručnost. Mnoho kouzelnických pomůcek, ale i iluzionistického vybavení jsem si vyráběl sám. I tady (a ukazuje svoji pracovnu v přístěnku) jsem téměř všechno dělal sám, těmahle rukama. Nábytek, podlahu a topení pod ní, klimatizaci, která chladí i topí, kuchyňku, propojené technické sestavy od ještě kotoučového magnetofonu po PC. Ferda Mravenec – práce všeho druhu.

U čísla s gramodeskami jsem několik triků vymyslel, ale na vymyšlení nových triků jsou ve světě specialisté, kteří třeba dají dohromady ze dvou, tří různých triků nějaký zcela nový, dají klasickým trikům nový kabát. Na to jsou i celé fabriky. Za každým velkým iluzionistou, třeba Copperfieldem jsou desítky lidí v zákulisí.

Od roku 95 jsem měl firmu Marvin Art Studio – artistický ateliér na výrobu velkých kouzelnických rekvizit. Takové iluze jako projít velkým zapnutým ventilátorem, různé krabice či klece, kde zmizí asistentka, nebo se rozloží stojící člověk tak, že hlava je dole, nohy uprostřed a ruce nahoře atd. Dělal jsem nějaké pro kolegu Kožíška, po deset let jsem vyráběl velké iluze pro Divadlo kouzel v Moskvě a podobně.

A co dnes, jsou noví kouzelníci?

Určitě jsou, jako třeba Kožíšek a jeho Divadlo kouzel v Líbeznici, dále kouzelníci, kteří vystupují na firemních večírcích nebo v restauracích u stolů hostů, ale zdaleka jich není tolik co dříve.  Navíc, dříve jsme museli dělat zkoušky, abychom dostali licenci profesionála. Dnes se můžete podívat na Internet a naučit se nějaký jednoduchý trik, třeba i zadarmo a jít kouzlit. Bohužel tyto rychlokvašky dělají našemu krásnému řemeslu ostudu..

Dělal jsem deset ročníků festivalu Marvin Cup v Nymburce, což byla mezinárodní soutěž mladých kouzelníků do 26 let. Velice si vážím vyznamenání od světové organizace kouzelníků FISM nejvyšším magickým řádem právě za práci s mladými kouzelníky a pořádání těchto festivalů

Myslíte si, že kouzelnictví má budoucnost?

Určitě má, ale teď se hodně mění. Vstupuje do toho elektronika a to je už o něčem jiném. Kořeny kouzelnictví, ty dovednosti a zručnost, do jisté míry klasika, se odbourávají. Někdy chybí taková ta poctivá, rukodělná dovednost.

Už jsem vzpomněl na festival mladých kouzelníků. V posledním ročníku jsem měl 27 čísel, a dnes máte festival a on je tam jeden junior. Je to asi o něčem jiném. Můj kolega měl kouzelnickou školu a volá maminka: můj desetiletý synek by chtěl kouzlit. Jak to bude dlouho trvat, než bude jako „Kaprfíld“. Anebo: syn kouzlí a je mu patnáct. Jakou si má říct gáži?

Mrzí mě i to, že nemají úctu k divákům. Naučí se dva triky, přijdou v odrbaných džínách, neumí pořádně mluvit. Já když jsem šel na plac, tak jsem se převlékl od ponožek po motýlek. Do kostýmu. Může přijít odrbaný, ale to musí být záměrný kostým, který hned divák pozná. Jinak je to neúcta k divákům.

Já tvrdím, že profesionál není ten, kdo pracuje za peníze.  Profesionál je ten, který pracuje ze srdce. Co vše ze sebe dává lidem. A to je poznat.

Krásný konec. Děkuji Vám za příjemné popovídání!

 

Václav Soldát

březen 2017