ARTES

Umělecké sdružení

Režisér Zdeněk Bartoš

Zdeněk Bartoš – umělecký šéf divadel v Chebu a v Karlových Varech

aneb

Jak se žije režisérovi poblíž česko-německé hranice

Zdeněk Bartoš je umělecký šéf dvou nejzápadnějších divadel, hlavní profesí režisér, současně ale i dramaturg, dramatizátor literárních předloh, překladatel z francouzštiny a angličtiny, příležitostný herec.

Jinak absolvent tří vysokých škol: žurnalistiky na FSV UK, francouzštiny na FF UK, režie na DAMU, dříve získal roční stipendium na studium v Paříži na renomovaném Centru pro vzdělávání novinářů.

Jako rodilý Pražák se ale občas vrací do Prahy. Tentokrát jsme se setkali po vyprodaném představení amerického muzikálu „Ženy na pokraji nervového zhroucení“ ve Švandově divadle. Ten přeložil a režíroval. Hrál, zpíval a tančil s živou kapelou celý ansámbl chebského divadla. A výborně! Zatímco u známých muzikálů ve velkých městech dělají náročné castingy a tvůrci si vybírají, tak v Chebu musí režisér pracovat s těmi, kteří tvoří jeho soubor.  Vytáhnout z nich takové výkony, o kterých ani netuší, že je dokážou.

Tys toho vystudoval hodně, byl jsi novinář v rozhlase – proč najednou divadlo, a ještě k tomu „Pražák v Chebu“?

Určitě za to může Dismanův rozhlasový dětský soubor – DRDS. Vlastně rodinná tradice, byl tam děda, máma a já tam byl od svých osmi let. Jak jsem dospíval, začal jsem mladší děti vést, vyzkoušel jsem si práci se slovem a divadelní práci v podmínkách dětského souboru. První dětské představení jsem tam režíroval zhruba v sedmnácti letech.

Asi v pětadvaceti jsem si položil otázku, jestli chci opravdu dělat novinařinu, a uvědomil si, že mě to zas až tolik neláká.  A přihlásil se na režii na DAMU. Když mě nevezmou, budu dál pracovat v rozhlase, říkal jsem si. Nechal jsem to osudu. Jenže mě vzali. I tak jsem celá studia současně dělal v Českém rozhlase, novinařina mě živila.  Využívám ji doteď, hodí se školení v úspornosti, snaze dostat se k jádru sdělení a vůbec pro práci s textem. Tohle vzdělání nebylo pro režii zbytečné.

Koncem DAMU mi tehdejší ředitel chebského divadla nabídnul, abych tam inscenoval nejdřív pohádku, pak monodrama. (Mimochodem, naše divadlo je jediné, které dodnes pořádá festival divadla jednoho herce).To bylo v letech 2004 a 2005. Jmenování šéfem přišlo počátkem ledna 2006.

Vy jste v Chebu široko daleko jediné divadlo s vlastním hereckým souborem a profesionálním divadelním zázemím. Necítíte se v malém Chebu osamoceni?

Pravda, nejblíže nám je Divadlo J. K. Tyla v Plzni a směrem na sever pak Most. Je trochu paradoxní, že krajské město Karlovy Vary nemá už přes deset let vlastní soubor, zatímco menší město Cheb ano. Žije tu na třicet tisíc obyvatel, kolem jsou Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Sokolov; celý kraj má jen necelých třistatisíc obyvatel. Je menší než Ostrava nebo Brno, kde je divadel mnohem víc. Možná i v našem kraji by se ještě jedno divadlo uživilo, těžko říct, každopádně zatím má smysl spíš síly spojovat.

A jak to vlastně je s karlovarským divadlem? Ty jsi byl nedávno vybrán a schválen správní radou jako jeho umělecký šéf.

