ARTES

Umělecké sdružení

Mgr. Tomáš Magnusek

Herec a filmový producent

Scénárista, režisér, herec, spisovatel, filmový producent, speciální pedagog. Ve svých třiceti pěti letech má za sebou sedm režií, osm filmových a desítky televizních scénářů, nepočítaných produkcí filmů a televizních seriálů. Předseda Obce spisovatelů ČR, člen výboru ARTESU.

Na to, že je člověk s nepřehlédnutelnou postavou, je neustále v pohybu. Když se mu zkrátilo natáčení v TV Barrandov, stihl kromě našeho povídání i rychlou večeři na Černém Mostě. Stejně to měl při cestě na další schůzku v České Lípě a pak teprve domů do Náchoda, kde trvale žije. A jen při našem krátkém setkání další dlouhé pracovní telefonáty.

Viděl jsem ho zatím jen asi třikrát, hlavně při předávání cen MISTR zábavního umění ARTESU, takže jen na pódiu, a pak zase někam prchal na další pracovní štaci.

Výčet Vašich aktivit je úctyhodný, ale co jste nejradši?

Herec! Herectví mám nejradši, nejvíc mě baví, nejvíc se v něm snažím zdokonalovat. Herectví mě baví ze všeho nejvíce. Přijímání těch různých rolí je prima. Já ale v divadle vůbec nehraji, já divadlo nesnáším. Takže vlastně jen televizní seriály a filmy.

Teď hraji zajímavé role. Právě natáčím nový seriál „Čechovi“, takový „jihočeský“ Dallas, kde hraji krásnou roli českýho Džejára, Takovýho hajzlíka, který je zlej, ošklivej, namyšlenej, tlustej, a přitom si myslí o sobě hrozně moc. Takovou postavu, to mám nejradši. Záporný postavy jsou prima. To je bomba. Hajzlíka člověk dobře zahraje, ale dobráka ne. Je to zatím moje poslední role, asi největší, kterou jsem kdy měl. Předevčírem padla v Nově poslední klapka.

Předtím jsem třeba hrál ve Stopách života, tam jsem hrál doktora, který je hrozně milej, sympatickej, akorát mlátí manželku, pak v Bastardech roli učitele, pak různý malinký role. V Klukách z hor jsem nebyl zlej, tam jsem hrál takovýho bodrýho starostu. Tak ona už i ta moje postava napovídá, že žádní princové to nebudou. Nejvíc mě baví hraní.

A co Vás z těch mnoha profesí baví nejmíň?

Nejméně jsem asi ten spisovatel. Já vlastně ani moc nepíšu. Teď maximálně nějaké scénáře, takže spisovatelem jsem asi ze všeho nejmíň.

Ale napsal jsem tři knížky a vlastně desítky scénářů, třeba jen jednotlivých dílů. Teď jsem napsal právě seriál Čechovi, třináct dílů, dvěstě dvacet sedm obrazů, pět set stran textu. „To bylo tedy dílo“.

Vraťme se chvíli k pramenům. Jak jste se k tomu dostal? Nějaké umělecké školy?

Ne, jsem učitel, speciální pedagog, vychovatelství. Já jsem vždycky chtěl buď učit nebo filmovat. Dělal jsem samozřejmě učitele v takzvaném „pasťáku“. Až teprve v pětadvaceti jsem začal filmovat. Chtěl jsem si prostě splnit sen.

Jako chudej učitel z Náchoda jsem se rozhodl, že začnu točit filmy. Bez filmového vzdělání, bez kapitálu, bez nějakého profesionálního štábu. Postupem času jsem získal nějaké zkušenosti, postavil štáb a z dalších filmů i nějaké peníze, a tak začala ta moje filmová a televizní kariéra. Ale jsem pořád jen učitel z Náchoda, který si chtěl jenom splnit sen.

A co byl impuls, že budete točit?

To bylo, když zemřel Radovan Lukavský a pak Josef Vinklář, dva velký herecký bardi. A já hrozně chtěl natočit film, ve kterém si zahrají všechny ty herecké legendy. Tak vznikly „Pamětnice“. Napsal jsem scénář, sehnal režiséra, sehnal peníze, zafinancoval jsem to a natočil jsem film o dvaceti spolužácích, kteří se sejdou šedesát let po maturitě.

V tom filmu hráli Lubomír Lipský, Josef Somr, Libuše Švormová, Stanislav Zindulka, Květa Fialová a další. Dokonce je to poslední film Zity Kabátové, která to točila ve svých šestadevadesáti letech.

Celovečerní film Pamětnice, šel do kin, ale nikdo na něj nepřišel. A to jsem si ho produkoval sám, takže i finanční debakl. Měl jsem si uvědomit, že to, co dáte do toho filmu, musíte dát do reklamy. To jsem žel neudělal. Pak jsem s ním jezdil s promítačkou po domovech důchodců a tam babičkám a dědečkům promítal, takže i pár korun se vrátilo. Ale hlavní bylo, že těm pamětníkům se líbil, úplně při něm ožívali. Alespoň nějaká satisfakce.

