ARTES

Umělecké sdružení

PhDr. Marie Formáčková

spisovatelka, redaktorka, řadu let šéfredaktorka Vlasty a Květů, ale také učitelka, držitelka Zlatého Ámose, spolupracovnice mnoha slavných umělců, držitelka ocenění Mistr humoru 2018

Setkali jsme se u ní doma, v šestém patře činžáku v Holešovicích. Když jsem kolegům říkal, že jdu dělat rozhovor s paní k ní do bytu, tak na mě laškovně mrkali. Když jsme se totiž domlouvali, tak ne a ne najít poblíž tichou kavárničku vhodnou k natáčení, až mě paní Formáčková pozvala, že dobrou kávu umí doma. Měla pravdu, chutnala výborně, stejně jako celé povídání. Jen škoda, že se sem všechny její zážitky nevešly.

Je známo, že Váš osudový člověk byla Helena Růžičková.

Určitě. Znaly jsme se léta. To byla první, se kterou jsem jako redaktorka Vlasty dělala rozhovor někdy v roce sedmdesát osm do vánočního čísla. S někým, kdo hrál ve slavném filmu Tři oříšky pro Popelku. S hlavními hvězdami ale již rozhovory byly a já si říkala, že výborná by byla Helena Růžičková, které tam hrála Droběnu. Ona byla hrozně fajn, „budeme si tykat“ a já byla unešená, že si tykám s Helenou Růžičkovou. V podstatě jsme se skamarádili. Ona i říkala, že jsem její mladší sestra, kterou ona nikdy neměla. Hodně mi pomáhala. Třeba jsem měla dělat rozhovor s Jiřinou Bohdalovou a ta na mě neměla čas. Brečela jsem, volala Heleně, co mám dělat, a ona, tak přijď večer k nám, probereme to. Přijdu a tam už seděla Jiřina Bohdalová a říkala „ptej se, děvčátko, na všechno ti odpovím“. Ta Helena všechno zorganizovala. Ona byla skvělá.

Pak onemocněla rakovinou. Do té doby měla spousty přátel, ale pak jich moc neměla. Měla ale pro to pochopení. Říkala, „my, jak děláme s těma emocema, tak jsme všichni zahledění do sebe a už se nedokážeme starat o někoho dalšího“. Nějak jsme si zbyly. Helena potřebovala servis, aby ji někdo vozil k doktorům, aby s ní někdo byl. Ale dělat šéfredaktorku, a ještě být s Helenou, to prostě nešlo. A ona říkala, to nevadí, pojď na volnou nohu, budeme psát knížky, já Tě uživím. Fakt, když si to tak zpětně promítám, já žasnu, že jsem to udělala. Já byla v té době čerstvě rozvedená, dvě děti, jedno na základní, druhé na střední, a teď nikde nic. Ta Helena měla takový dar přesvědčivosti, že jsem na tu volnou nohu šla.

Říkala „uděláme knížku“, ale já do té doby nic velkého nenapsala. Jako šéfredaktorka jsem ani nedělala velké rozhovory, spíše to, co nikdo nechtěl dělat, takové zprávičky, co se zrovna stalo, krátké sloupky a tak. A Helena, že uděláme takový deník, jaké to je, když člověk onemocní rakovinou. Tedy „Deník mezi životem a smrtí“. To byla naše první knížka, to bylo něco, co už nikdy v životě nemohu zažít. To byla nejprodávanější kniha roku. Něco úžasného.

Jezdily jsme na autogramiády. Pamatuji, že jsme přijely do Brna do takového nákupního centra, přijíždíme, tam bylo strašně lidí. Tak Heleně říkám, to jsme tady asi špatně, je tu nějaká demonstrace. Ptám se nějaké paní „co se tu děje“, a ona „my na vás čekáme, na paní Růžičkovou“. To jsem nikdy v životě nezažila. Museli venku postavit podium. Všude, kam jsme přijely, byly davy lidí.

