ARTES

Umělecké sdružení

Režisér MgA. Jiří Adamec

Televizní, divadelní a filmový režisér, scénárista, v mládí student, kulisák, dělník, herec. Absolvent herectví na DAMU a následně na to i Filmové a televizní režie na FAMU. Vytvořil stovky televizních inscenací, seriálů a zábavných programů. A několik divadelních představení v profesionálních divadlech. V současnosti zejména filmový režisér a producent. Nadšený amatérský kuchař.

S potěšením jsem uvítal jeho souhlas dát se mnou řeč o sobě a své práci. Patří mezi celebrity, o nichž se hodně ví, je dost často  propíraný  bulvárem. Tak jsem mu slíbil, že z rozhovoru vyloučíme soukromí a věnovali jsme se jenom práci režiséra a troše reminiscencí života.

Nicméně musím připomenout, že Jiří Adamec režíroval minimálně desítky různých zábavných pořadů. Při tiskové konferenci ke konání MISTRA 2019, kterého režíroval, si posteskl, že je stále méně příležitostí k tomu, aby se umělci zábavních žánrů vůbec mohli setkávat, nejlépe v souvislosti s prací. Vymizely programy typu "Možná přijde i kouzelník", velké televizní Silvestry, skončil Český slavík. Zdá se, že udělování ocenění Mistr zábavního umění, které již tři roky organizuje Umělecké sdružení ARTES, je jedinou solidní příležitostí k neformálnímu setkávání tvůrců tohoto žánru.

Nad výbornou kávou a pro něj zdravým čajem s medem začínáme žhavou aktualitou, která ale bude mít dlouhého trvání.

Jiří, když jsme si domlouvali schůzku, tak jste stále říkal „nemám čas, nemám čas, mám strašně moc práce“. Ale vždyť jste svůj první celovečerní film už poměrně dávno dotočil: „Léto s gentlemanem“ s Jaromírem Hanzlíkem jste nejen režíroval, ale jste i jeho spoluproducentem.

Je velmi naivní se domnívat, že tím, že jak film natočíte, tak tím práce končí. To si myslí i hodně lidí, kteří se filmem zabývají, dokonce i herci, kteří si myslí, že přijdou na plac, odvedou svoji roli a je hotovo.

Ale takhle jednoduché to není… předchází tomu mnoho měsíců příprav. Třeba rok i více se jenom píše scénář, a to je sotva začátek. Potom přicházejí další mnohé činnosti, které vedou k začátku natáčení. Když se to za měsíce, někdy i roky natočí, tak čekají další práce. To není jen ono poměrně známé stříhání filmu, ale pracujete se zvukovým mistrem, domlouváte se, jak bude každý kousek filmu vypadat zvukově. Pracujete s muzikanty, hudební skladatel udělá muziku. A na cestě k výsledku je ještě celá řada skoro „neviditelných“ věcí, o nichž jsem neměl tuchy ani já se svými celoživotními zkušenostmi režiséra. Pravda – nikoliv filmového…

Jste poprvé spoluproducentem filmu, spolu s Jaromírem Hanzlíkem. Poprvé v životě jste točil film „do kin“…jak se to všechno přihodilo?

Nejprve to producentství: stali jsme se s Jaromírem producenty hodně náhodou, došlo totiž k situaci, která neměla jiné řešení. Na film jsme potřebovali jistou finanční částku a několik dní před potenciálním zahájením filmování nám ještě několik milionů na účtu filmu chybělo. Pro informaci, film pod dvacet milionů je vlastně skoro rarita.

Takže jsme neradi museli do této studené řeky vstoupit. Nezbylo než jít za našimi partnerkami, já za manželkou a říci „miláčku, budeme muset rozbít v bance naše prasátko finanční jistoty a vylovit jeden, dva, tři miliony korun a jestli je tam nemáme, tak si je budu muset někde půjčit“. A tak se stalo, že já a Jaromír jsme přinesli na účet toho filmu chybějící peníze z vlastních úspor.

