ARTES

Umělecké sdružení

První spory o autorská práva u nás

Střípky z minulosti zábavního umění

Tomáš Hejna

Nejstarší spory o autorská práva

Autorské právo patří k těm vůbec nejtěžším odvětvím. Vždyť při jeho uplatňování existuje celá řada kliček, výjimek a drobných nuancí, kterých se dá při jeho výkladu a uplatňování všemožně využít. A přitom se zároveň jedná o jedno z práv, které nemá zas tak dlouhou historii ani u nás, ani jinde ve světě. Vždyť si to vezměme od začátku – ve starověku se zcela běžně přejímaly náměty divadelních her a vznikaly četné variace na daná témata. Ostatně se nebylo čemu divit, vždyť drama mělo tehdy svá natolik přísná pravidla, že při snaze vejít se do jejich mantinelů nebylo možné se občas neopakovat. Ve středověku to bylo podobné a o novověku ani nemluvě. I Shakespeare se při tvorbě některých svých děl inspiroval u starověkých mistrů a objevila se řada jeho současníků, kteří jednoduše upravili jeho hry po svém a vydávali je za svá díla. A kolik že to existuje literárních verzí takového Fausta?

Přejímání námětů bylo běžné až do konce 19. století, a to ani nemluvíme o vydávání překladových děl bez vědomí jejich autorů. Ostatně jen málokdy se o tom autor mohl něco dozvědět – internet tehdy přeci neexistoval a nakladatelé většinou otázku autorských práv neřešili, tedy alespoň dokud nedošlo k příslušné právní reformě v roce 1895 (zákon č. 197/1895). Do té doby se nikdo vlastnickými právy autorů čehokoliv příliš nezabýval.

A tak se z českých literárních dějin můžeme například dozvědět, že i první česká vydání Karla Maye byla vlastně bez licence, a dokonce proti přání autora. Josef Richard Vilímek (mladší) nejprve uveřejnil na pokračování v časopise Naší mládeži román Syn lovce medvědů, který podle předlohy převyprávěl Jaroslav Pekař. Román měl úspěch, a tak se brzy objevilo i časopisecké vydání Ducha Llana estakáda. Protože ohlas byl skutečně veliký, Vilímek obě knihy vydal i knižně v edici Knihovna mládeže dospívajících. V roce 1895 si tak Vilímek mohl blahopřát k prvním úspěšně rozebraným titulům Karla Maye vydaným v češtině. A také k tomu, že za ně nemusel dát autorovi v podstatě nic. Platilo totiž, že pokud od prvního vydání uběhly víc než tři roky, nebyla práva zákonem chráněna.

Vilímek si byl samozřejmě naprosto vědom faktu, že za vydání by Mayovi platit nemusel, ale protože si zakládal na vysokém renomé rodinné firmy, zřejmě se už v roce 1897 s Karlem Mayem sešel v Praze a oficiálně s ním jednal o překladu jeho děl do českého jazyka a následném vydání. V obraze tehdejšího práva šlo ve skutečnosti o Vilímkovu dobrou vůli. A bohužel pro Vilímka došlo také na nejhorší. Mayovi se zdál honorář sto padesát říšských marek za jednu knihu málo, a tak odjel, aniž by Vilímkovi podepsal smlouvu. Když se ani po dlouhé korespondenci jeho názor nezměnil, Vilímek se rozhodl pokračovat v úspěšné edici Mayovek na vlastní pěst a bez Mayova vědomí. Aby zvýšil zájem čtenářů, rozhodl se nejprve pro sešitová vydání a 10. září 1898 se tak na pultech objevil první sešit románu Pouští. Nedlouho poté bylo na pultech i pokračování – a opět bylo beznadějně rozebráno.

Vilímek ovšem mohl být nadšen pouze dočasně. May se o vydání dozvěděl, dorazil do Prahy a v německém tisku se proti jednání Vilímka rázně postavil. Vše nakonec skončilo u právníka a na žádný soudní spor nedošlo. Vilímek se s Mayem dohodl na dvojnásobném honoráři při nákladu pět tisíc výtisků a na dalších částkách při vydáních nad smluvený počet. May se na druhé straně zavázal, že své knihy jinému nakladateli v Čechách k českému vydání neprodá. Vznikla tak vlastně jedna z prvních doložitelných smluv o právu na překlad zahraničního literárního díla u nás. Vilímek potom mohl bez problémů vydat v šesti dílech román Po stopě zlého činu (známější jako Ve stínu pádišáha), Vinnetou, Old Surehand a další díla.