Helena tenkrát říkala „nerozfrcáme to“, ona si nechala zrekonstruovat chalupu a se mnou šla na obhlídku. Tehdy město prodávalo půdy a ona mi tuhle, kde dnes bydlím, vybrala. „Ta má dobrou atmosféru“. Mně se nelíbila, byly i krásnější půdy, ale tahle jediná měla výtah až nahoru. Mně bylo tehdy čtyřicet, ale ona říkala „léta Ti budou jenom přibývat a budeš ráda, že máš výtah až k bytu.“ Měla pravdu.

Helena mi opravdu dramaticky změnila život. Pak jsem s ní prožila zbytek jejího. Pamatuji si, když jsem jí v Plzni vyzvedávala z nemocnice, tak že si tam nechá pletení na další chemoterapii. Ona strašně ráda a pořád pletla. A její lékařka mi to pletení tajně přinesla do auta. Říkám jí „nechte to tady, Helena se za týden vrátí, ona říká: „nevrátí, to je konečná, má všude metastázy“. Ale Helena po té větě žila ještě téměř tři roky. Musela mít nějakou šílenou sílu vůle. Ještě poslední Vánoce jsme spolu oslavily a na Štědrý den jsem jí vezla do Plzně do nemocnice. Nikde nikdo, padal sníh, takové velké vločky, já chtěla zapnout stěrače a Helena říká „nech to, nestírej to, to vypadá jako krajkový dečky, příroda se se mnou loučí“.

Moje děti ji měly strašně rádi. Když měly nějaký problém, tak za ní šly a ona jim říkala: „víte co?, zvolíme zlatou  střední cestu, vykašleme se na to!“. Ovšem použila jadrnější výraz.

A pak přišly další knihy s dalšími umělci.

Já už nikdy do žádného zaměstnání nenastoupila. Helena mi otevřela cestu, všechny další knížky už jsem psala na objednávku. Třeba s Josefem Dvořákem píši pořád a vyšlo už nám knížek šest. Je s ním výborná spolupráce, dokonce mám pocit, že mě vzal se svou ženou Jájou do rodiny.

S Petrem Novotným bylo společných knížek sedm. On mě vždycky posadil do auta a jeli jsme na nějaké jeho vystoupení. Po cestě mi vykládal, pak udělal estrádu a zase cestou zpátky vykládal. Se Zitou Kabátovou jich bylo osm. Mám takové série. Když se s někým sblížím, tak píšu furt. To jsou lidi, kterým není zatěžko si třeba sednout do hospody, s někým si jen tak pokecat. To je třeba Zdeněk Troška. Teď jsme byli na Žofíně a kolem něj hned fůra lidí, fotky, ten chtěl podepsat, pozdravit ho a on je ke každému strašně vlídný. Ten, kdyby psal knížky, to by bylo třicet dílů. Ale on nechce.

Každý z těch, se kterými jste spolupracovala, je ale v něčem jiný. Jiná mluva, vyjadřování, stavba řeči a tak. Co s tím děláte?

Samozřejmě, každý mluví trošku jinak. Já se snažím udržovat jejich styl. Helena Růžičková, lidovej člověk, Zita Kabátová, velká dáma z velkého světa. Když jsem jí poznala, bylo jí devadesát čtyři let. Měla jsem dělat rozhovor s paní Vlastou Průchovou, navštívila jsem ji v léčebně pro dlouhodobě nemocné, kde byla po operaci, a najednou se u ní objevila paní Kabátová, já ani nevěděla, že je ještě naživu. A přišla si postěžovat „Nějaký kluci o mě vydali knížku, tak jim volám, co tam za blbosti napsali, a oni, „my nevěděli, že jste ještě naživu“. Někdo napsal knížku o ní bez ní. A jí se to hrozně dotklo. A že tedy napíšeme knížku spolu.

V psaní našla zalíbení, bavilo ji to. Všechno si pamatovala, měla bystrý rozum. Ale hlavně to byla dáma. I v Motole na nemocničním lůžku to byla dáma. Přes noční košili norkové boa, navoněná kvalitním parfémem… Každý se k ní choval s úctou, kterou si ovšem zasloužila. Když jsem se jí třeba zeptala: „Vám nevadí, že jste tady v eldéence?“ tak s úsměvem odpověděla: „Drahoušku, vždyť víte, že já jsem z velmi dobrých poměrů, já jsem na personál od dětství zvyklá.“ Prostě byla nad věcí a život ji měl rád. Byla to skvělá žena a vzpomínám na ni pořád, to byl zázrak v mém životě. Dala mi spoustu rad, které mi i dneska pomáhají. Měla takovou zásadu, že všechny problémy si člověk nesmí pustit výš, než ke kolenům, že jí to vštěpoval tatínek. Netrápit se blbostmi. Ty o životě nerozhodují.

