ARTES

Umělecké sdružení

Operní diva Renée Nachtigallová

Neustále úsměvná paní, takovým dívkám se říkává „smíšek“. U žen se nesluší uvádět věk, takže uvedu jen na správnou míru: výška 160 centimetrů. Pro vysvětlení: Renée (jedno „e“ navíc) je jméno pro ženy, muži se jmenují „René“. Není to tedy žádná extravagance rodičů.

Hlavní činnosti: babička sedmi vnoučat, které již také účinkují třeba v Jakubínu. Také učitelka na Základní umělecké škole Václava Talicha v Berouně, potom organizátorka a režisérka oper v Šárce, majitelka a ředitelka Originálního hudebního divadla Praha a samozřejmě stále aktivní operní zpěvačka. Před časem i sólistka Opery Národního divadla v Praze a host dalších světových operních scén. Také filmová herečka, scénáristka, kdysi známá hlasatelka v televizi a konferenciérka.

Začneme od začátku, proč operní zpívání, vždyť mladé dívky spíše tíhnou k popu?

Já už jsem staré děvče, ale skutečně jsem zpívala již jako dítě. Jednou jsem se přihlásila na konkurz do televize, kde uváděla Štěpánka Haničincová pořad „Hledáme písničky pro děti“. Naši o ničem nevěděli a oni mě vzali. Maminka usoudila, že na tom zpívání něco je a vzala mě do Kühnova dětského sboru. A za měsíc jsem už zpívala v Národním divadle. V jedenácti své první sólo. Byl to v Lišce Bystroušce cvrček. „Kmotřenka zakoncertovala si také“, to byla celá moje úloha. A objela jsem s tím půlku světa.

My jsme se potkali, až když jsi byla ve slavné sestavě hlasatelek Československé televize a konferovala největší plesy v Praze.

To byla také náhoda. Na konzervatoři jsme měli i jevištní mluvu a učila mě paní profesorka Makovičková. Dozvěděla se, že dělám různé brigády, balím prášky a dělám v geodézii a tak. Odvedla mě do televize ve Vladislavce, kdy byl zrovna konkurz na hlasatelky, a tam mě vzali. Ale pořád jsem si zpívala a jednou mě v zákulisí slyšel Lubomír Pánek a říkal: „Nechtěla byste s náma...“. Byla z toho letitá spolupráce a současně škola profesionálního zpívání. Přišli jsme do studia, dostali noty a začali zpívat.

Mezi tím jsem si odskočila i k filmu. Režisér Vorlíček mi dal v Dívce na koštěti roli černé čarodějnice Haxipoly, hrála jsem ve filmu o Dumasovi,  natočila jsem pro TV s Danou Medřickou a Petrem Štěpánkem roli Lidunky v Blodkově opeře V studni. To mi bylo také jen šestnáct.

 

Co Ty máš vlastně za hlas? Alt, soprán či co?

To je také to, co nikdo nikdy nevěděl. Dozvěděla jsem se, že mám skoro mužské hlasivky. Barvou hlasu odpovídám spíše subretnímu charakteru, takovým těm uchechtaným sopránům. Jeden známý doktor mi třeba říkal: „když se Ti dívám do krku, tak jsi tenor“. Zpívala jsem sopránové role, ale jak přibývají léta, tak se spíš kloním k mezzosopránu. Nahoře jsem zpívala tříčárkované „d“, ale dnes už jsou lepší spíše hloubky, malé „d“ a malé „c“, dostanu se i hlouběji.

A co zpíváš nejraději?

Je toho strašně moc. Ale mně se třeba líbila Ponochielliho Gioconda, nebo Don Carlos, arie Alžběty, nebo Butterfly, to byla moje oblíbená role. Ráda jsem zpívala i  roli Luci Locket v Žebrácké opeře. Ale hlavně Rusalka. A Bohéma, to byla moje první role v Brněnské opeře.

Kde vůbec sídlí to Tvoje Originální hudební divadlo?

Nikde. Začínali jsme v roce 91 na Bertramce. Dnes si vybíráme hezké scény, kde účinkujeme. A hrajeme jakési neklasické koncerty. Naše představení mají děj. Není to žádný klasický koncert, kde člověk přijde, ukloní se, zazpívá a odejde. 

Začali jsme Mozartem, je to vlastně historická rekonstrukce jeho pobytu na Bertramce v roce 1787, kdy napsal hostitelce Josefíně Duškové slavnou árii „Bella mia fiamma, addio!". A od toho se odvíjí činnost našeho divadla.

A co ve světě, projezdila jsi toho dost.

