ARTES

Umělecké sdružení

MUDr. Sedmík

MUDr. Jan Sedmík – rehabilitační lékař, mj. také specialista na akupunkturu, spisovatel (napsal čtyři odborné publikace), fotograf, milovník dobrého vína, pohodový člověk.

Známé úsloví praví, že muži nestárnou a o věku žen nad čtyřicet se nemluví. Ale léta ubíhají, tu nás někde píchne, tu zabolí. A spěcháme k lékařům. Když to není nic vážného, tak nejdříve doporučí správnou životosprávu, vhodné cvičení, přestat kouřit, nepít alkohol atd., to všichni známe.

Ale cvičení mě zrovna nebaví, jezdit na kole se už obávám, voda mi při plavání cáká do očí a výmluv mám ještě v záloze dost.

Potřeboval bych poradit, jak se udržovat v kondici, jak zvládat psychický i fyzický nápor, když mě čeká nějaká náročná akce a zrovna mě něco trápí, jak se nabudit na vystoupení atd. Šel jsem za doktorem, který má v prstech moc poskytnout rychlou a účinnou pomoc. Za jediným, kterému natolik věřím, že si od něj nechávám „trhnout hlavou a našlapat záda“, tedy odblokovat páteř.

Jak má člověk přežívat stav přiměřené zchátralosti?

První je samozřejmě prevence. K tomu musím nejdříve odhadnout své síly. Potom musím mít, v rehabilitaci se tomu říká krátkodobý a dlouhodobý cíl. Třeba, že pojedu o víkendu na výlet a chci zdolat třeba Sněžku, tak se na to musím připravit.

Dlouhodobý plán je tak do pěti let, abych se udržoval, vedl aktivní život, neskončil. někde na lůžku, nehekal, jen chodil po doktorech, jedl prášky a byl všem na obtíž.

Tak co je nejlepší?

Nejlepší je chůze. To je naprosto přirozený pohyb, který máme zafixovaný již miliony let. Takže chůze, chůze, chůze!

Kardiologové doporučují deset tisíc kroků denně. Jeden krok dělá tak 70 cm, to je tak sedm kilometrů. Tím se sníží riziko infarktu a různých kardiovaskulárních nebezpečí až o 40 %.

Ale když jsem celý život seděl na hýždích, tak nelze říct: a jdu sedm kilometrů. Postupně zvyšovat zátěž a pak to pravidelně dělat. Nejlépe chodit někde venku, příroda pomáhá. Pražská dlažba není zrovna vhodná.

Minimálně dvakrát týdně. Pořídit si nějaký krokoměr, dneska to má už každý mobil. Nastavím si, kolik ujdu a když to nedodržuji, tak už mě mobil začne alarmovat, abych se neflákal. Zjistím, kolik mě chybí do limitu, a tak se večer odpočinkově projdu dvakrát kolem bloku nebo kolem rybníku. Člověk se hezky unaví, vyčistí si hlavu a pak nepotřebuji žádné prášky na spaní. Večerní chůze je velice příjemná.

Ale není chůze jako chůze. Musíme se dostat do tak zvaného aerobního režimu. Chce to jít vždy minimálně deset minut, pak krátká, stačí minutová, přestávka, vydýchat a znovu. Právě po deseti minutách se přeladí organismus a začíná používat více kyslíku a spaluje se glukóza až na oxid uhličitý a vodu. Říkám to velice zjednodušeně, chemicky to je složitější, ale funguje to.

Když chcete navíc hubnout, tak je dobré nasadit třináct tisíc kroků. Tím nastavíme takzvanou betaoxidaci, což je spalování tuků. Když to budeme dělat den co den, tak musíme hubnout i kdybychom nechtěli. Nestačí jen snížit příjem potravy, ale musíme také spalovat.

Nejlepší cvičení, velmi pohybově různorodé k protažení celého těla, je práce a život na chatě či na chalupě. Tam uděláte tolik pohybů a shybů, že to žádné cvičení nemůže nahradit.

