ARTES

Umělecké sdružení

Petr Salava „otec“ AMFORY

Známý a stále fungující diskžokej, moderátor, scenárista, režisér a čím dál, tím víc producent nejrůznějších zábavních programů. Chvíli i dramaturg zábavy TV Nova. Zakladatel a stále majitel umělecké agentury AMFORA, leader fotbalového klubu osobností AMFORA.

O jeho životě a práci jsme se setkali k popovídání u Anděla. Našel si chvíli mezi různými schůzkami a byl naprosto přesný. Mohli bychom si povídat déle než dohodnutou hodinu, ale už zase někam pospíchal. Pracovně jsme se dříve nepotkali, ale věděl jsem o jeho působení v klubech mládeže v sedmdesátých letech. A našli jsme mnoho společných známých z branže, od klubového šéfa Lojzy Valenty, přes Ivana Rösslera, Petra Novotného až po Františka Ringo Čecha a mnohé další. Stejně jako on tvůrci zábavy, a současně nadšení fotbaloví amatéři v Amfoře.

Vzpomněl jsem si  i na  jednu "šňůru" Dnů Mladé fronty do různých krajů republiky někdy v osmdesátých letech. Místo podiového programu jsme připravili jakousi "vzorovou" diskotéku s hosty, např. ukázky break dance komentované Honzou Nekolou (Jan Nekola, původně mistr tance a po roce 90 legendární šéf centra zábavy Paláce Žofín), povídání se sportovními mistry, ukázky módy pro volný čas atd. Vše vedli Jožka Zeman a Pepa Šrámek, další legendární dvojice dýdžejů. Jožka jako super improvizátor s velkým citem pro atmosféru v sále, a Pepa s překvapivým výběrem gramodesek, vlastními mixy hitů a atraktivními hudebními předěly. Díky Mladé frontě jsme dostali povolení, přestože vše bylo založeno do značné míry na improvizaci a gradaci více než tříhodinové diskotéky v sále při stolovém obsazení a normální konzumaci (a žádné průvodní slovo ve scénáři nebylo, respektive bylo, ale nikdy se nedodržovalo a seznam použitých skladeb byl zcela nepřesný). Kdo ví, jak to tehdy chodilo při povolovacím řízení, tak může jen tiše žasnout. Ale podařilo se. Ale teď si povídám s Petrem Salavou.

Hned na začátku jsem se zeptal, „co všechno pořád děláte?“

Měl jsem vždy v životě velké štěstí, že jsem mohl všechny svoje koníčky proměnit v zaměstnání. Hlavně můj vztah ke kultuře, ale i ke sportu. Na sport jsem nebyl moc nadaný, a tak jsem si musel časem všechno vybojovat. Letos je to pětačtyřicet let, co jsem založil AMFORU, tehdy mi bylo devatenáct. Ta Amfora mě provedla celým životem. Rád dělám věci, které jsou pestré. Takže k již oznámeným profesím se snažím střídat každý den něco jiného.

Ročně v mé agentuře zvládáme osmdesát až devadesát akcí. Od těch malých až po obří koncerty, kdy si najímám veškeré profese a personál. Není doba, abych živil dvacetičlennou agenturu, není čas na statečnost.

O mnoha vašich aktivitách ani nevíme, ale stejně jste pořád znám hlavně jako dýdžej.

Ze začátku jsem dělal hlavně diskotéky, z kterých jsem se dostal do rozhlasu, do pořadu Rytmus a pak už to byl slavný a dodnes fungující Noční proud. Tam jsem měl skvělou společnost včetně Miloše Skalky, Jakuba Jakoubka, Honzy Beneše, Zdeňka Vrby, Martina Hrdinky a dalších.

Z pozice rozhlasového spíkra jsem přešel časem do televize, kde jsem spolupracoval na Hitparádě roku, Hitech roku s Martinem Dejdarem ve dvojici, uváděl jsem „Popkoktejl“, pak přišla sportovní část, kdy jsem dělal „Bodygarda“, uváděl Sportovce roku, Gól roku, televizní finále Miss aerobik atd. Moderoval jsem i mistrovství světa a Evropy kdy kralovala Olga Šípková, to byla nádherná práce.

