ARTES

Umělecké sdružení

Moderátor Petr Jančařík

Mgr. Petr Jančařík

Moderátor, herec, vysokoškolský pedagog, rodilý Plzeňák.

Naše povídání začneme u začátků­. Přeskočme dětské sny o kariéře popeláře a jděme cestami k umění

Já jsem od malička komediant. Mě by asi nejlépe vyhovovalo, kdyby to nebyla tak těžká práce, jezdit třeba s cirkusem. Ono to bylo vlastně již v rodině. Maminka byla herečka a po působení v Plzni skončila až v Národním divadle.  Můj tatínek byl herec, dokonce s geniální pamětí. První v Čechách, který dělal divadlo jednoho herce. Je to k nevíře, ale uměl celého Švejka slovo od slova. Hašek byl takový guru mého tatínka. Ale uměl i Nikolu Šuhaje loupežníka a proto, aby se v té době živil, zcela zpaměti i Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce.

Jednou, to jsem chodil asi do třetí třídy, nás svolali do tělocvičny na představení nějakého herce. Tělocvična se svojí špatnou akustikou, houf dětí, které se ulívají z vyučování a je tam neuvěřitelná vřava. A vždycky končil výstup herců předčasně. Buď umělci po chvíli utečou, anebo jsou děti zahnány zpět do tříd, když moc vyvádějí. A já poprvé viděl tatínka při vystoupení. A pamatuji si ho, když dělal tu Reportáž, tak tam bylo absolutní ticho. Dodnes si vzpomínám na ten mimořádný zážitek.

A taky si pamatuji tátu, jak říká o nějakém pořadateli: “Tak jsem ji nabíd´ Švejka, to se smáli a že ne, pak Olbrachta, to už pokyvovali hlavami, že to zváží, a pak jsem řekl, že udělám toho Fučíka, a to si nikdo nedovolil odříct´, takže jsem měl vždycky dost peněz.“ To je pravda, peněz měl dost, ale byl to velký bohém a myslím, že je všechny propil.

Po různém střídání základních škol v Plzni, Praze a zase v Plzni, jsem skončil na Střední ekonomické. Pravděpodobně proto, že mě nikam jinam nevzali. Ale to bylo velmi výhodné. Tehdy to byl spíše dívčí ústav. Hlásilo se tehdy dvě stě holek a osm kluků. Byli jsme v jedné třídě a nás si považovali. Užívali jsme si, bylo to fajn.

Pak jsem se rozhlížel, přihlásil se na Divadelní fakultu v Praze, k mému překvapení jsem zkoušky udělal. Ale ten rok brali jen zase osm kluků a já byl desátý. Byl jsem zpupný, půjdu jinam a šel jsem na „pajďák“ tedy Pedagogickou fakultu v Plzni. A když už jsem tam začal, tak jsem jí taky dokončil.

Už při fakultě jsme založili malé Divadlo pod lampou, po vzoru tehdy strašně populárního Semaforu. Nemůžeme se srovnávat, Semafor byl a je jen jeden, pánové Suchý a Šlitr takoví mistři. To byla doba divadel tzv. malých forem. Ale měli jsme nějakých sedm let stále vyprodáno. Naši rádci byli pánové Vyskočil a Bošek, to byli pro nás osobnosti. Psali jsme si texty, muziku, hráli.

Takže typické amatérské divadýlko v době minulé.

Ani ne. My jsme si založili vlastně hned profesionální divadlo. Je to k nevíře, ale ono šlo tehdy vlastně všechno. Našli jsme si sálek, přebudovali starou hospodu na divadlo. Ale to nešlo, že si koupíme cihly, vápno, prkna a budeme stavět. Chtělo to silnou záštitu. Povšimlo si nás tehdy tzv. Kulturní středisko Plzeň Bory, osvícená paní ředitelka Vosková. Ta si řekla, budeme mít vlastní divadlo, ať nám ostatní závidí a do rozpočtu dala náklady na ty úpravy a posléze provoz. Udělali jsme si tzv. „přehrávky“ a za každé vystoupení brali honorář, tehdy až neskutečných 200 korun..Prošel jsem pak několika divadelními spolky. Hrál jsem třeba u F.R.Čecha, u Ludka Soboty a teď hraji ve dvou komediích Jardy Sypala.

To jsi toho asi moc nenaučil.

Ale ano. Třeba právě v současné době se docela často objevuji  jako lektor komunikace a rétoriky na Univerzitě J.A. Komenského, učil jsem na pražské Mezinárodní konzervatoři, mám za sebou spoustu přednášek a seminářů zaměřených právě na záludnosti řeči a úspěšnost komunikace, nicméně na základní škole jsem učil asi jen sedm týdnů při povinné praxi. Připadal  jsem si jako buditel, učil na malé vesničce, v malotřídce. Když jsem přišel do vsi, pan ředitel bydlící na faře mi podal vítací vlastní slivovici. Pak ještě bez snídaně hladového mě uvedl do školy, žáčci vzorně stáli v pozoru, představil mě a posadil do zadní lavice. S tím, ať se dívám, jak se to dělá, že druhý den budu učit já, protože se mu rojí včely a příroda má přednost. Samozřejmě, že jsem trapně usnul. Únava a slivovice udělali svoje, probudilo mě až podivné ticho. Žáčci pilně psali „dal jsem jim písemnou práci, aby tě nerušili“ řekl mi ředitel. Docela jsem si s ním pak rozuměl. Byl to fajn chlap, jako trochu z jiné doby.