Pak jsem natočil další filmy, hlavně třikrát Bastardy, které na oplátku viděl téměř každý. Ti mě ekonomicky pomohli a zachránili situaci. Ty jsem vlastně celé udělal, vyrobil od produkce po režii. To byly filmy o cikánské mládeži, zcela bez příkras, jak to ve skutečnosti vypadá. Tahle skupina dělá bordel a myslím, že každému se má měřit stejným metrem, ať je černej, bílej nebo fialovej.

To, že člověk si udělá všechno sám, má jednu vadu. Když člověk vlastně dělá všechno, pak ztrácí určitý nadhled a přestává být objektivní.

Nemyslíte, že je moc filmů, o nehezkých stránkách života společnosti, tragických a bezútěšných?

Mám takový názor, ať si každý točí, co chce, ale záleží na divákovi, zda na to přijde do kina, nebo si to v televizi pustí. Já si myslím, že vzniká všeho moc. I komedií, všeho. Ať si lidi vyberou, na co chtějí jít.  Někdo chce vidět Bastardy, někdo si radši pustí Kameňák. Já, když chci vypnout, tak si pustím nějakého Segala, Schwarzeneggra, jak střílej po sobě, to nemá hlavu ani patu, ale jsem při tom v pohodě. Starší se zase rádi dívají na „soap opery“ (tzv. mýdlové opery – sladká romantika). Každý ať si vybere, co chce.

Obec spisovatelů, které předsedáte, se od nedávna stala kolektivním členem Uměleckého sdružení ARTES. Jak k tomu došlo?

Už přede mnou o tom jednali jiní. Pak jsem to viděl a mě se to moc líbí. Předávání toho titulu MISTR zábavního umění, a do toho spisovatelská branže určitě patří. Líbí se mi, že se toho účastní skutečné špičky zábavy, Karlem Gottem počínaje. Legendy. Někdy si mladí lidé myslí, že když zazpívají na jedné akci, takže už jsou hvězdy. Tohle jsou skutečný hvězdy, které celý život bavili diváky, to je něco jiného.

My udělujeme cenu Obce spisovatelů, která je určena pro autory, kteří jsou v oblasti literatury osobnosti, píši pro lidi zábavně a my jsme za to rádi. Ne každý autor to dokáže. Vloni to dostala Marie Formáčková, na letošek máme také z koho vybírat. Nechte se překvapit.

Co si vlastně myslíte o současné zábavě?

Já si myslím, že žádná není! Pamatuji různé pořady. Měly různou úroveň, byly kvalitní, někdy míň kvalitní, humor někdy stupidní. Ale byly, teď není nic. Nějaké soutěže, všichni se smějí, ale čemu. Otevřu televizi a každý večer je kriminálka a to mě….., řekněme leze krkem.

Budoucnost zábavy? Myslím, že by měly znovu začít fungovat ty pořady, které tu byly: Šance, Nikdo není dokonalý, Televarieté, Gondíkovi, byla jich celá řada. Teď nic není.

Všechno je to o inteligentním humoru, ale musí to někdo napsat, ti autoři nejsou. Nikdo se tomu dvacet let pořádně nevěnoval. Ti, kteří byli geniální už jsou mimo, panu Oplustilovi je třiadevadesát, sedmdesátník Rössler. Nejsou noví anebo se o nich neví, nikomu se nechce do nich investovat, nejen peníze, ale prostor.

A co Vy osobně?

Už jsem za těch pětatřicet let prožil dost a mám teď právo si odpočinout. Hlavně těch posledních deset let jsem jel naplno a dalších pět let mám tolik naplánováno, že ani nemám kdy si číst, natož psát. Teď bych se chtěl na nějakou dobu zavřít někde v lese v chalupě a tam jenom koukat, bez lidí, bez ničeho. Pak se zase vrátím nabitej energií.

Když něco děláte, tak lidi kolem musí mít pocit, že jste nabitej energií.

Teď musím napsat seznam toho, co mám nakoupit, protože doma už ani není nic k jídlu a děti zlobí. Pak chci napsat další sérii Čechovejch, napsat poslední Bastardy, pak si napsat parte, aby všichni, co mě mají rádi věděli, co tam mají dát, a to je tak všechno.

Ale pořád máme s manželkou co dělat s vylepšováním Hereckého muzea Viktorka v Babiččině údolí. S tím nám moc pomáhá Martin Dejdar.

Psal jste třeba v pubertě nějaké romantické básničky svým láskám?

Romantické ani ne. O jídle jsem psal, to jo. „Dej si ovar, pojď blíž ovárku“ to jsem psal. O učitelích jsem psal, o každém učiteli. Třeba tělocvikář „Nikdo nemá nic proti, běháme jak idioti“.

Básničky jsem nikdy neuměl.

Já ano, ale nejsou publikovatelné v našem rozhovoru.

Tomáši, přeji Vám inspirativní les, krásné dny, ať se Vám další dílo daří.

 

Václav Soldát
duben 2019