ARTES

Umělecké sdružení

Slunce, seno...Troška

Mgr. Zdeněk Troška

Filmový a divadelní režisér. Specialista na filmové pohádky, už jich natočil devět. Tvůrce kultovních komedií „Slunce, seno,...“, „Kameňák“, „Babovřesky“. Ale i operní režisér, např. Rusalka, Carmen, Don Carlos, Čarostřelec aj. Držitel řady zahraničních cen i ocenění Uměleckého sdružení ARTES Mistr zábavního umění 2019.

Maturoval na Lycée Carnot ve francouzkém Dijonu, poté absolvoval režii na Filmové a televizní fakultě AMU, takže je i držitel titulu Mgr. (jak říká, je „magor“), kde také rok pracoval jako „asák“, tedy asistent pro první ročníky. Chtěl ale filmovat, takže Barrandov a od asistenta režie až po vlastní režii „dětského celovečerního filmu Bota jménem Melichar“. A pak už pohádky a legendární Slunce, seno… a další komedie.

Dlouho jsme hledali termín, kdy bude mít chvíli na neformální popovídání o životě a práci. Právě totiž dokončil pohádku „Zakleté pírko“ a měl dlouhé putování po premiérách v mnoha městech republiky. Ale teď je už po Vánocích a zase se na chvíli z Hoštic, kde také žije, vrací do „pracovní“ Prahy.

Srší energií, ve svých názorech je velmi přímočarý, stojí za ním hodně práce, kterou mu nesporně někteří závidí, a plánů má stále dostatek.

Zdeněk je velice komunikativní člověk a zdá se mi, že snad už o sobě všechno pověděl. Také si ho bulvár hodně oblíbil a bedlivě ho sleduje všude, kam se vrtne. Oni to nakonec dělají i mnozí filmoví kritici, kteří na jeho práci hledají kde co a prý, že neumí umění, jen „nevkusnou“ srandu.

Takže tím asi také začneme naše povídání.

Jak vidíte svoji práci? Je to umění, nebo jen sranda?

Ano! Protože tý srandy pro lidi je pořád strašně málo. Všichni dělají nebo chtějí dělat umění, které je jaksi na výši hlavně intelektuálně. Ale na to, aby se lidi uvolnili, aby se pobavili, aby se smáli, na to se pozapomíná. Odjakživa byl pohled na komedii, na srandu, jako že to není umění. Že to je odpad, že to je něco méněcenného. Všichni se schovávali za úžasné filozofické a psychologické variace na téma život, jenže  diváka to moc nezajímalo. Ale udělat srandu, která by u diváků zabodovala, oblíbili si ji a těšili se jí, to je umění! To je sakra těžké, to vám potvrdí každý filmař, který to zkusil.

Řekl jsem si, budu bavit lidi, protože sranda tady chybí.  A zvláště v dnešní době, která je velice nelaskavá a agresivní. Musím ty lidi buď rozveselit humorným pohledem sami na sebe, takovým tím, jak se dřív říkalo „nastaveným zrcadlem“, které by odráželo ono naše malé čecháčství, ať to bylo Slunce, seno a další komedie, nebo pohladit pohádkami v klasickém českém střihu.

Úspěšnost u diváků je obrovská, a pro mě je největším oceněním, že diváci moje  filmy znají, někdy i líp než já a mnohdy říkají, že se na ně pokaždé v televizi dívají, anebo každou chvíli doma pouštějí. „Pane Troška, když na mě padne splín nebo deprese, pustím si nějakou vaši komedii a hned se doma potěším“. A o tom to je! Co je mi platný, kdybych natočil drama, za který dostanu Českého lva, ale nikdo ho nezná?

Česká filmová akademie ale před časem zrušila kategorii divácky úspěšných filmů.

