ARTES

Umělecké sdružení

Saskia Burešová

Moderátorka, dříve hlasatelka – 50 let v Československé a posléze České televizi. Mnoho let, nepřetržitě každý týden uvádí velmi oblíbené „Kalendárium“, které režíruje její manžel Petr Obdržálek. Moderátorka plesů a firemních setkání, stovek velkých zábavných pořadů.

Ale také vyučená vizážistka, na chalupě zahrádkářka, na cestách po celé republice konferenciérka zábavných pořadů, momentálně s Yvettou Simonovou.

Někde jsem četl, že dáma, když jí je 35 let se na tom věku zarazí ještě další léta. Pořád inzeruje 35 až jí najednou je 70. Ale ty se pořád držíš i vzhledem na těch pětatřiceti. Jak ty to děláš?

Na to se mě každý ptá, ale asi je to tím, že se svojí vizáží nedělám nic. Lidi mi to nevěří, ale já opravdu pro nějakou krásu nedělám nic. Nechodím ani na kosmetiku. Jediné, co si dovolím je, že denně cvičím. A to ani ne kvůli figuře, ale protože jsem měla nějaké problémy s páteří. Při představě, že bych opět trpěla, tak jsem se donutila ke cvičení. Já se snažím žít pozitivně a to je všechno. Je to asi v myšlení a je to v genech. Jen když natáčím, tak mě nalíčí, projdu nějakou zkrášlovací procedurou.

Když jsem v civilu a jdu nakupovat, dám si tmavé brýle a nelíčím se, chci, aby si pleť odpočinula. Když je nevlídno a pod mrakem, tak dám velký klobouk nebo radiovku, aby si odpočinuly i vlasy. Nejlepší je to na chalupě, džíny, volné triko, abych opravdu relaxovala. Vysadit nejen líčení, ale i myšlení, stresy a trému.

Ono se sice říká, ve zdravém těle zdravý duch, ale já to obrátím. Když je zdravý duch, ono většinou bývá i zdravé tělo. S věkem je člověk duševně vyzrálý, vyrovnanější, všechno mě zajímá. Duch může být pořád mladý, ale to tělíčko chátrá. Občas něco zabolí, alespoň vím, že žiju.

Ty patříš ke slavné sestavě televizních hlasatelek, ale jsi asi jediná, která ještě aktivně vystupuješ.

No, aktivní jsou i další, ale opravdu jsem asi nejstarší ze všech hlasatelek a moderátorek, letos právě slavím padesát let činnosti. Začínala jsem v televizi jako moderátorka, pak jsem byla hlasatelka a zase moderátorka.

To je úctyhodné. Ale jak ses k tomu dostala?

To bylo tak. V roce 1967 vypsala ČsT konkurz na moderátorku pořadu „Poštovní stránka“, potřebovali kolegyni Eduarda Hrubeše. Já už párkrát vystupovala v televizi, byla jsem zapsána v hereckém rejstříku, poslali mi velký scénář, abych se něco naučila na konkurz. Já měla nějaké rodinné problémy a tak jsem na to zapomněla. Oni ale zavolali, že už běží konkurs, ať přijdu i bez scénáře. Kdyby mi nezavolali, tak se možná můj život odehrával úplně jinak.

Dostala jsem se do finále a tenkrát se odehrávalo přímo na obrazovkách. O tom, kdo vyhraje, rozhodovali diváci v sále, odborná porota a také televizní diváci. Existují diváci, kteří si na to vzpomínají. To byl snad první a nakonec i poslední konkurz, který se odehrával naživo.

Od té doby jsem začala dělat s Edou Hrubešem na vojenském pořadu „Poštovní schránka“, pak si mě všimla zábava a mohla jsem uvádět zábavní pořady. Hodně mně pomohl Vladimír Dvořák, který dobře poradil. Vždycky říkal: „Saskio, divák nikdy nesmí poznat, že se vám hrůzou potí ruce“.

Pak mě využívali ve všech redakcích: publicistické, hudební, dětské, já jsem si osahala všechny žánry, což bylo pro mě velice důležité, podstatné a poučné. To dneska není, obvykle bývá moderátor vyhraněný pro určitý žánr, typ pořadů, ale já jsem měla možnost osahat si různé typy a způsoby práce.