Ve Varech to je složitější. Město divadelní soubor rozpustilo a budovu dalo do pronájmu Karlu Heřmánkovi a jeho  pražskému Divadlu Bez Zábradlí. Po několika letech se ho Karel Heřmánek vzdal – těžko říct, jestli víc z ekonomických nebo organizačních důvodů. Asi obou dohromady, hádám že neustálé dojíždění nebylo jednoduché. Zbyla budova bez herců, stagiona, kam se jen vozí zájezdová představení.

Před šesti lety vyhrála volby Karlovarská občanská alternativa, ve volebním programu měli obnovení divadelního provozu. Ale ne úplně. Financují původní tvorbu, zhruba dvě inscenace do roka. Ovšem bez stálého souboru, fungujícího zázemí atd. Když současný šéf Jiří Seydler odešel do Opavy, paní ředitelka a správní rada oslovili naše divadlo jako nejbližší produkční jednotku, abychom společně původní  tvorbu a určitý okruh stálých spolupracovníků v Karlových Varech zachovali.

Už jsme si to vyzkoušeli dřív na dvou projektech. Nastudovali jsme společně muzikál „Divotvorný hrnec“,  ke kterému jsme přizvali Karlovarský symfonický orchestr. O dva roky později to byla „Adéla ještě nevečeřela“. Tím byla „půda zkypřená“, skamarádili jsme se, ve Varech patrně usoudili, že jsem důvěryhodný člověk a že tedy vytvoříme jakousi personální a programovou unii. Karlovarské městské divadlo i nadále bude fungovat na jiném základě, stále většinu představení a další program dováží, ale tu malou část původní tvorby začnu od ledna spravovat já. A budeme kombinovat chebské herce – zaměstnance divadla – s tím volným okruhem herců karlovarské činohry. Má to výhodu, že se opřou o naše produkční zázemí, dílny, výrobu a další provozní  zaměstnance,  inspicienty, rekvizitáře, stavěče kulis a všechno, co divadelní provoz vyžaduje. Současně se zdvojnásobí počet repríz, hrát se bude jak v Chebu, tak ve Varech, což je docela efektivní využití potenciálu obou divadel.

Je to neozkoušený experiment, který nemá precedens, takže uvidíme, jak to bude fungovat. Jaké budou výsledky.

Kolik premiér ročně vyprodukujete, jakou máte reprízovost a kam všude jezdíte?

Šest až osm titulů do sezóny. Celkem dost. Navíc máme dvě scény, naproti divadlu ještě komorní „studio d“. U repríz záleží na titulu, divácké přitažlivosti. Minimum je deset-dvanáct, ale není výjimkou pětadvacet, občas čtyřicet repríz, ojediněle k padesáti, některé tituly hrajeme i více let. Jezdíme do okolí – do Aše, Karlových Varů, Ostrova nad Ohří, dále do Mladé Boleslavi, znovu jsme navázali kontakt s Kladnem, občas do Liberce, Jablonce, Klatov a do Prahy. Tam asi nejčastěji.

Bohužel do těch nejbližších lázeňských divadel ne, protože nás nezvou. Jejich divadelní program sestává výhradně z dovozů od pražských agentur se známými herci.  Snadno naplní divadlo a neprodělají, nebo jen málo (ceny vstupenek nasazují vysoko, začínají na víc než dvojnásobku našeho vstupného). Na druhou stranu hodně diváků, zejména z Františkových Lázní i odjinud, stahujeme k nám. Jezdí se k nám ze Sokolova, Ostrova, z krušnohorských obcí, z Plané, z Tachova, dokonce občas i z Plzně.

A dramaturgii děláš jakou? Jen lehké, divácky atraktivní hry, nebo i tzv. vážnější kusy?

Musíme mít dramaturgii pestrou, doširoka rozkročenou, tak jako ostatní divadla mimo Prahu.  Máme několik linií - jednak uvádíme klasiku (pravidelně Shakespeare, objevil se Ibsen, Čechov, Gozzi, po vánocích to bude Schiller –„Marie Stuartovna“. Vždycky se snažíme ke klasickým textům přistupovat s výrazným výtvarným gestem a prostřednictvím současného moderního výkladu.