V poslední době se ze mě stal takový odborník na narozeninové koncerty. Dělám to hrozně rád, protože to je takové setkání s legendami. Připravil jsem třeba šedesátiny Standy Hložka, sedmdesátiny Jožky Černého, celý turné Petry Janů k šedesátce. Produkoval jsem poslední koncert Karla Štědrého k osmdesátce. Nádherné byly devadesátiny Ywetty Simonové v Divadle U hasičů.

Teď připravuji osmdesátiny Pepíka Laufera, osmdesátiny Orchestru Karla Vlacha, a ještě mě čekají sedmdesátiny Pavla Větrovce, dlouholetého kapelníka Karla Gotta. To ani není kšeft, ale hrozně mě to nabíjí. Moc mě to těší.

Mám za sebou zhruba pět a půl tisíce diskoték a na dalších akcích, které jsem jako agentura zvládl, to je zhruba dva a půl tisíce dalších vystoupení. Nemám důvod si stěžovat. I když už jsem také ve vyšším věku, tak pořád nezpomaluju. Myslím, že pokud člověk může, tak by měl pracovat.

Vraťme se trochu k začátkům.

Když od začátku, tak nesmím zapomenout na Nymburk, kde jsem v domě měl staršího kamaráda, který byl elektrikář a ukazoval mě, jak se vyrábějí jednoduché letecké přístroje, jak se třeba vyrábí „krystalka“. To už téměř nikdo neví, co to bylo, vlastně muzeální rádio. A tak jsem si vybral učební obor s maturitou a vyučil se jako mechanik elektronických zařízení. To už bylo v Praze v Tesle Hloubětín. Ale nikdy jsem tu práci nedělal. Prostě omyl a pouhá inspirace kamarádem z domu není to pravé.

V devatenácti jsem začal pracovat jako vedoucí klubu AMFORA na Praze 4 na Pankráci. V době, kdy byly slavné kluby, jako „Déčko“, „Osmička“, jako byly vysokoškolské kluby. A po pár letech jsem pak šel na „volnou nohu“ jako dýdžej.

Mě se vždycky líbili dýdžejové, kteří uměli mluvit a bavili lidi. Pro každou taneční zábavu, ples, klubovou diskotéku je lepší diskžokej, který umí nejen vybrat vhodnou muziku, něco o interpretech ví a současně umí vytvořit dobrou náladu. To uměli třeba Jakoubek se Skalkou, když uváděli v „Déčku“ svoje „Pouštěčiny“.  Měli tam hosty, zpívali, dělali show. Dneska to už mnohdy není. Někdo si myslí, že je diskžokej, když na stůl postaví notebook, v něm připravený set muziky a zapne ho. Ale ať si každý dělá, co chce.

Po několika letech, kolem roku 1983, když jsem se jako profesionální diskžokej otřískal na vesnicích a malých městech, jsem se dostal do vyhlášeného klubu „U bílého koníčka“, který patřil Podniku služeb mládeže. A tam jsme dělali báječné věci a konkurovali i Déčku a Pouštěčinám. Lidi tam chodili na maškarní, vánoční, vítání léta, jubilejní diskotéky. Záleželo na tom, jakou si člověk dokázal sehnat muziku, jaké získal informace o zpěvácích a kapelách, jak si sestavil program a pak lidi pobavil. Hrával jsem tam každou sobotu. Byla to moje radost a trvalo to hezkých pár let.

Vaše vlajková loď je ale věhlasné seskupení AMFORA.

AMFORU letos vedu už čtyřicet pět let a odehráli jsme 708 západů, které vidělo skoro milion lidí. A náš fotbal jsme hráli včetně Česka ve třiceti pěti zemích.

Fungujeme na stejném základě, jako před lety, akorát těch akcí zvládáme míň. Za minulé doby, když AMFORA někam přijela, nebylo výjimkou, že na zápas přišlo dva i tři tisíce diváků. Protože přijeli lidi, které znali z televize nebo z filmu a dostali se k nim velice blízko. To samozřejmě pominulo, protože dnes lidi pomalu nemůžete překvapit něčím výjimečným.