To bylo ve čtvrtek a v pondělí jsme já a moje žena Jana měli letět s rodinou na Floridu na prázdniny. Přijdu domů a sdělím, že nikam nepoletím, že začínáme točit, a navíc všechny naše rodinné ušetřené peníze potřebuji na film. A moje žena neřekla: „Zbláznil ses!“ Ale řekla: Samozřejmě, v pořádku! Když to nenatočíte letos, tak už nikdy.“ A tak se stalo, že jsme s Jaromírem Hanzlíkem a dalšími lidmi natočili film, který má v těchto dnech premiéru. Od sv. Valentýna – svátku zamilovaných 14.února, je v kinech po celém Česku. A doufáme, že se promítá před plnými hledišti.

Takže po „Létu s kovbojem“ se můžeme těšit na „Léto s gentlemanem“.

Největší nesmysl, který tento film provází, je a nevíme odkud pocházející, toto mylné tvrzení, že se jedná o pokračování filmu Léto s kovbojem. Není to tak!!! Tyto dva filmy spolu nemají nic společného.

Pouze bychom si přáli, aby film Léto s gentlemanem měl také takovou krásnou letní atmosféru. Snažili jsme se o to s kameramanem Václavem Tlapákem velmi. Je to zcela jiný film! Jaromír Hanzlík je asi o padesát let starší a náš film má naprosto jiný příběh. Možná mají společný základ, ale ten základ je společný s tisíci jinými filmy, protože jako mnohé jiné je i náš film o lásce. O věčné touze po ní…a také o touze po svobodě.

Je to romantický, věříme, že příjemný a laskavý film. Není to pokračování ničeho, co Jaromír Hanzlík kdy natočil. Je to příběh o tom základním, co potkáváme ve svých životech. O tom, co známe, co jsme možná i mnozí zažili na vlastní kůži. Protože život, jehož součástí je láska, je to, co každý z nás má za sebou, nebo zrovna prožívá. Co je v našich životech víc než láska!? A také o některých otaznících, které se v toku života mohou objevit, je náš film. Naše sdělení není ale žádné sociologické drama, je vyprávěné s laskavostí, s pochopením, s něhou a s úctou a pokorou k tomu, co může tak nádhernou věc, jako je láska, provázet. Chtěli bychom, aby tenhle film byl pohlazením po duši. Po ničem víc netoužíme.

Tak tohle vám moc přeji, vždyť různých temných až tragických filmů je v posledních letech v české kinematografii docela dost. Rád bych se ale vrátil na chvíli ještě hodně zpátky. V úvodu jsem zmínil, že jste dělal kulisáka.

Ano, v Divadle na Vinohradech. Když jsem těsně před maturitou na SVVŠ ve Skutči dělal přijímačky na herectví na Divadelní fakultu AMU, neuspěl jsem. Tak jsem odmaturoval a odešel jsem do Prahy dělat v divadle kulisáka. Abych byl blíž… Když mě při zkouškách na DAMU ke studiu herectví nepřijali, zajímalo mě proč: protože jsem byl na přijímací zkoušky totálně nepřipraven. Těžko jsem mohl být, kluk ve Skutči na Českomoravské vysočině se může jen těžko dobře připravit na disciplínu herectví, ani jsem pořádně nevěděl, co takové zkoušky obnášejí. No a jak jsem řekl: nastoupil jsem do Vinohradského divadla jako kulisák. Tam jsem potkal báječného člověka, herce Oldřicha Musila, který si všiml, že jako kulisák postávám v portálu jeviště i mimo svůj pracovní čas a dívám se na zkoušky. On se mě ujal a začal mě na tu školu připravovat. Takže, když jsem podruhé šel dělat zkoušky na herectví do ročníku Oty Sklenčky, tak už jsem věděl, co po mě budou chtít. A zkoušky jsem udělal a za čtyři roky jsem vystudoval herectví.