Jsou i žánroví kříženci, jako „Marie Antoinetta“, u níž někteří diváci očekávali přiměřenou rokokovou podívanou. Jenže ona to je moderní americká hra o gilotinované královně, jejíž osudy autor líčí na hraně tragické grotesky. A režisér Šimon Dominik to celé inscenoval ve svižném poprockovém stylu.

Rád mám v každém dramaturgickém plánu dramatizace. Tedy pro divadlo adaptované texty, ať už to byl „Saturnin“, nebo fanouškovská parodie komiksových „Rychlých šípů“, nebo dramatizace románu Zdeňka Šmída „Cejch“ a další.

Kromě toho hledáme současné hry reflektující politické a společenské problémy dnešního světa. Oslovujeme autory, aby přímo pro nás něco napsali. Třeba dramaturg Národního divadla Milan Šotek pro nás napsal komedii „Lázeňská veverka“, René Levínský pak hru přímo na tělo našim dvěma herečkám. Jsem hrdý na to, že jako malé divadlo uvádíme nadprůměrný počet českých premiér.

Ty ale nejsi jen dramaturg, ale také dramatik. Např. jsi napsal hru podle románu Cejch Zdeňka Šmída. Obraz života v česko-německém pohraničí od předválečné doby až do současnosti.

Ale ne, jsem jenom autor divadelní adaptace. Převedl jsem román do divadelní řeči. Snažil jsem se provést to s maximální pokorou, proto taky pana Šmída stále uvádíme jako hlavního autora. „Cejch“ je prostě jeho.

A hraje se doteď. Myslel jsem původně, že to bude jeden z  těch méně navštěvovaných kusů, ale je to naopak. Jsem šťastný, že to je úspěch, natočila ho Česká televize, hráli jsme ho i v Německu, v bavorském Hofu. Před česko-německým publikem, všechno simultánně tlumočila do němčiny profesionální překladatelka. V Hofu za námi chodili lidé, že to je příběh jejich rodiny. Učitelé chodí se studenty v rámci občanské výchovy a dějepisu, aby se školní mládež dozvěděla něco o minulosti kraje, ve kterém žije.  Teď se chystáme do Švandova divadla v Praze.

Jinak rád adaptuju pro divadlo pohádky. A jestli píšu něco původního, tak texty písniček. To mě velmi baví.

Na čem si nejvíc zakládáš jako režisér?

Baví mě komunikovat s lidmi na emocionální úrovni. Nejen jim sdělovat fakta, což bych dělal jako novinář. Možnost vzbudit v lidech emoce, připravit jim zážitek, to mě láká na režírování nejvíc.

A jako umělecký šéf?

Jakýkoliv pracovník v kultuře mimo větší centrum, myslím nejen Prahu, ale i Brno, Ostravu, si zakládá na tom, že jeho umělecká instituce, ať už je to galerie, orchestr, nebo divadlo, je součást živé kultury v daném regionu. Je to ohnisko, které vyzařuje kreativitu, přitahuje a spojuje lidi. Plní společenské funkce. Vždyť do divadla může odedávna  přijít  kdokoliv, od vysoce postavených až po obyčejné lidi, intelektuálové i řemeslníci, všechny generace, důchodci i děti a mládež. To je na divadle skvělé.

Nechci, aby to znělo pateticky, ale jsem přesvědčený, že každé takové centrum živé kultury mimo největší města má význam pro soudržnost lidí v regionu. Aby neměli pocit, že všechno podstatné se děje v Praze, a proto je potřeba tam rychle utéct. Aby si mohli říct, tady se taky žije dobře, mimo jiné tu máme vlastní divadlo, které dokonce vozí představení do Prahy a může tam mít úspěch.

Děkuji Ti za nahlédnutí do života divadelníka v západních Čechách. Přeji hodně nápadů a úspěšných inscenací!

 

Václav Soldát