Když potom nakladatel Alois Hynek začal vydávat svoji vlastní edici Mayovek, chtěl Vilímek po Mayovi efektivní zásah kvůli porušení výše uvedené platné smlouvy. Když se nedočkal, Vilímek si vyložil jeho jednání po svém a přestal Mayovi vyplácet honoráře. Bez jeho vědomí dokonce přešel od knižních kvalitních vydání i k vydáním levnějším v sešitech bez ilustrací, za které neviděl May nikdy žádné peníze. Vilímek nemohl tušit, že Mayova pasivita nebyla způsobena jeho nezájmem nebo tajným ujednáním s konkurencí, ale faktem, že May už v té době čelil několika soudním sporům v Německu. Když se potom May po několika letech obrátil na soud kvůli vymáhání honorářů od Vilímka, dostal zaplaceno, i když o slušné části vydaných sešitů a knih neměl ve skutečnosti vůbec tušení. Práv na Maye se Vilímek vzdal až v roce 1922. To už byla v platnosti přísnější pravidla mezinárodních autorských zákonů, která by Vilímka při dalším vydávání znevýhodňovala. A navíc díky jeho velkým nákladům měl tehdy Mayovky doma už kde kdo…

I když je výše uvedený případ zajímavý a díky dochované korespondenci a listinám jde nejspíš o vůbec nejstarší zdokumentovaný spor o autorské právo na našem území, včetně pozdějšího soudního řízení, ve skutečnosti se o první soudní spor nejednalo, i když se časově obě události překrývají.

„Hrdiny“ sporu, o němž hovoří historikové jako o vůbec prvním pokusu prosazení autorských práv, byli tehdy všemi zbožňovaný český spisovatel Alois Jirásek, autor mnoha historických i dobových povídek, novel a románů, a dnes téměř neznámý Jan Baptista Kühnl. Šlo o jeden z Jiráskových nejprodávanějších titulů, a sice o román Psohlavci na motivy selských bouří na chodském Domažlicku v 17. století, jejichž hlavním hrdinou byl Jan Sladký Kozina a zápornou postavou jistý Lomikar.

Psohlavci již dávno nejsou součástí povinné školní četby, neobjevují se na pultech knihkupectví, a přesto se jedná o titul, který zná snad téměř každý. Při výuce o Jiráskovi, který byl jedním z našich nejlepších spisovatelů přelomu 19. a 20. století a všeobecně oblíbenou postavou tehdejší společnosti (což dokazují tisícihlavé zástupy obyčejných lidí při oslavě jeho sedmdesátých narozenin nebo při jeho pohřbu, oboje fotograficky zdokumentováno), patří Psohlavci ke knihám, které se z jeho rozsáhlého díla uvádějí nejčastěji – hned po Starých pověstech českých. Málokdo přitom tuší, že historie vzniku a vydávání tohoto románu je velmi zajímavá.

Alois Jirásek, který do české literatury vstoupil původně jako básník a posléze jako autor především krátkých próz a dobových črt, začal psát své Psohlavce v roce 1883 a dokončil je v roce 1884. Nešlo ale o tvorbu jednoduchou, prvoplánovou, ale o dlouhodobý proces. Jirásek získal námět díky svému příteli Antonínu Truhlářovi, literárnímu historikovi. Ten upozornil Jiráska na literárně-dokumentární seriál fejetonů v novinách Prager Zeitung, vycházející pod názvem Vergessene Geschichten. Autorem byl Leopold Weisel a popisoval dobu, kdy se Chodové soudili po Bílé hoře s novým majitelem panství kolem Domažlic. Kvalitu námětu Jirásek ihned rozpoznal, ovšem práce Weisela mu ani zdaleka nestačila, a tak, podle dochovaných zápisků, v roce 1892 osobně navštívil dějiště svého budoucího románu. Sbíral informace o Chodech, jejich starých právech a povinnostech, pověstech, tradicích a krojích i o lokální architektuře. K tomu samozřejmě přidejme, že Jirásek během svého průzkumu neopomněl kontaktovat i některé zainteresované historiky, kteří mu k jeho látce dodali historické prameny a poznatky. To vše pomohlo Jiráskovi vytvořit ojedinělé literární dílo, které patřilo a patří k jeho nejvýznamnějším a nejlepším. A jak napsal Miloš Zelenka v brožuře Jiráskovi Psohlavci v boji o prosazení autorského práva:

„Jiráskův postoj k chodské rebelii byl podřízen tvůrčímu záměru, který se soustředil výhradně na umělecký obraz závěrečné fáze sociálního zápasu za české historické právo ponížené Bílou horou. Z těchto důvodů vzpouře přes její regionální charakter vtiskl nadčasovou symboliku…“

Už v době časopiseckého vydání Psohlavců v tehdy populárních Květech (1884) získalo toto dílo neobyčejné uznání odborné i laické veřejnosti a o knižním vydání v roce 1886 byl obrovský zájem. Celá řada dalších vydání, jichž se román dočkal ještě za Jiráskova života, ale také operní zpracování Karla Kovařovic podle libreta Karla Šípka nebo pozdější filmové zpracování a četná vydání během celého 20. století dokazují výjimečnost Psohlavců a jejich vpravdě oprávněné umístění mezi nejoblíbenějšími díly Jiráska už během jeho života, a ještě dlouho po jeho smrti. Mimochodem Psohlavci patří i k Jiráskovým nejpřekládanějším titulům – vyšly ve francouzštině, bulharštině, chorvatštině, maďarštině, ruštině, dokonce v čínštině a dalších jazycích. A abychom tento fakt a význam Psohlavců ještě podtrhli, je třeba si uvědomit, že jen málo literárních citátů opravdu zlidovělo, ale Jiráskovo: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“ se užívá neustále.

