ARTES

Umělecké sdružení

NENÍ herec JAKO HEREC

Stalo se něco hodně zvláštního: Česká televize odvysílala první a pak i druhou část minisérie Herec a zároveň s tím jsem nějakou příznivou náhodou narazil na stejnojmenné dílo režiséra Aloise Mudry už z roku 1988. Tohle ale není to zvláštní, o čem se mi chce hovořit, i když s mým tématem obě díla (a konečně i letopočty jejich prvních prezentací) rozhodně souvisejí.

Doba, kterou nyní prožíváme, je nepříjemná a k tomu značně ošidná, obojí minimálně ze stovky důvodů. Stalo se však také, že značné omezení obecného kulturního vyžití, stejně jako důvodná absence přirozeného vzniku nových a nových titulů, jak bývalo až dosud běžné, nutí teď jistě stále méně šťastnější správce televizních vysílání (záměrně neříkám dramaturgy, protože ti už přece dávno nejsou) nasazovat opravdu co a jak se dá. A tak jsou divákům nabízeny třetí reprízy patnáctých dílů soutěžních seriálů z roku 2003, rádoby chytré debaty dávno zapomenutých celebrit a zároveň s tím celovečerní filmy české provenience, na které by také zřejmě bylo lepší zapomenout.

Jenomže, kde vzít cokoli nového a přímo nekrást (když vlastně stejně není co), kdo ví?

V naznačeném případě se ale chtě nechtě děje, že se díváme na hrané celovečerní opusy, které sice možná měly nějaký význam v čase svého vzniku, ale dnes jsou už zjevně neplatné. Původním nápadem, režijním pojetím a konečně nasazeném hereckého ansámblu, který sice hrdě převálcoval dávné osvědčené bardy, ale kromě témat pro příležitostnou kavárenskou debatu a pak už jen nanejvýš pro Blesk, nepřinesl vůbec nic.

Sice dobře vím, jak může být veškeré srovnávání ošidné, ale postavím-li na jednu stranu Herce tenkrát pospolu s tím dnešním a na stranu druhou prakticky všechno, co je dnes třeba v televizi třeba přetrpět, je stále zřejmější jedno: výhradně a jen jestliže je nápad, dobrá vůle, opravdová chuť pracovat i evidentní zájem o vznik skutečného uměleckého dílo, může se stát něco jako zázrak a ono opravdu vznikne. Tak, že děj má hlavu a patu, režie je skvělá, celková kompozice i pojetí také a hlavně: celá řada jinak a jindy důvodně méně významných, ale nyní přímo zúčastněných herců najednou hraje jak z božích not. Takže nastane kolektivní úspěch sice nad jiné vzácný, ale přece jen!

Tohle – myslím tím obě od sebe řadou let oddělené inscenace – jsou ovšem puhými výjimkami zpravidla, neboť se aktuální realita v této branži jeví docela jinak.

Ty tam jsou totiž ty blahé časy, kdy se uznávaní a publikem ctění činoherci zdráhali působit kupříkladu v televizní reklamně, protože i zde soudobý čas oponou trhnul, dokonce hodně. Takže bývá docela běžné, že jen co se mim během dne zhostí velerole v reklamě na jakousi pojišťovnu, anebo banku, a s tím snad ještě dalších dvou, tří podobně exponovaných uměleckých úkolu, zajde si večer jaksi ještě navíc do svého domovského divadla, tam vytváří postavu Jaga a myslí to vážně.

Kam až tímto vysloveným pádem spějí jeho umělecké kvality i kumšt vůbec, je ovšem nabíledni.

Nikoli, nemám vůbec ničeho proti materiální funkci herecké práce, ani nepodceňuji nic, co vzniká z opravdového člověčenského nadšení. Bojím se ale, a to asi docela důvodně, aby se ten Jago a podobné úkoly, důstojné skutečných umělců, nakonec nestaly pouhou poznámkou v diářích, zaplněných záplavou čehosi nesrovnatelně lacinějšího.

Dost možná, že se přece jen vrátí dramaturgové, skuteční režiséři a s nimi opravdová chuť pracovat, anebo dokonce, odpusťte mi to dnes značně drsné slovo, tvořit. České publikum, přinejmenším jeho významná část, je chtivé skutečných kvalit i uznalé pořád a nelze říci naopak ani to, že by se vůči dění na kamenných scénách chovali jejich oficiální zřizovatelé vysloveně macešsky. Takže bychom se měli těšit, že až se zase začne hrát, začne být současně s tím určitý kádr hereckých ansámblů svému poslání zase věrný, a že se dočkáme skutečných sukcesů – tedy nejen těch z televizních archívů.              

 

Václav Junek

V Rudné 20. 10. 2020