To bylo něco tak hloupýho a trapnýho, že se k tomu raději nebudu vyjadřovat. Že prý tato cena není „na výši“, že není důležitá. Co je důležitější, než cena diváka, který přijde do biografu a koupí si lístek? Všechny ostatní ceny se dají zašvindlovat; také jsem byl v několika porotách a vím, jak to tam chodí. Třeba na Festivalu filmů pro děti a mládež v tenkrát Gottwaldově, teď opět naštěstí znovu Zlín, kdy přišel ředitel filmového studia a řekl, první cenu dostane tendleten film, druhou tenhle… atd. A my jsme na něj jen koukali. Tak jsem mu řekl: pane řediteli, to jste nám mohl říct hned na začátku, a nemuseli jsme tu ztrácet čas nějakým hodnocením soutěžních filmů­.

Ale to není jen u nás, v roce 1988 jsem byl s Jasněnkou na mezinárodním festivalu ve Frankfurtu nad Mohanem, Jasněnka byla nejúspěšnější, dokonce mi jedna tam pracující dívenka tajně ukázala už napsaný diplom za Hlavní cenu festivalu. Pak přijel jakýsi ředitel a řekl ne, Hlavní cenu musí dostat izraelský film, protože oni ten festival nejvíc sponzorovali…

Vraťme se k tvorbě. Vy jste se, až na pohádky, shlédnul v trojkové tvorbě.

Ono to je také tradiční pohádkové číslo. Chalupník měl tři syny, král tři dcery, drak měl tři hlavy, děd vševěd tři vlasy, tři přání, tři úkoly, je to magické číslo. I v Bibli je trojjedinost boha. Ale vážně, je do třetice všeho dobrého a zlého. Takže třikrát Slunce, seno…, třikrát Kameňáky, s těmi dalšími nemám vůbec nic společného, třikrát Babovřesky. To bohatě stačí. Ale pokračování filmů nebylo nikdy plánované dopředu, to v podstatě vyvolal až divácký ohlas.

U pohádek to tak není, i když jsem jich doteď udělal devět, ale jen dvě byly dvakrát: Princezna ze mlejna a Z pekla štěstí.

Zajímalo by mě, kde berete náměty a kdo vám píše scénáře?

Náměty? Stačí se pozorně dívat okolo sebe. Těch věcí, které vám přináší život, je víc než dost. Když jsme dělali Slunce, seno…, stačilo si vzpomenout na to, co se stalo v rodině, co se stalo na vesnici, v sousedství a poskládáte to dohromady velice rychle.  

Scénáře si píšu obvykle sám, ale i když s někým spolupracuji, tak si to ještě upravuji podle sebe. Třeba Bota jménem Melichar, Poklad hraběte Chamaré, O princezně Jasněnce a další.

Kde jste přišel k Jasněnce?

Za to může pan Drda. Jan Drda napsal knížku České pohádky s ilustracemi Josefa Lady. Tu knihu jsem miloval a to tak, že jsem jí jednou v pionýrském táboře ukrad, nebyl jsem schopnej se s tou pohádkovou knížkou rozloučit. A tam je právě pohádka O princezně Jasněnce a ševci, který létal.

Zdá se mi, že ty vaše pohádky, svojí poetikou, pojetím i výběrem míst, kde se natáčí mi připadají takové „ladovské“, vsazené do předminulé doby, minulých století.

Já mám pana Ladu strašně rád. Mám stále na stole kalendáře s jeho obrázky. Vždyť to je moje dětství. Já vyrůstal na vesnici v padesátých letech, a v Ladových malůvkách je hodně věcí, které jsem prožil. To mě pořád evokuje vzpomínky na dětství. Je to typicky český malíř s nádhernou českou atmosférou a laskavým pohledem na život kdysi. To nám dneska docela chybí.

Snažím se, aby třeba ty pohledy do přírody byly „ladovský“, aby jejich kompozice připomínala Ladovy ilustrace, obrázky. Snažím se vždy udělat ladovsko-českou pohádku.

Měl jsem to obrovské štěstí, že mě na FAMU učil pan režisér Bořivoj Zeman, otec české filmové pohádky: Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Šíleně smutná princezna. A tenhle velice vlídný, moudrý a filmu znalý člověk nám říkal, jak bychom to měli udělat, aby to bylo pro diváka stravitelné.