Pro mě bylo strašně zajímavé Japonsko, kde jsem zpívala Elvíru v Donu Giovannim. To byl vlastně první zájezd Národního divadla do Japonska. Oni se o nás krásně starali, navíc se tam dobře zpívá, díky vlhkému ovzduší. Nadávaly jen maskérky, protože jim pořád vlhly paruky. Ale na zpívání úžasné.

O Japonsku se říká, že tam se tleská vždy až na závěr představení. A kdy se má vlastně správně tleskat?

Ale ne, tam se tleskalo po každé árii. Skladatel dává najevo, kdy se má tleskat, v partu se s tím počítá. Když to nechce, tak hudba pokračuje bez přerušení dál. Ale v těch velkých operách, tam se po každé árii většinou tleská. Je tam na to i prostor. Když se to ovšem povede.

Trochu z jiné strany. Existuje něco jako „popopera“?

Existuje! Někdo tomu říká popopera, nebo rockopera, někdo muzikál. V klasickém muzikálu se zpívá i mluví, ale jsou i takové, kde se jenom zpívá. A pak je na autorovi, kam svoji věc zařadí.

Mám ráda populární muziku. Jsem ráda, když i na operu chodí mladí, nebo když na operní kusy přijdou lidé, kteří na opeře nikdy nebyli.

O to se třeba snažíme i na operních představeních v Šárce. Tam bylo v roce 1913 založeno tehdy největší přírodní divadlo v Evropě. Bylo to skutečné divadlo s lavicemi, i lóže tam byly, a mělo místa pro 18 tisíc diváků. Velikánská scéna měla 4 tisíce metrů čtverečných. Vydrželo do roku 1922.

Jednou za mnou přišla kolegyně Jana Divišová, která v Šárce bydlí. Že dělám ta speciální představení a že bychom mohli divadlo v Šárce jedním představením připomenout. Tak jsme to zkusily. Praha 6 a jmenovitě starosta pan Chalupa, nám vyšli vstříc. A v roce 2005 jsme tam uvedli Prodanou nevěstu, protože tou se kdysi v Šárce začínalo.

Přišla tam hrozná spousta lidí. Mysleli jsme si, že jich bude tak dvě stě, ale bylo jich tolik, že pan  starosta musel nechat zavřít přístupové cesty, aby se někomu něco nestalo. Tak jsme museli „Prodanku“ zopakovat pro ty, kteří se tam nedostali.

A vznikla z toho tradice. Vždy první zářijový víkend, jako dar obyvatelům Prahy 6, která byla 4. září kdysi ustavena, uvádíme jednu operu v Šárce. A už jsme tam hráli kromě Prodané nevěsty Dalibora, Rusalku, Libuši, Čerta a Káču, Hubičku, Dvě vdovy, samé české opery. Je to i náš dramaturgický úmysl, protože si myslíme, že naše opera není žádná popelka. A protože to je vždy zadarmo, tak tam přijdou i lidi, kteří by se do Národního ve dvou i ve čtyřech třeba i kvůli financím těžko dostávali. Navíc je to v přírodě, žádné lavice, sedí se na zemi, a chodí tam diváci, jak říkám „od tří měsíců do smrti“. Všech věkových i sociálních kategorií a mnozí slyší operu třeba poprvé v životě. Vždy dbáme na to, aby účinkovali špičkoví zpěváci, vždy tam hrál orchestr Národního divadla, aby výkon byl skutečně kvalitní. Zatím se nám to, doufáme, daří.

Na co se těšíš?

Já ani nevím, já se těším na každý den. Myslím, že každý den může přinést něco bezvadného.

Já to mám v životě tak, že jsem vždycky dělala nakonec to, co jsem ani dělat nechtěla. Já jsem třeba nikdy nechtěla zpívat Mozarta. A pak jsem vymyslela pro Bertramku „Noc s Mozartem“ a hráli jsme jí osmnáct let a na objednávku jí hrajeme ještě pořád. A pak se stal Mozart mojí životní láskou, když jsem studovala jeho osudy. Pod vlivem Formanova Amádea si člověk myslí, jaký to byl bonviván až třeba blázen, ale ona to není docela pravda. Ten člověk měl v sobě úžasnou pokoru a pracovitost.

Nikdy jsem nechtěla učit, protože jsem poznala některé učitele, kteří dokázali zničit hlasy. Tak jsem se bála té zodpovědnosti. A co se populární hudby týče, mnozí si myslí, že v popu a rocku se musí řvát, ale to není pravda. Dnes učím strašně ráda a beru to moc vážně. Moc se na své žáky těším, protože oni člověka nabíjejí.

Děkuji Ti za krásné povídání. Ať Ti to dlouho zpívá! A vymýšlej další originální cesty prezentace opery!

Václav Soldát