Trochu se vrátíme k běhu života. Vaše studia byla poněkud neobvyklá.

Základ mi dala Střední škola ekonomiky služeb v Příbrami. Moje matka neuznávala gymnázium, „To je škola nepraktická,“ tvrdila, takže jsem jak já, tak i moji sourozenci museli jít na odborné školy. Bratři na strojnické, já na ekonomku.

Byla to ale skvělá škola, dneska po letech si říkám, že lepší školu mi nemohli vybrat. Soutěžila jsem tam, třeba na mistrovství republiky v psaní strojem, mistrovství v těsnopisu. Což mě vlastně později živilo a živí dodnes. Rychlé psaní všemi deseti používám pořád, těsnopis jsem oceňovala v dobách, kdy ještě nebyly diktafony a chodili jsme na reportáže s blokem a tužkou.

Dokonce jsem si tam udělala řidičák, to byla také součást osnov. A byly tam i základy šití a konstrukce střihů. Takže celý život jsem si i šila. Prostě byla to mimořádně praktická škola. A všechno, co jsem se tam naučila, se mi v životě hodilo.

Možná si pamatujete, tenkrát existovaly olympiády, třeba matematická, a já jsem se zúčastnila literární. Napsala jsem povídku o svém dědečkovi. A ta vyhrála. Jela jsem si pro cenu a někdo z poroty se mě ptal, kam půjdu na vysokou. Já že na práva, to mě zajímalo, navíc jsme ho měli na ekonomické škole v osnovách. A ten pán říká, a proč ne na žurnalistiku. Že bych měla za to vítězství jakési plusové body při přijímačkách. Já vůbec netušila, že taková škole existuje, tehdy jsem o ní slyšela poprvé. Ale přišla jsem domů, v přihlášce jsem škrtla práva, napsala žurnalistiku a oni mě vzali.

Pobyla jsem tam jeden rok a přišla nabídka studia v zahraničí. Táta těžce onemocněl, matka byla v důchodu, sice mě podporovali starší bratři, ale měla jsem takový divný pocit, že by mě tenkrát matka důchodkyně měla živit na studiích. Byla to prostě taková složitá životní situace.

A do toho jsem zjistila, že bych vlastně měla studium v zahraničí na státní útraty, stipendium. Přihlásila jsem se do Lipska, uměla jsem docela dobře německy. Jenže ten obor v ten rok neotevírali, ale žurnalistiku bylo možné studovat v Leningradě, dnes Petrohradu. Tak jsem odletěla sice do krásného města, ale byla jsem ztracená. Rusky jsem takřka neuměla. Základní školu jsem končila v osmašedesátém roce a poté se výuka ruštiny hodně odbývala.

Ale život mě naučil. Na koleji jsem bydlela se dvěma Ruskami, kolem sebe slyšela jen ruštinu, takže jsem se jazyk rychle naučila a po pěti letech školu absolvovala.

Také jsem se vdala, narodilo se mi první dítě, začala jsem pracovat ve Vlastě. Chtěla jsem si pak ještě udělat doktorát, tak jsem se po letech vrátila na Karlovu univerzitu a tu poslední tečku udělala tam,

Vlastu jsem si vybrala už během studií, každé prázdniny jsem ta chodila na praxi. Pro mě to byla srdeční záležitost. Moje babička měla předplatné už od jejího založení, já si v ní od dětství listovala a vlastně jsem se v ní učila číst. Hned v prvním ročníku jsem do redakce z Leningradu napsala, zda by mě v létě nevzali na praxi. Oni souhlasili a já pak po prázdninách bavila celou fakultu, když se na nástěnce objevily moje články, k nimž fotografie pořídil fotograf František Jebavý. A jeho příjmení znělo mým rusky mluvícím spolužákům velmi pikantně.