To je ale spíše prevence. Teď si připomeňme jakéhokoliv umělce, který jde večer „na plac“ a něco ho bolí, má trošku nervy, ani se mu třeba zrovna moc nechce, prostě „necítí se“. Co s tím? Existuje něco jako krátkodobá příprava?

Je vhodné naučit se nějaké relaxační techniky. Relaxovat se dá, jak v sedě, tak v leže. Základem je oprostit se od všeho nepříjemného, co nás čeká. Je to ze začátku složité, ale člověk si na to zvykne.

Začíná se v leže, naučit se správné, tzv. hluboké dýchání, třeba na čtyři vdech, na šest výdech. Dýchat, jak se říká „do bránice“, kdy bránice nasává vzduch do plic. Nesprávné dýchání člověka traumatizuje.

Nejlépe relaxovat se zavřenýma očima, zalehnout, úplně uvolnit všechny svaly. Na člověka padne takový stav, jako když chceme usínat. Šetříme svoji mentální energii, snažíme se vygumovat si mozek.  Když nám to nejde, tak se třeba soustředíme na dech, na správné dýchání „do bránice“, jak uvolňuji jednotlivé svaly. Hlavně se snažit nemyslet na práci, na to, co nás čeká při vystoupení.

Když se naučím ovládat své fyzické tělo, má to odraz i v naší psychice. V psychiatrii je na to výraz „ataraxie“, je to stav bez napětí. Snížení fyzické tenze vede ke snížení psychické tenze.

Slyšel jsem, že stačí jen dvacet minut relaxace v leže.

Určitě. Dvacet minut dobře provedené relaxace v leže odpovídá osmi hodinám běžného spánku. Staré známé rčení je „dám si dvacet“. Naši tatíci si po obědě zalehli a dali si „dvacet“. To bylo nesmírně důležité pro regeneraci organismu. Dneska se to zanedbává. Třeba v Japonsku v mnoha fabrikách zavedli po obědě povinou půlhodinu relaxace. Zjistili, že to zvyšuje pracovní výkonnost.

Dá se relaxovat i při chůzi, když v tramvaji či metru visím za držadlo, vypnu mozek, dávám maximálně pozor, aby mě něco nepřejelo. Uvolnit se, nemyslet, vymazávat vše nepříjemné.

Nejlepší je pobývat občas v přírodě. Zeleň má prokazatelně zklidňující účinky. Před časem v Mariánských Lázních poměřovali vliv barev na krevní tlak při léčebných koupelích. Pacient se ponořil do vany s optimální teplotou vody 31 stupňů a to v různých barvách. Do červena, která evokovala asi Čachtickou paní, ta stresovala.

Optimální bylo, když to byla žlutozelená barva s vůní jehličí. A tam se člověk krásně uvolní a zrelaxuje.

A těsně před vystoupením v šatně?

Udělat si klid jen pro sebe. Posadit se proti zrcadlu a vyzkoušet si pohodový výraz obličeje. A usmívat se, to je vysloveně léčivá záležitost.

Protáhnout se, uvolnit svaly, zívnout si. Už nic nedohánět, jak jsem připraven, takový jsem. I „malý frťan“ ve většině případů neškodí, ale velmi opatrně. Nemyslet na to, co nás čeká. Když na něco myslíte, tak to také člověka vyčerpává. Tedy hodit všechno za hlavu, teď to musím udělat. Pozitivní myšlení, žádné trauma „co by, kdyby“.

Léčíš i řadu umělců i sportovců. S čím za tebou nejvíc chodí?

Nejvíc je to bolest. To ale je někdy až pozdě. Správně by měli chodit s tím, že něco mi nejde, špatně chodím, koleno zlobí atd. Účelem rehabilitace není odstraňovat jen bolest, ale restituovat poškozenou funkci a uvést ji do bezbolestného stavu.

Nejčastěji lidi bolí záda, dámy bolí krční svaly a z toho jsou pak bolesti hlavy, migrény. Často bedra, dolní končetiny. Člověka určitý pohyb bolí, a tak ho přestane dělat. Ale ta disfunkce se často dá napravit.