Koncem studia na DAMU, jsem bydlel ve slavné koleji v Hradební ulici, kde bydleli všichni studenti Akademie múzických umění, hudebníci, filmaři, divadelníci, kluci i holky, tenkrát to byla jediná koedukovaná kolej v Praze. A byl jsem poslední dva roky studia na čtyřlůžkovém pokoji s kluky, kteří studovali FAMU, režisér, kameraman, scénárista. Shodou okolností ty nejdůležitější profese u filmu. A tam jsem zjistil, že z druhé strany kamery to také není nezajímavé, možná i lákavější. Že se mi to dokonce líbí víc.

U toho herectví jsem totiž postupem času zjišťoval, že mi chybí ona důležitá herecká schopnost jevištní exhibice, schopnost úplně se otevírat divákům. A došlo mi, že pro herectví to není ta nejideálnější výbava. Tak jsem zkusil na konci studia herectví natočit film, což bylo podmínkou přijímacích zkoušek na režii na FAMU. Kluci, s nimiž jsem bydlel, mi s tím pomohli a já jsem uspěl. Tenkrát mě přijímal Otakar Vávra, Elmar Klos – držitel Oskara, ročník otevíral Bořivoj Zeman, slavný režisér Pyšné princezny. Tenkrát učil na FAMU výkvět filmařské profese.

A stalo se, že jsem začal studovat režii, filmovou a televizní. Tenkrát se do názvu školy vloudilo slovíčko „ televizní“, protože se zjistilo, že ta Popelka televize bude v budoucnu asi hrát velice důležitou roli. A že by ti budoucí filmaři měli o televizi také něco tušit. FAMU v té době otevřela nové televizní studio v Roxy, bylo vybavené vícekamerovou televizní technikou a tam jsem vystudoval televizní řemeslo. Televizní režii mě učil Ludvík Ráža, vynikající televizní tvůrce. Ten mě také nabídl, už na konci třetího ročníku, jestli bych nechtěl spolupracovat s Redakcí pro děti a mládež Československé televize, kde on byl šéfrežisérem. A posléze mě tam nabídli i zaměstnání. Tam jsem začínal.

Jak Vás to vlastně napadlo, dát se na uměleckou dráhu? To jste měl tuhle ambici v rodině?

Táta byl dělník, kameník a jako mladý dělal v kamenolomu takové speciální práce. Uměl vylamovat velké kusy kamene ze stěny, a to byla hodně speciální odbornost. Velké kusy, aby se z toho mohly vyrobit pomníky a třeba i vytesat velké kamenné objekty. Táta dělal specializovanou dělnickou profesi a maminka říkala, že vydělával jako mladý chlap na tehdejší čas velmi slušné peníze.

A krom toho taky hrál, jak bývalo na mnoha vsích normální, ochotnické divadlo. Pamatuji si ho jako urostlého mlynáře v Jiráskově Lucerně. Maminka ne, ta by se jeviště bála, u ní jakákoliv veřejná exhibice nepřipadala v úvahu, ona byla spíš plachá a potichoučku introvertní.

Když začala na naší vesnici žhavá kolektivizace, táta s ní jaksi nesouzněl. Všechno jsme tam nechali, táta postavil s nejstarším bráchou Bobem ve Skutči družstevní byt. A žili jsme najednou ve městě,malém,ale městě. Mělo to v sobě spoustu důležitých okolností pro naše budoucí životy, já začal chodit na SVVŠ - dnes gymnázium, založil jsem tam vlastní divadlo poezie, měli jsme s kamarády školní kapelu, kde jsem moderoval, tenkrát se říkalo že jsem byl konferenciér a zpíval jsem s naší kapelou kapelou i nějaké písničky, hlavně z repertoáru Vaška Neckáře. Tady by se možná nějaký základ pro mé budoucí směřování najít dal. Ale když jsem chtěl vykročit dál a jít na herectví na DAMU, všichni mě od toho zrazovali, „neblázni, ty se přece nemůžeš dostat na herectví do Prahy“.