Pak jsem se po škole ptala, jestli by mě tam vzali. To nebylo tak jednoduché, tam se nepřijímali noví redaktoři, jen, když se uvolnilo místo. Za poněkud tragických okolností se tam jedno uvolnilo, a tak mě vzali. A byla jsem tam nakonec dvaadvacet let!

Po studiích mě do redakce přijali nastálo a já tam pak prošla snad všemi redakčními posty, počínaje dopisovým oddělením a konče šéfredaktorskou židlí. Ale na tu jsem si sedla až po listopadu 1989. Pak ke konci devadesátých let vydavatel Vlasty koupil i časopis Květy, takže jsem se přestěhovala o patro výš a stala se šéfredaktorkou tam.

Vy jste v té době také učila.

Když jsem byla ještě ve Vlastě, tak v Karlínském domě pionýrů a mládeže existoval kroužek mladých žurnalistů, a protože jsem v redakci byla nejmladší, tak mě tam šéfredaktorka delegovala a já kroužek několik let vedla. Vedle toho jsem občas přednášela na fakultě žurnalistiky o tom, jak se píše pro ženy a později jsem ještě začala učit na Vyšší odborné škole grafické v Hellichově ulici. Tam jsem setrvala patnáct let, bylo to tam fajn a ráda vzpomínám.

A shodou okolností jsem u zpěvačky Věry Bílé, s níž jsem psala knihu, potkala Honzu Beera, který Věře právě vydával cédéčko, ale zároveň zakládal střední odborné učiliště ve věznici v Jiřicích a nabídl mi tam učitelské místo. Zaujalo mě to, protože do vězení se mi ještě dostat nepodařilo, a tak jsem s radostí na nabídku kývla. A tak jsem tam několik let učila český jazyk s literaturou, a k tomu také němčinu, ruštinu a angličtinu.

Našla jsem v tom zalíbení a často tvrdím, že tolik slušných lidí, jako tam, jsem ještě nepotkala. Všichni si myslí, že je to nadsázka, ale já to myslím vážně. Se spoustou svých žáků jsem stále v kontaktu a na mnohé jsem nesmírně pyšná. Se svou kriminální minulostí se rozloučili a velmi dobře fungují. Přitom stačilo málo, ve správnou chvíli jim podat pomocnou ruku. U nás existuje spousta neziskovek, které mají pomoc propuštěným v programu, ale vlastně jsem nezaznamenala jediný případ, že by opravdu pomohly. Takže jsme se toho s kolegou Honzou ujali sami, a když některý z našich propuštěných žáků neměl rodinné zázemí, našli jsme mu práci a střechu nad hlavou, aby mohl začít normálně žít. Je to naše soukromá charita, na kterou nám nikdo nepřispívá, ale my to děláme rádi. Když někoho propustí v pátek a do kanceláře neziskovky nebo ke kurátorovi se může dostavit až v pondělí, tak se nedá předpokládat, že ty dva dny tam vydrží spořádaně čekat.

Například jeden z našich propuštěných žáků se do kanceláře jisté neziskovky dostavil, slečna ve své krásné kanceláři v centru města se posadila k počítači, vytiskla mu tři inzeráty nabízející práci a poslala ho do víru života. Bez koruny v kapse, bez lístku na hromadnou dopravu. Ovšem když mu zajistíme ubytovnu, kde ho hned po propuštění přijmou, a najdeme mu práci, tak se dost často jeho životní výhybka přehodí tím správným směrem. A takových případů máme spousty.

A co teď?

Teď mám takové aktuální téma vzhledem ke svému věku. Před časem nám s kamarádkou vyšla knížka „Desatero pro holky v nejlepších letech“ a teď jsem začala psát jakési pokračování. Mělo by to být pro ženy, které těžce nesou, když jim přibývají léta. Já osobně to nijak tragicky neberu, proti věku stejně není léku a nic s tím neuděláme. Vlastně jediné, co s tím dělat můžeme, je užívat si každého dne a mít se rádi. Peníze nebo plastická chirurgie štěstí stejně nepřinesou.

 

Velice děkuji a hodně života!

Václav Soldát