Vznikla i oblíbená divadelní hra.  Premiéra hry Jan Sladký Kozina (Psohlavci) byla 2. dubna 1899 a Jirásek se o hře dozvěděl, až když premiéra proběhla. Upozornil ho článek v novinách, po jehož přečtení se ihned obrátil na svého právníka Ladislava Klumpara a na svého dlouholetého přítele Jaroslava Kvapila. Na toho prvního se obrátil kvůli právním krokům, na druhého kvůli oslovení veřejnosti tiskem. Kvapil byl totiž známý dramatik s dobrými kontakty v nejrůznějších novinách a časopisech, a tak se už pár dní po premiéře objevila ve zprávách zpráva, v níž se Jirásek proti zneužití svého díla ohradil. Důsledkem bylo, že se hra na jevišti Švandova divadla objevila pouze při zmíněné premiéře. Další nepovolené představení se již nekonalo.

Jirásek a jeho právník JUDr. Klumpar dotáhli celý případ až před soud. Tím se Psohlavci stali prvním případem autorských práv řešeným u skutečného soudu

Jirásek tak tento první soudní spor o autorská práva v dějinách české literatury a vlastně i divadla vyhrál, ovšem to neznamená, že Jiráskův problém s dílem Jan Sladký Kozina (Psohlavci) rovněž skončil. Už dva roky na to, v roce 1901, zašel Kühnle tak daleko, že svůj text, který měl mimochodem existovat pouze v jediném rukopisu odevzdaném Jiráskovi v rámci kompenzace, vydal knižně. K titulu neopomněl připsat, že se jedná o: „historický obraz o 6 dějstvích, dle českých dějin napsal Jan Baptist Kühnl“. Tím se Kühnl snažil představit jako autor originálního, a nikoliv opsaného díla. Nejen že vytvořil plagiát podle Jiráska, ale ještě využil práce libretisty Karla Šípka při jeho zkrácení Jiráskova námětu.

„Plagiátorský charakter adaptační dramatizace byl v případě Kühnlovy úpravy na první pohled zřejmý i bez hlubšího rozboru,“ píše Zelenka. Dramatizace Kühnla, přenesená do knižní podoby, byla skutečně jen zkrácením Psohlavců bez většího podílu vlastní tvůrčí činnosti. To ostatně dokázala i odborná expertíza, která vznikla o téměř dvacet let později. Podle všeho ale Jirásek v tomto ohledu neučinil žádné kroky a nechal vydání vcelku bez povšimnutí. I kvůli tomu, že na rozdíl od jeho Psohlavců se nesetkalo s žádným velkým ohlasem. Nicméně ke druhému soudnímu sporu skutečně došlo, a to v roce 1921.

Jan Baptist Kühnl v roce 1904 zemřel a jeho autorská práva přešla na jeho ženu Marii a dceru Marii Luisu. Společně v roce 1920 znovu vydaly vlastním nákladem zmíněné knižní vydání, a to dokonce jako již sedmé v pořadí. Jirásek, v té době už senátor, se tentokrát prokazatelně odvolal.

Po všech soudních tahanicích nakonec Jirásek uspěl a podařilo se mu přimět dědičky Kühnla k zaplacení odškodného, finanční náhradě za právní služby a soudní výlohy i k definitivnímu zastavení další produkce zmíněného titulu Jana Baptisty Kühnla. V rozhovoru pro noviny o soudním procesu prohlásil, že mu šlo především o princip, a kromě toho také o velmi nízkou kvalitu Kühnlova plagiátu, který byl spojován s Jiráskovým dílem. Vzhledem k tomu, že Jirásek byl v té době senátorem, jeho díla se vydávala v tisícových nákladech a o peníze tak neměl nouzi, můžeme jeho slovům věřit.

Vítězství Jiráska v tomto soudním procesu, stejně jako jeho vítězství v roce 1899, znamenaly pro českou literaturu, ale celkově pro české umění, velký pokrok kupředu. Byl to jasný signál ostatním autorům, divadelním dramatikům, ale také nakladatelům, že při vydávání literárních děl nebo jejich uvádění na divadelních prknech není možné autora vynechat nebo jednat proti jeho zájmům. A platí to, naštěstí, dodnes.