Ano, byl to trošku šílený plán pro kluka z Vysočiny, protože tenkrát se hodně kluků a holek z celé republiky chtělo stát herci. Přihlásilo přes třeba pět set dětí do ročníku, kde nakonec bylo tak deset, patnáct studentů. Ale já jsem se odradit nenechal. Sbalil jsem si svých pár švestek a vyrazil jsem. Tenkrát to fungovalo tak, že v sobotu pozvali tak pětadvacet, třicet uchazečů do Prahy do budovy DAMU na talentové zkoušky. Na pokyn jsme vylezli na malinkaté jeviště v učebně před pány Nedbala, Vejražku, Sklenčku a mnohé další, a tam jsme měli ukázat, co v nás je. Tam nám také rovnou řekli: vy jeďte domů a na herectví zapomeňte nebo vy postupujete do dalšího kola.

Ale u té naší sobotní skupiny došlo k takovému zvláštnímu administrativnímu úkazu, asi omylu. Celá ta naše sobotní parta, která z celých Čech dorazila na „talentovky“, nedostala informační přílohu ke zvacímu dopisu. A na té příloze bylo napsáno, co si máme před komisi připravit: tři ukázky z divadelních her, tři básničky, povídku, písničku, vyprávění atd. My tam před komisi nastoupili, a na „jakou máte připravenou ukázku?“ odpověď zněla: „Já nic připraveného nemám“! Zjistilo se, že z těch všech nastoupených adeptů nikdo nemá nic. Něco jsme zkusili, každý nějakou „Křišťálovou studánku“ znal, ale nic moc víc. Hledal se důvod a ukázalo se, že žádná příloha nikomu nedošla. Tak nás pro jistotu vyhodili všechny.

Nedalo Vám to, a šel jste dělat kulisáka.

Ano, odmaturoval jsem ve Skutči a na rok jsem šel dělat kulisáka. Kromě toho setkání s Oldřichem Musilem došlo i k další raritní situaci. Novým členem divadla se tenkrát zrovna stal mladičký Jaromír Hanzlík. Nešel na DAMU, kam byl přijat a přijal nabídku na angažmá v renomovaném divadle. Mimo jiné dostal spolu s Jaroslavem Satoranským roli ve hře „Noc s leguánem“, byli to takoví dva nezbední španělští kluci. Ale Jaromír Hanzlík v době, kdy se mělo začít zkoušet divadelní představení, dostal nabídku hrát hlavní roli v některém významném filmu z té doby, možná právě v Romanci pro křídlovku. A najednou šlo o to, zda bude zkoušet roli španělského kluka anebo bude točit velký film.

Ředitelem toho slavného divadla byl tenkrát velký muž českého divadla pan František Pavlíček a ten řekl: Jaromír je velký talent, tak ať hraje ve filmu. Někdo asi panu Pavlíčkovi pošeptal, že mezi jeho kulisáky je kluk, který zrovna udělal přijímačky na herectví na DAMU. Tak si mě velký šéf zavolal…a já kulisák, jsem mazal do ředitelny!! Zeptal se mě, zda bych si nechtěl zkusit zahrát v jejich divadle ROLI. Vyrazil mě dech a zároveň mě to logicky uchvátilo. Tak se stalo, že jsem místo Jaromíra Hanzlíka hrál na Vinohradské scéně vedle Jaroslava Satoranského

Musel jsem ale z divadla jako kulisák odejít, abych tam mohl hrát. A protože jsem neměl žádné peníze, šel jsem pracovat. Moje kroky vedly do národního podniku Stavoservis. Vstával jsem v pět ráno, jezdil jsem trolejbusem a tramvají do továrny na okraj Prahy a makal jsem jako dělník. Neměl jsem jiné zdroje příjmu, za hraní v divadle bylo asi čtyřicet korun a těch představení bylo pár v měsíci. Ve Stavoservisu jsme vyráběli komponenty pro mobilní lešení. Strkal jsem do nějakého stroje nějakou tyč nebo trubku, stroj to přeřízl, dělali jsme na tom závity a tak dál. Klasický dělník v ušpiněných montérkách. Po večerech jsem už ale chodil do Vinohradského divadla, do herecké šatny, ne jako kulisák k těm železným skřínkám za vrátnicí. To bylo něco! A pak přišly divadelní prázdniny a pak už studium herectví.