Snažíme se ale držet svoji „visačku kvality“. Na fotbal vždy jezdí tak dvacet hráčů a tři až čtyři slavnostní vykopářky. Já s Vaškem Tittelbachem to moderujeme, protože Petr Novotný je bohužel nemocný. A vždy dohlížíme na to, aby deset procent výtěžku šlo na speciální charitu, hlavně postižené děti. My si bereme jenom cestovné a stravné, ostatní výtěžek zůstává sportovním jednotám, které to pořádají. Lidí chodí pořád dost. Ten oddíl nám pak třeba napíše, že rok žil z výtěžku našeho utkání. Pro ně je to motivační, protože opraví sprchy, vymalují, vylepší hřiště, použijí na tréninky dětí.

Když mě osloví nějaká agentura, že by rádi organizovali náš zápas a zajistí si nějaké sponzory, tak já to neberu. To by nešlo, abychom tam přijeli za nějaké cestovné a někdo si tam na nás udělal kšeft. Tak zůstáváme u malých jednot a každoročně hráváme tak osm zápasů. A jednou ročně vyjíždíme do zahraničí.

O tom se někdy hodně povídá, jak si užíváte výletů. A kdo vás zve.

No, projeli jsme už 34 zemí světa, hráli jsme v těch exotických, jako je Brazílie, Japonsko, Austrálie. V poslední době jsme zvládli takový seriál malých zemí, navštívili jsme Vatikán, San Marino, Lucembursko, Lichtenštejnsko. Teď si pohráváme s myšlenkou navštívit Irsko, protože to je taková velmi zajímavá destinace.

Na každé besedě se nás někdo zeptá, „kdo vám to platí?“. Tak aby bylo jasno, nedostáváme žádné dotace, žádné příspěvky od státu a každý si náklady platí sám. Maximálně nám nějaký z našich sponzorů pomůže s vybavením, abychom slušně reprezentovali republiku.

A kontakty? V některých zemích jsou podobné jedenáctky, třeba v Itálii, Švýcarsku, Francii, ve Finsku, Maďarsku. Vždy ale oslovuji konkrétní osobu, o které víme. V Japonsku to byl třeba Ivan Hašek, který tam hrál a trénoval. Jeho rady byly velice cenné. V každé zemi kontaktuji velvyslanectví ČR. Vždy jsme pak přijati na naší ambasádě a vždy nás přijme vysoký činitel té země, ministr i předseda vlády, předseda fotbalové asociace, primátor, má to vždycky takový společenský lesk. Všude ve světě, samozřejmě víc než v České republice, obdivují, že toto velmi nesourodé společenství přežilo taková léta a dva režimy.

Máte nějaké rodinné zázemí, že  zvládáte všechny ty profese?

Vůbec ne. Můj táta byl architekt a maminka pracovala v obchodě, prodavačka, vedoucí samoobsluhy. I když si táta asi myslel, že budu pokračovat v jeho práci, tak byl demokrat a do ničeho mě nenutil. Když po pár letech viděl, že to, co dělám, má nějaký smysl a uživím se, tak to přijal.

Vyhovovalo mě být na volné noze a ledacos zkoušet. Třeba jsem byl asi rok dramaturgem na Nově. Výborně placené, ale byl jsem otrokem času, a tak jsem musel dát výpověď. Točili jsme například Hogo Fogo s Hankou Zagorovou a Štefanem Margitou, kde jsem byl dramaturgem a jediný termín, kdy měli Hanka a Štefan volno, byly Velikonoce. Měl jsem zaplacené hory s rodinou, ale musel jsem zůstat v Praze. Došel jsem tedy k závěru, že mi svoboda vyhovuje víc, a tak jsem odešel.

Vždycky jsem se s pokorou učil od velikánů, se kterými jsem měl čest se potkat, seznámit a spolupracovat. Třeba Ivan Rössler mě naučil formátovat scénář, já to do té doby psal jinak. Další byli režiséři Tonda Vomáčka a Jirka Adamec. Oba mě ovlivnili v mluveném projevu.  Bylo to příjemné. Dostal jsem se po bok takových velikánů jako je Karel Gott a Jiřina Bohdalová, učil se na jejich profesionalitě a já to dneska v práci využívám. Akci připravím jako producent, napíšu si scénář, sám si jí zrežíruji, odmoderuji a když je potřeba, tak třeba ještě na konci uvedu diskotéku. Což je super, protože v sobě spojuji těch pět šest profesí. Kdybych to měl platit, tak to nikdy nedám dohromady.