Jedna z definic rehabilitací je, že využívá zbytkového potenciálu organismu. Představme si, že pořádně nemohu ohýbat nohu v koleni. Tak se tomu člověk přizpůsobí, přestane se snažit a holt mírně pokulhává. Cesta ale je zjistit, kam to ještě jde. Cvičit ohýbání, a většinou zjistíte, že se to upravuje alespoň částečně. A jak bylo ve „Vesničce střediskové“, když se nemohu otáčet do leva, tak to zkusit na druhou stranu. Nebo, jak nás učili v autoškole: Nelze-li doleva, musíme třikrát doprava. Zkrátka, umět si pomoct.

Pacienti s Alzhaimerem začínají postupně psát stále menším a menším písmem, až to je nečitelné. Tak jim doporučujeme, aby zkusili psát na počítači. Mohou sdělit své myšlenky, po sobě to přečtou, rozumí tomu, a ještě si posilují hybnost prstů.

Vypadá to jako humor, ale není to legrace. Využít toho potenciálu, který mám, abych tu vadnou funkci nahradil.

Ty k tomu také používáš akupunkturu.

To je jedna z prastarých čínských metod odstraňování bolesti. Někteří se na to dívají jako na šarlatánství, ale to má svoji přesnou metodologiii. Je to normální reflexní léčba. Mám za sebou stovky lidí, kterým to pomohlo od bolestí.

Představte si Čínu před několika sty lety. Zapadlé vesnice, které jsou od sebe několik desítek či stovek kilometrů, chirurgická oddělení vzdálená minimálně stovky kilometrů. A někde v Himalájích dostane člověk apendix. Správně by se měl dostat k lékaři. Než by se dostal na kliniku, tak by zemřel cestou. A tak se zavolal akupunkturista, ten ho napíchal a dal tomu člověku zhruba 80 procent naděje, že přežije.

Na pláži vás postihne žlučníková kolika. Buď místní nemocnice, nebo znáte nějaké možnosti akupresury, podráždíte vhodné body a můžete vydržet až do domácí nemocnice.

 Ale já to neumím.

Když vás někde něco svědí, tak si to místo automaticky bezmyšlenkovitě podrbete. Tím vlastně podráždíte zónu, která je postižená a reflexně si tím vlastně tu potíž odstraníte nebo zmírníte.

Třeba při ledvinové kolice, a to znaly i staré babky kořenářky, dát nohy do horké vody. On tam je totiž reflexní bod k uvolnění ledvinových cest. Nohy v horké vodě ten bod stimulují a může se tak přinejmenším ulevit.

Jak se říká, babské rady jsou někdy nejlepší.

Dlaň lidské ruky skrývá akupresurní body či oblasti, které jsou klíčem k bolestem většiny orgánů a částí lidského těla. Kupříkladu v prostředníku najdeme body pro bolesti uší, očí či zubů. V palci najdeme body, které bychom měli tisknout při respiračních obtížích. Většinu problémů s ledvinami vyřeší akupresurní body v malíčku.

 Když takový bod najdete, k čemuž by vám měl pomoci přiložený přehled akupresurních bodů, pevně jej na pět sekund stiskněte. Poté na tři vteřiny stisk uvolněte a hned znovu stiskněte. Celý proces opakujte několik minut.

Aby léčba fungovala, musíte celou proceduru opakovat několikrát denně. Když začnou příznaky ustupovat, pokračujte v léčbě ještě několik týdnů. Ale tisknout body už stačí pouze několikrát týdně a frekvenci můžete stále snižovat.

Co tak na závěr jednoduchou radu lékaře!

Především zachovat klid a pohyb, pohyb, pohyb! To je, co potřebujeme k životu.

Čínský filosof Lao-C řekl, že lepší je zapálit malé světýlko, než si stěžovat na tmu!

 

Doktore, moc ti děkuji za rady do života!

Václav Soldát