Přeskočme hodně dopředu. Existuje nějaký rozdíl mezi filmovou a televizní režií?

Pokud nějaký rozdíl je, tak nejspíš jen technický. Ať děláte divadlo nebo televizní inscenaci nebo seriál, vždycky je tam příběh, scénář, herec, vždycky jsou tam nějaké technické okolnosti, někdo snímá obrázky, někdo zvuk, všechno to je velmi podobné. Ale pravdou je, že kdysi byla televize od filmu daleko víc vzdálená, než tomu je dnes. Dnes se pro televizi dramatické věci točí podobným způsobem, jako se točí film. Tenkrát, když se začínalo, tak to bylo jiné, takové elektronicky nasnímané divadlo. Oni také všichni režiséři, kteří začínali tvořit televizní dramatickou tvorbu, byli divadelní režiséři. Matějovský, Bělka, Sadková, Moskalyk, Filip, všechny tyto hvězdy televizní režie byly absolventy režie z Divadelní fakulty AMU.

Inscenace se jako divadlo zkoušely a také tak inscenovaly. Pak se to ve velkých blocích jako divadlo nasnímalo a bylo hotovo. Televize se v začátku potýkala s velkými technickými limity, byly velké problémy ve vybavení. Třeba samotný televizní záznam byl velký problém. Záznamový stroj byl výrobek, který byl duchovním vlastnictvím západního světa a pro nás na východě to bylo embargované zboží. V tehdejší Československé televizi byl dlouhý čas pouze jeden moderní záznamový stroj od firmy Ampex. A na něj se nahrávalo, na něm se stříhalo a z něho se i vysílalo. Takže ty původní inscenace se musely točit v co největších blocích, protože povolených střihů na tom stroji bylo žalostně málo. Já třeba ve svých začátcích dělal nesčetněkrát Televizní klub mladých a měl jsem povolený jeden jediný záznamový střih v hodinovém pořadu.

Jak se technika zlepšovala i zlevňovala a ze západu zmizelo na tyto stroje embargo, tak bylo i v televizích více možností. Mohlo se více stříhat, vícekrát zastavit natáčení, jít do exteriéru a potom to spojovat s televizním ateliérem. A právě tyto technické možnosti vytvořili postupně podhoubí k tomu, že televizní tvorba mohla najednou vypadat jinak. Když se natáčelo na filmový materiál, tak to bylo pro televizi drahé, barevná surovina se nakupovala na západě za valuty, a ty jak známo nebyly. Takže technika a ekonomika se velmi významně podepsaly na vývoji výrazu televizní obrazovky. A otevřel se prostor pro přibližování televize k filmu a já byl jeden z prvních, který do televize přišel jako absolvent režie z Filmové fakulty AMU.

U filmu pro kina je to poněkud jinak, než při natáčení pro tv obrazovku. Velké filmové plátno potřebuje řekněme detailnější a důslednější práci ve všech ohledech, ale zejména v práci s filmovým obrazem. I když nám doma na zdi visí jeden a půl metru velká obrazovka, tak pořád to není patnáctimetrové plátno. Doma na obrazovce není vidět všechno, jako na filmovém plátně. A ta nutná větší preciznost způsobuje, že práce na filmu je pomalejší, protože musí být důslednější. Já v ničem jiném nějaký zásadní rozdíl mezi televizí a filmem nevidím.