A byly za tím nějaké geny, mladické umělecké sklony?

Maminka báječně malovala. Tatínek byl překladatel a tlumočník, uměl osm světových jazyků. Já jsem chtěla hrát divadlo. Měla jsem kliku, chodila jsem na známé gymnázium Jana Nerudy v Helichovce. Mými spolužáky byli Jaromír Hanzlík, Jirka Štěpnička, bratři Štěpánkové o dva ročníky výš Klára Jerneková, byl tam Vít Olmer a se všemi jsme dělali školní divadlo. Ale tatínek nechtěl, abych šla dál studovat na divadlo. Tak jsem šla na Barrandov. Ne k filmu, ale na odbornou školu, vyučit se laborantkou. Tedy film z druhé, té technické strany, vyvolávání, chemie a tak. Mě to šíleně nebavilo.

Vše ostatní ale zavinil Jaromír Hanzlík, jehož maminka byla asistentkou režie na Barrandově. Říkal mi, přines fotku, já jí konečně jednou přinesla, on jí dal mamince, ta mě nechala zapsat do hereckého rejstříku a oni mě občas začali využívat. Tak měli moji adresu a mohli mě zavolat na ten konkurz. Takže za všechno může Jaromír.

A jak ses dostala na pozici hlasatelky? Vždyť jsi vlastně byla na „vyšším“ postu moderátorky.

V té době jsem chodila s jakýmsi mladým režisérem Obdržálkem, ale když přišel do mé armádní redakce, tak byl najednou průšvih. My jsme svůj vztah legalizovali, tedy jsme se vzali, ale podle příkazu jisté náměstkyně nám bylo řečeno, že manželé nesmí pracovat na stejném pracovišti. Bylo to absurdní, protože já tam pracovala daleko dříve, než on přišel. Navíc jsem dělala na jiných pořadech, tak to nemohlo být o tom, že by mi dohazoval práci. Já tam už byla kmenový moderátor. Takže někdo musel odejít a to jsem byla já. Vymysleli to tak, že mě šoupnou do hlavní redakce programů a budu dělat hlasatelku. Současně mi to zkomplikovalo život, protože tatáž náměstkyně řekla, že hlasatelky budou jen hlasatelky a že nesmí moderovat. Pak se to trochu zmírnilo, protože ona měla i jiné poněkud ujeté nápady a tak jsem občas zase moderovala. Když pak zrušili hlasatelky, tak jsem se vrátila k zajímavější práci, která umožňuje trochu improvizace, osobní vklad atd. Ale nestěžuji si, práce hlasatelky byla příjemná, zajímavá a nebyla nikdy nudná.

Je to asi veliký rozdíl: na jedné straně oko kamery a malý štáb kolem, na druhé straně nastoupíš před dvěma tisíci lidí na plese.

Určitě, ale přiznám se, mě víc těšilo uvádět pro živé diváky. Protože, to jsem cítila tu energii a přímý kontakt. Když uvádíte „do kamery“ tak si to člověk musí evokovat vnitřně, že tam je ten divák za tím sklíčkem. A máš o to větší trému. Ale od diváků člověk cítí takovou tu sympatii a to víc nabíjí.

Mně se vždy líbili moderátoři, kterým člověk nemusel nic moc předepisovat, vyhnal je na scénu a oni sami dovedli zfomulovat své vystoupení, uvedení kapely, zpěváků, vyplnit případné hluché místo.

Dříve byl moderátor vlastně částečně i scenárista. Dneska každému napíší na čtecí stroj, co má říkat. Dnes i někteří zpěváci mají pro jistotu čtecí zařízení. My jsme se museli naučit předem hodně informací. Třeba u podnikových akcí, co ve firmě vyrábějí, kam vyvážejí, vnitřní informace toho podniku a to jsme si museli sestylizovat a pak vhodně využít. Na to nebylo vesměs dost času. Improvizace musela být velice rychlá a ještě zajímavě podaná. Byla to nakonec dobrá průprava do budoucna. Moderátor není ten, kdo vezme papír a na jevišti přečte co má, nebo mu dají „čtecák“. Moderátor je ten, kdo je schopen formulovat inteligentně myšlenky a být vtipný, dobrý.

Čtecí stroj je výborná věc. Ale divák velmi rychle pozná, zda mluvíš k němu anebo, zda koukáš stranou a něco čteš. To je pak neosobní.        

