ARTES

Umělecké sdružení

Obrana správného remcání

OBRANA (SPRÁVNÉHO) REMCÁNÍ

Řeči proti se u nás vedly vždycky – za bolševika, za Němců, a jistě remcali stejně tak už ti, které nebavilo, že je Praotec Čech bůhvíproč tahá zbůhdarma až vysoko na Říp. Takže tyhle aktivity patří, pevně věřím, právem k národním tradicím vpravdě nejsvětějším. Přitom je celkem jedno, do jaké míry bývají vadné, anebo ne. Remcání, o kterém chci mluvit, je ale jednoznačně namístě a podlehl jsem mu konečně i já sám.

Hodnocení jakýchkoli nastalých politických situací rozhodně nepatří do okruhu zájmů ARTESU a už vůbec ne na tyto stránky. Protože je ale doba, jíž žijeme, věru zvláštní, jistě není dost dobře možné si takového dění vůbec nevšímat. Už proto, že nás tyto situace a jejich důsledku zasahují svým způsobem zasahují všude, zábavní umění z toho naprosto nevyjímaje. 

Stalo se například, že se příslušní odpovědní členové české vlády vyjádřili jedním dechem v tom smyslu, že chystaná nezbytná zdravotní opatření sice nezasáhnout tzv. hlavní ekonomiku, ale zároveň s tím počali jedním dechem vypočítávat celou řadu zásadních omezení, které neodvratně povedou přímo k likvidaci významné části terciální sféry a především zábavního umění jako takového. Nejsem sice žádný národohospodář, ale pokud jsem se v této souvislosti správně začetl do posledního REFLEXU (mimochodem, vřele doporučuji!), i mně nemohlo nedojít, co všechno jistě bude znamenat zákaz veřejných produkcí všeho druhu.

Je mi nyní jasné, že to, co již probíhá, a především, co všechno se v tomto směru teprve očividně neodborně chystá, představuje nejen pro kamenné instituce (divadla, kina, koncertní i výstavní síně a podobně), vesměs už beztak hodně postižené z dřívějška, aktuální ekonomickou katastrofu. Nemluvme ale jen o penězích, třebaže na ně nakonec vždycky dojde. A uvažme třeba už jen to, co chystané doopravdy přinese celému tomu národu takříkajíc méně oficiálních umělců, producentům této sféry, technikům i všem dalším, pro které je to také způsob života. A, konec konců, jediný způsob reálné obživy.

Nerad bych se i já vracel k poněkud lacinému příkladu známého filmového ševce-prťáka, který si za byť kratičkým zazpíváním musel odskakovat z ponurého Půlnočního království do zářivé říše krále Miroslava. Bohatě mi totiž postačí už jen rozpomenout se, kam asi povede tato svrchu řízená amputace běžné lidské popkultury. Protože kromě již zmíněného týdeníku  mohu stejně tak připomenout očividná varování skutečných odborníků, kteří bohužel až příliš srozumitelně vypočítávají alkoholismus, bezradnost, konflikty a vůbec sociální katastrofu v karanténě izolovaných – bez ventilu, jímž by pro ně mělo pře všechno ono zábavní umění zůstat.

Spolu s prostým popovídáním si s přáteli, setkáváním se s lidmi, jimž důvěřujeme,  dobrou knížkou v pravou chvíli, anebo zase s tím zazpíváním si. Jak ventilem, jako důvodným pokusem o opětovné nalezení sebe sama i lidí navzájem.                                                                                                                                                                                                                                            Václav Junek