ARTES

Umělecké sdružení

Milan Drobný jinak

Zpěvák a muzikant, ale také skladatel a příležitostný textař, spisovatel. V poslední době ale stále otravovaný terč bulváru. Zdálo by se, že o něm již bylo všechno napsáno a všechno víme. I proto jsem naše povídání otevřel otázkou: Čeho si teď nejvíc považuješ ve své práci? Čím by ses chtěl pochlubit?

Po jednom mém koncertu za mnou přišla dívenka, tak 13 let, já ty vaše písničky všechny znám, ale kde bych dostala ty kecy, co máte mezi tím. Říkám jí, to je z mých knížek, tak si nějakou přečtěte. Ona na to, to je u mě nahouby, já jsem slepá. Tak jsem dostal nápad. Šel jsem za ředitelem SONSu, to je Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých. Stala se taková a taková situace, a co byste na to říkali, že bych namluvil svoji první knihu, která pojednává, jak jsem se dostal od hokeje ke zpívání, jak jsem se poznal s Karlem Gottem a že můj třídní byl Oldřich Nový a tak dále.

Jmenuje se to „Hvězdy kolem mě“ a každá kapitola má svoji písničku. Třeba jsem se rozešel se s holkou a tak k tomu „Pláču sůl“, když jsem se po létech setkal s nějakou dávnou láskou, tak na to „Jestli se slečno nepletu, my musíme se znát…“ Prostě ke každé povídce jiná písnička.

Tak jsem dostal od nich studio a namluvil to. A rozhodl jsem se, že jim dám tři sta kusů cédéček zadarmo. K vánocům, a to jsem dodržel.

A oni říkají, to je hezký, ale to je pro dospělé, ale co pro děti? Tak jsem sháněl k pohádkám nějaké licence, to je strašné, ještě horší než u písniček. Tak jsem se naštval a napsal sedm pohádek a k tématům sedm nových písniček. Jmenuje se to „Pohádky z Matějské pouti“. Písničky zaranžoval, dnes bohužel již nebožtík, Jarda Klempíř.

A s tímto cédéčkem jsem šel za Václavem  Kočkou, majitelem Matějské pouti, jestli něco dá, ale on se kroutil, že nemá, že musí platit dětem školy a synovi že postavil barák, atd. Tak jsem to všechno platil sám.

Udělal jsem i CD o zvířatech a 70 % peněz šlo pro organizaci, která vychovává pejsky pro lidi, co nejsou tak mobilní jako my. Ono to stojí 200 tisíc, vychovat jednoho psa.

Takže taková malá charita.

A jak Tě vlastně napadlo zpívat?

Už na škole jsem poslouchal „Radio Luxenbourg“ a tady Kučerovce a už v sedmičce jsme udělali s kamarádem duo a hráli ty jejich písničky, se strašnou výslovností. Pak Semafor.

To jsi ale přeskočil legendární kavárnu Vltava a kamarádství s Gottem.

V kavárně Vltava jsem s Karlem vystupoval s kapelou Oty Rendla. Tam hrál Karel Svoboda na piáno, Laco Déczy a Týfa na trumpety, na bicí Laco Trop, kapela jako hrom. Tam mě dotáhl Karel, když mě vyhodili z gymnázia. Měl jsem nějaký problém na chmelu. A holky, které mě měly rády, byl jsem šašek, tak mě nacpaly na Konzervatoř. Líbil jsem se prý Oldřichu Novému a ten mě vzal do své třídy. Asi toho nelitoval, byl jsem docela dobrý žák, dělal jsem nultý ročník hudební komedie a operety. On se do té doby ale vůbec nehodil, byl takový, jako v tom filmu Kristián.

Třeba jsme jeli na výběr exteriérů na nějaký film, stavili se ve venkovské hospodě. K jídlu jen guláš a buřty s cibulí. Profesor Oldřich Nový zasedl a u typické venkovské hospodské objednává svým známým hlasem „prosím, šatone di pap“. Nechápal, že hospodská neví, co to je. Pak si dal ty buřty. Se mnou do třídy chodila třeba Jarmila Gerlová, Petr Hapka, byli jsme docela silný ročník. Ale protože v jeho ročníku bylo málo zpěvu, tak jsem v druhém přestoupil na operu. Tam se zpívalo hodně. Byli jsme tam hlavně proto, abychom si takzvaně posadili hlas, i když jsme o opeře jako takové nikdy neuvažovali. Na konec ročníku jsem zazpíval árii a nějakou umělou píseň, a to bylo jediné, k čemu jsme se dopracovali.

A pak už Semafor?

V době, kdy odcházeli Walda Matuška, Karel Štědrý a další do Rokoka, tak za ně hledali Šlitr a Suchý náhradu. Dozvěděli se o nějakým Gottovi, který ale byl už v Praze obrovská hvězda, byli se na něj podívat a tím pádem viděli i mě. A Karel řekl, že jinak k nim nepůjde, když nepůjdu s ním. Jenže on měl Modrou knížku, na vojnu nemusel, takže půl roku Semaforu a hned vojna. Na dva roky. Naštěstí v AUSu (pro nepamětníky Armádní umělecký soubor).