Co si po svých zkušenostech a zážitcích myslíte o současné zábavě?

Je hrozně těžké posuzovat zábavu před rokem 89 a po něm. Změnilo se všechno, změnili se lidi. Tak třeba po roce 90 Nova vsadila na takovou klasickou českou estrádní zábavu, kterou dělal Petr Novotný a lidé kolem něj. Odbornou kritikou to bylo strašně stírané. U nás je pořád pojem estráda něco opovržlivého. Myslím si, že to je nesmysl, protože to je všude ve světě, i když se to třeba nejmenuje estráda, ale pořád jsou to skládačky zábavných programů.

Myslím, že je velká škoda, že žádná televize téměř nedává zábavu starším divákům. Všechno se směřuje na věkovou skupinu 18+, která v sobotu večer není u televize. Ti se obecně na televizi málo dívají, jsou spíše na Internetu a hlavně se baví jinde a jinak. Je mi líto, že se málo dělají pořady pro lidi řekněme 50+. I do rozhlasu, třeba na Český rozhlas Region, do pořadu Humoriáda lidi volají  a smutní, že vymizely klasické skládané zábavné programy.

V době, kdy se u nás vysmívali těmto programům, jsem s manželkou zajel do Mnichova, kde bylo v olympijské hale finále velkého německého koncertního turné a hvězdou byl Karel Gott, svůj šanson zpíval Pierre Brice, Vinnetou. Byl to přesně takový estrádní program, střední proud. Otevírali to vítězové jejich Superstar směsí známých mnichovských dechovek. Celý sál s nimi zpíval a pro nikoho to nebylo ponižující. Byl to takový lehounký program a naplnil olympijskou halu v Mnichově. Podobně umí pracovat i André Rieu, houslista a šéf Johann Strauss Orchestru, Vídeňští filharmonici a další. Je to vysoký populár, je to udělané i nevážně, zábavně a ani na to nejde sehnat vstupenku.

Ono, když se říká důchodci a dechovka, tak to už není pravda. To je dnes generace Beatles a Presleyho i našich legendárních kapel jako je Olympic, Elán, zpěváků jako je Gott, Rottrová, Dalibor Janda a další. Lidi mají rádi retro, retro je prostě moderní.

Nejsem zrovna milovník dechovky, ale uváděl jsem loni v Bratislavě a v Košicích velké koncerty ke 100 letům Československa. Složený program, za Slovensko Kolárovci a Kandráčovci, za Čechy Karel Gott i Josef Zíma. Když Zíma rozbalil s Vejvodovou dechovkou své největší hity, tak lidi šíleli. Díval jsem se do publika, byli tam diváci 60 i 70+, ale i dvaceti, třicetiletí. A normálně to fungovalo, lidi byli nadšení.

A na závěr: co budete dělat dál?

Když je člověku třicet, tak je vše daleko, pak padesát, šedesát a člověk se zamýšlí, co bude dál. Myslím, že vždycky je důležité mít co dělat! Ta práce vás přes všechno přenese. Nevzdávat se, najít si třeba trošku jiné uplatnění.

Už dlouho mám pocit, že je třeba se zaměřit na seniorské publikum. Ti lidé bývají takoví zapomenutí, odstrčení. Tam by měly směřovat nějaké granty, aby se na nimi do těch domovů jezdilo, přinesla se jim zábava, dobrá nálada. Nevylučuji, že bych se o něco takového pokusil. Dát dohromady něco ze starých věcí a jezdit za nimi. Ale za současných honorářů umělců je to prakticky nezaplatitelné, to by si ty domovy seniorů nemohly dovolit. Tam by bylo dobré, aby vše stát podpořil, aby se ti lidé mohli smát. Protože smích léčí.

Petře, velice děkuji za příjemné popovídání a držím Vám palce!

 

Václav Soldát
březen 2019