Nicméně jsem ale chtěl zůstat v Plzni, abych mohl hrát divadlo. Přihlásil jsem se ve Škodovce, kde hledali pro učňovské středisko někoho, kdo by se staral o kulturu. Byl to učňák na vysoké úrovni. Učňové převážně v oborech s maturitou. Musím říct, že tehdy to učňovské školství za něco stálo. Dost jsem se tam naučil.

Ale práce v učilišti, hraní divadla, to asi nešlo moc dohromady.

Mě moc zajímalo rádio, tenkrát to byl fenomén. Moc se poslouchalo. Ptal jsem se, zda mě nepotřebují? No nepotřebovali. Ale po zhruba dvou letech mě vzali, já se těšil, že budu dělat v zábavě. Ptali se, odkud jsem přišel a já, že ze Škodovky. Takže reakce byla, to bude dobrý, bude dělat průmysl. A tak jsem šel a chodil do továren, natáčel jak plní plán, co produktivita práce atd. Nikoho to nezajímalo a mě ještě méně. Ale dělal jsem v rozhlase. Já kolikrát ani nevěděl, na co se vůbec ptám.

Pak přišel společenský zlom a v rozhlase pochopili, že se nedá vysílat jen o práci, a tak jsem konečně začal dělat v zábavě.

 

Takže, jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Během rozhlasové praxe ses ale naučil, jak vést rozhovor, klást otázky, komunikaci, tedy základy řemesla moderátora. Tenkrát se ale říkalo konferenciér. Kdy to bylo poprvé?

Já ani nevím. Tenkrát jsem také zpíval ve sboru, který se jmenoval Česká píseň. Dirigoval ho znamenitý člověk a skladatel Zdeněk Lukáš. Tam mohli být jen špičkoví zpěváci, jiní byli odejiti. Ale vydržel jsem dost dlouho asi proto, že jsem ten sbor uváděl, tedy konferoval. Dirigent mi toleroval, že nejsem zase tak špičkový zpěvák.

To byly asi začátky, začal jsem se o moderování zajímat a zjistil jsem, že to není špatná parketa. Že tím jsi něco jako kuchař. Dostaneš třeba dobré ingredience, ale můžeš to třeba „podojit“, anebo dostaneš jen průměrné ingredience, ale když jsi dobrý kuchař, tak můžeš uvařit velmi slušné jídlo. A v tom je kouzlo moderátora.

Eda Hrubeš říkal, že moderátor je něco jako podprsenka. Nemusí být, ale když je, může celou věc pozdvihnout.

Jak se na vystoupení připravuješ?

Hlavně nerad chodím na porady. Nezajímají mě technické věci. Já se musím soustředit na vlastní práci. Musím se s někým domluvit, jak to poběží. Na to stačí dvacet minut. Nechci žádné psané scénáře. „Říkejte mi co nejmíň informací“. Pořadatel ale říká „vy přece musíte mít co nejvíce informací“. Snažím se ho přesvědčit, že ten divák, posluchač, především běžné informace zná, zejména, když jde třeba o podnikovou společenskou akci. A pak stejně vstřebá dvě až tři informace, ale pak vypíná.

Nic mi nepište. Jen jména (a já si ověřím, zda to správně vyslovuji), případně funkce a nejdůležitější data (třeba, že to, co otevíráme stálo x milionů). Jinak nic. Když dostanete špalek textu od „Dobrý večer, dámy a pánové, dovoluji si…, představuji…“, tak už se nudíte a je to váš konec a konec celé akce. Lidi nejsou hloupí.

Já jsem jsem tu hlavně od toho, abych udělal příjemnou atmosféru. Lidé si nebudou pamatovat, co jsem jim řekl, ale třeba, že jim bylo dobře. A od toho je tu moderátor.

Chce to jak přípravu, tak ale i velkou míru improvizace.

Improvizace ano, ale s mírou. Jsou moderátoři, kteří se ze svého vystoupení snaží udělat svou velkou „šou“. Myslím, že si musíme pořád uvědomovat, že my tam nejsme přece hlavní. Moderátor je tam od toho, aby to hezky běželo, aby lidé měli dojem, že se zúčastňují něčeho neobvyklého, neopakovatelného a že tam byly nějaké hvězdy.

Moderátora si nemusí pamatovat, ale vzpomenou si, že tam byla třeba  zcela neznámá, ale výborná zpěvačka nebo že tam hrál někdo skvěle na klavír. A vůbec že to byla prostě parádní akce, která se už nebude opakovat. Od toho my tam jsme.

Co je pro tebe hlavní?

Měl jsem jednoho učitele. Filozof Milan Machovec. Jednou jsem mu vyprávěl o jednom kolegovi a říkal jsem „on je to trochu blázen, pane profesora“. Profesor se na mně podíval a řekl mi „to není tak nejhorší, nejhorší je, když je s někým nuda. Tak se snažím, aby se mnou nebyla.

 

Děkuji za krásné povídání a držím palce do příštích dnů

 

Václav Soldát