Ty pořád jezdíš po republice s programy, ve kterých účinkuješ.

Celý profesní život jsem jezdila s herci, dělali jsme třeba program, který se jmenoval „Z očí do očí“, kde vystupovala celá plejáda známých herců, např. pánové Vinklář, Hanus, Jelínek, ani bych nemohla všechny vyjmenovat. Teď jezdíme s pořadem, který se jmenuje „Hlasatelky v akci“. Majka Tomsová, já a nově „hlasatelka“ Alexandr Hemala. Jezdíme po vlastech Českých, je zájem, protože lidi pořád vzpomínají na hlasatele ČT. Je to retro, vzpomínání, historky. A teď třeba hezky funguje pořad s doktorkou Krumlovskou, který je tak trochu o ezoterice, tajemných záležitostech života, jmenuje se „Mezi nebem a zemí“.

 

 

Tvůj nejznámější televizní pořad je Kalendárium.

Je to neuvěřitelné. My dnes začínáme šestadvacátý rok a teď si představ, že to je každou neděli, týden co týden, rok co rok. Ale já jsem před tím dělala strašnou spoustu dalších pořadů. Zlaté slavíky, Intertalenty, Děčínské Kotvy, písňové festivaly, hudební pořady, publicistiku, orchestr Čs. televize. Ale Kalendárium, a to mě nejvíc těší na duši, je pořád hodně sledované. Má to obrovský divácký záběr, dívají se i školní děti. Myslela jsem si původně, že to bude spíše pro intelektuálnější vrstvy, ale vůbec to není pravda. Oslovují mě lidé na ulici, pokladní v krámě a to mám největší radost. Myslím, že to s naším národem není tak špatné, když lidi zajímá a baví i takový typ spíše naučných pořadů. I když do nich televize cpou kvanta šílených seriálů. 

Nechceme, aby to bylo školometské. Manžel, který to léta režíruje, se snaží vymýšlet různé fórky, digitální překvápka, aby to bylo zábavné a bylo to koukatelné. V týmu jsou čtyři autorky, které vybírají fakta, informace a mě zase moc baví vnášet do toho vzpomínky na osobnosti, které jsem poznala, vybírat citáty a samozřejmě si to upravuji „do pusy“. Mám svůj slovník, způsob mluvy, hlavně úvod a závěr si upravuji sama.

Ty jsi populární i tím, že máš příjemně posazený hlas, že mluvíš „hlasem medovým“.

No, to mi asi bylo dáno do vínku. Co je ale důležité a co se, myslím, dnes trochu opomíjí, to je taková hlasová, technická výbava. Myslím, že to, jak se mluví na televizní obrazovce, je pro diváky jistá norma, chcete-li vzor. Když tam nemají správnou češtinu, tak čeho se mají lidi držet.

Nebo jak zhrublo to vyjadřování v televizi. Asi jsem konzerva, ale mně to vadí. Když jsem začala chodit na obrazovku, tak jsem musela jít na DAMU k panu profesorovi Haladovi. Učil mě dýchat, posadit hlas, techniku řeči. I když už jsem byla na obrazovce doma, tak jsem stále byla pod jakousi supervizí odborníků z radia, kteří měli třeba týden Miloše Frýbu, další Martu Skarlandtovou, pak mě a ti nás hlídali. I když už jsme byli takzvaně vyučení profesionálové. Nikdy člověk není dokonalý a občas sklouzne k nějaké chybě. A pak si s námi sedli a rozebírali. Tady jste zapomínala jít do teček, tady byla chyba, nesrozumitelné atd. Bylo to dobré, měli jsme nad sebou určitý dozor. Pořád jsme procházeli nějakým, vlastně postgraduálním školením mluvy

On se dnes hodně prosazuje takzvaný civilní projev. Žádné deklamování a rétorika. Ale občas mám dojem, že špatně slyším. Možná je to chyba zvukařů, ale někdy herci, zvláště v seriálech, mluví téměř nesrozumitelně.

Já jsem pro civilní projev. Ta krásná jevištní řeč, ta se ale také hodně vypařuje. Mám ráda krásnou mluvu a o tu se snažím.

Ať se Ti stále daří. Děkuji za zajímavé popovídání.

Václav Soldát