Jiří, Vy se hlásíte k nutné znalosti kvalitního řemesla. Můžete zkusit odhadnout, jaký je u televizní tvorby podíl mezi uměním a řemeslem?

Já té otázce příliš nerozumím. Když vám dělá někdo stůl, tak musí umět řemeslo, aby všechny čtyři nohy byly stejně dlouhé a stůl nebyl křivý. To je základ, to je to řemeslo. A ten stůl, z něhož se nic neskutálí na zem a nevyleje z talíře, pak z různých důvodů může být více či méně „krásný“, chcete-li umělecký. Tak jak jsem Vás pochopil myslím, že „uměním“ může být jakékoliv dílo, film, obraz, socha, hudební skladba, to není podstatné, ale musí být realizováno s elementární znalostí řemesla. Podle mého názoru problém, který občas vídám na obrazovce či v kinech, spočívá právě v tom, že tvůrci řemeslo neovládají. Podceňují ho, pohrdají řemeslem, jakoby to bylo v kontradikci k jejich „uměleckým“ ambicím. Nebo dokonce, zdá se mi, jakoby „řemeslo“ bylo sprosté slovo.

A tváří se to až tak, že když někdo umí řemeslo, nemůže být umělec. Není to pravda. Pablo Picasso dříve, než začal malovat obrazy, které ho zcela zásadně proslavily, uměl dokonale kresbu. Uměl řemeslo malíře. A když zvládnete řemeslo, můžete pokročit dál. Když zůstanete jen u řemesla a vytváříte mechanické přepisy skutečnosti na základě technologických znalostí, umělcem se nestanete.

Pokud řemeslo umíte, tak můžete mít názor, postoj, můžete mít ambici svým dílem sdělit myšlenku. Jedno s druhým by mělo tvořit dokonalou symbiózu. Můžete dokonce porušením známých řemeslných pravidel vytvořit nový obsah, nové a třebas i překvapivé sdělení. To všechno možné je, ale podle mého názoru jedno bez druhého by nemělo existovat. Já jsem se vždycky snažil tyto obě kvality spojit.

Mají maminka a režisér vždycky pravdu?

Jaromír Hanzlík na to říká „já vím ze svého života, že maminka vždycky pravdu neměla“. A potkal jsem na své pouti životem režiséry, u nichž jsem si byl jistý, že také nemají stoprocentně pravdu“. I já musím konstatovat, a dnes dobře vím, že i moje maminka se občas mýlila a že i já jako režisér jsem se určitě mýlil mnohokrát.

Ale snažil jsem se těmto chybám vyvarovat a u mých herců před mojí kamerou jsem se vždy snažil, aby všechny jejich projevy byly maximálně pravdivé a autentické. Aby jejich výraz byl pro diváka srozumitelný a uvěřitelný. To jsem se snažil dělat vždy a všude a možná tím vzniklo něco, čemu by se dálo říkat můj rukopis.

Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Nikdo z nás. Vždycky všechno, co nás obklopuje, nás nějak formuje. Buď se tomu poddáme a jdeme s tím, nebo jdeme svoji pouť životem s nějakou jinou pravdou. Problém je, že málokdy stoprocentně víme, která je ta pravá správná pravda. Dokonce ani nevíme jistě, že pravda, za níž jdeme je opravdu pravdou a že se za čas neukáže jako klam a mam. Pak nezbývá než věřit…a zase se rozhodujeme, jestli věříme Mohamedovi, nebo Ježíšovi. Není to v tom okamžiku, co je lepší, je to jen o tom, že něčemu věříme. A já si myslím, že věřit není dobře, že to nestačí. Myslím, že jediné, co je správné, je vědět. A v tom je problém naší doby, že příliš často nežijeme podle toho, co víme, ale toho, čemu jsme se naučili věřit.

Velice Vám Jiří děkuji, za příjemné a zajímavé setkání. 

Václav Soldát

Režisér Jiří Adamec obdržel v roce 2017 ocenění ARTESU MISTR zábavního umění.