Kapela, tu mohu přirovnat jako Dukla ve sportu. Tam byly plechy od Broma, rytmika od Vlacha, super muzikanti a jako civilní zaměstnanec tam byl zpěvák Jirka Vašíček. A pak nezapomenutelné čtyři roky zase Semafor, do šedesátého devátého. Nastoupil jsem, ale měl jsem z vojny škraloup a tak jsem musel i po AUSu nasluhovat. V Semaforu už byl jednička Mirek Mayer, na místo Karla Gotta, který odešel do Apolla. Ale jak říkal Šimek, on „nepřešel přes forbínu“, lidi ho nebrali.  A tak jsem měl šanci zase já a mám kliku, lidi mě vzali. Mayer raději sám odešel.

Se Šlitrem jsme si docela rozuměli. Třeba „Jestli se slečno nepletu...“ mě byla nabídnuta jako dyxieland a mě se to nelíbilo. Viděl jsem to jako Clif Richard a Shadows. Šlitr na to slyšel, Ferdinand Havlík udělal jiné aranžmá a večer to mělo obrovský úspěch. Zrovna tak valčíková „Kytky se smály“, kterou jsme upravili jako country s moderními houslemi.

A pak, protože jsme byli na vojně s Jirkou Grossmanem, tak jsme založili Coutry Beat Jiřího Brabce, se kterým jsme před vojnou vystupovali s jeho bigbítem Karkulka.

Pak jsem měl už svoji kapelu až do dneška. Dnes Milan Drobný a kapela Na drobno. Jinak jsem zpíval a zpívám s bigbandy a dalšími orchestry, , např. s Boom bandem – to je, myslím, dnes nejlepší kapela. Předloni vánoční turné s Hybšem a 42 koncertů, tam jsem zpíval i operu, kantilénu a tak.

Ty píšeš muziku i texty?

Muziku, texty jsem začal psát až před deseti lety z nouze. Texty mi dělal Suchý, Grossman, Poštulka, Borovec, Rytíř, to jsou jména. Ale s příchodem muzikálů skladatelé i textaři přestali psát normální písničky, protože v muzikálech jim to vynášelo podstatně víc. A tak se nedalo nic dělat a začal jsem, více méně z nouze, psát pro sebe, ale i pro druhý. Hlavně muziku, texty později.

Teď by se snad mohl objevit i můj dávný nápad z přelomu století. „Novopražské písničky“. Všude byly Staropražské. A je tam Walda, jak zpívá o dlouhých jezdících schodech v Metru, Vrba napsal nádherný text pro Karla o Golemovi, Hanka Zagorová zpívá text, kde srovnává Eifelku a Petřín, další esa jako Pilarová, Hála, Štědrý, Zedníček. Švandová, Patrasová, kapela Felixe Slováčka, je to snad ještě schované. Prý existuje i původní, hotové CD, nejlepší by však bylo, natočit to v nějaké televizi. Myslím, že takový Gusta Oplustil by si s tím věděl rady.

Ty jsi prý napsal 10 knížek.

No a taky dost písňových textů a scénářů.  V roce 2014 k mým   sedmdesátinám jsem byl pozvaný do Senátu, kde jsem byl slavnostně jmenován do Obce spisovatelů.

Ty píšeš ale spíše takové vzpomínkové povídačky a historky ze šoubyznysu.

Ale vůbec ne, tím jsem začínal. Ale napsal jsem i kuchařku: "Málo z kapsy, hodně do žaludku". Také ze života „Hospoda z druhé strany pultu, aneb praktiky personálu, jak jsem je poznal na vlastní kůži“. Dostal jsem dvacet anonymů „Vy… se na nás a zpívej si!“. Poslední je „Slečny, valchaři a intriky šoubyznysu“ a je to pokus o normální román. Teď ještě „Když se ucho utrhne“ a to jsou takový „trapný“ historky ze života, když do něčeho šlápnete.

Teď mi řekni, jak ty to děláš? Netloustneš, vymakaný, interesantně prošedivělý – a to je ti přes sedmdesát.

Hlavně tenis a kolo. Jezdím s klukama i s partnerkou, která je už moje snoubenka, bývalá gymnastka. Kapelu mám poměrně mladou. Nedávno jsem někde napsal: nerad se bavím s dědkama. Znám mladý kluky, kterým je čtyřicet (a to jsou ti dědkové) a říkají, musím támhle a tohle, a zas budu muset, a doma, a problémy. Neposlouchám, kdo umřel, co koho bolí, i když mě taky něco bolí. Karel Gott má na to dobrou větu: nechci kolem sebe nositele špatných zpráv, jenom pozitivní věci. Ještě před dvěma lety jsem hrál hokej za starou gardu Slavie. A před tím jsme s kamarády byli hokejové Mužstvo snů, to ale už skončilo.

A co novinky?

Teď jsem dokončil desku, která se jmenuje Milan Drobný v opeře. Nazpíval jsem tam árie, které jsou pro můj hlas. Např. Leporello z  Mozartova Dona Giovanniho, to jsem zpíval k závěrečným zkouškám na konzervatoři, ale třeba i árii diplomata z operety Polská krev.

Udělal jsem si i to, co si nikdo na světě nedovolil. Tenorové party ztransponovat níž pro můj hlas, basbariton. Já tam zpívám třeba  italsky árii „Una furtiva lagrima“ z Donicetiho Nápoje lásky, árii z Rigoletta, La Traviaty, Smetanovu Mou vlast, vše úprava Eda Parma. Nebo je tam Nabucco. Tam je za sólistou veliký sbor židů a to je desetkrát Drobný. Nazpíval jsem to komplet. To je můj největší počin tohoto roku.

 

Ať se Ti daří!

                                                                                 

Václav Soldát