Řekl nám vlastně definici pohádky: jednoduchá, přehledná, tady je dobro, tady zlo, to zlo musí vždycky být poraženo zloduch potrestán a tak dále, jinak by to nebyla pohádka. A hlavně, pohádka musí být krásná, poetická a líbezná. Musí tam být hezká krajina, hezký dekorace, hezký kostýmy, hezký lidi, hezká muzika, hezká písnička. To je prostě zákon pohádky.

V jižních Čechách musí být u každého mlejna i hastrman. Když se k němu mlynář choval dobře, byl i on hodný, neposílal na kolo velkou vodu. A když byli mlynář či mlynářka zlí a lakomí, tak je potrestal.

A čerti, to jsou mí kamarádi. Český čert, to je takový trumbera, kterého každý chytřejší chasník nebo prostořeká Káča oblafne. Peklo je spravedlivé, kdo žije slušně, na něj prostě nedosáhne.

Pohádka má své jasné zákony. Když se ji tvůrce snaží „vylepšit“ nějakou filozofií, či psychologií, tedy věcmi, které do ní nepatří, tak to se to vymstí. Viděl jsem hodně pohádkových příběhů, které byly zbytečně komplikované, a hlavně neměly srdce a tím pádem si u diváků oblibu nezískaly.

Němci bratři Grimmové, seveřan Andersen, ruské byliny, to jsou v podstatě horory. I Karel Jaromír Erben, nebo zpočátku i Božena Němcová vycházeli z výše uvedených stylů vyprávění. Pohádka - to byl vlastně jeden horor za druhým, ale krásný. Erbenovy pohádkové balady „Kytice“ jsou toho jasným důkazem.

Pak ale přišel pan Drda, Lada, Kožík, Marie Kubátová, nebe i peklo zlidštili, dali všem těm i hrůzným postavám příjemný lidský rozměr, pohodovost, líbeznost a hlavně humor.

Vraťme se na vesnici, kde jste vyrůstal. Pamatuji si, že k vesnickému životu patřily sousedské vztahy i hádky, mše, svatby i pohřby, na tancovačce se mladíci porvali (Troška dodává: a přespolní většinou dostali na frak). Vy jste ve svých filmech hodně používal neherce, v takovém množství si to v minulosti dovolil snad jen Miloš Forman. Jak se vám dařilo je režírovat tak, aby působili přirozeně, aby ochotnicky nedeklamovali a profesionální herci zase příliš nevyčnívali.

Je to v podstatě takový „dokumentární dech v hraném filmu“. Nemůžete chtít na neherci, aby hrál jako herec z Vinohrad. Musíte se snažit, aby si zachoval jen ten svůj výraz, svoji osobitost, aby byl takový, jaký je, ne aby něco hrál. Tím pádem je jeho výkon pravdivý a uvěřitelný. A naopak, u profesionálních herců si hlídám, aby nehráli jako na divadle. Aby byli sami sebou doma, v soukromí. Tak se sníží onen poměr mezi hraním neherce a divadelním projevem profesionála. Rozdíl pak je minimální a vše je uvěřitelné i při nějaké nadsázce.

Když jsem šel na FAMU, říkal jsem si, že budu točit takové filmy, jako dělal pan režisér Krška: Stříbrný vítr, Měsíc nad řekou, Z mého života, nádherná pohádka Legenda o lásce, ty jsem miloval. Anebo Petr Weigl, který dělal filmy na hudbu, opery, balety. Myslel jsem si, že tímhle směrem bych se vydal.

Jenže mým prvním filmem, vlastně studijním cvičením prvního ročníku režie byla taková vesnická groteska z Hoštic, jmenovalo se to „Přijeli k nám z Vídně“. A když byly postupovky, potěšil mě pan režisér Otakar Vávra - a to byl opravdu velice nesmlouvavý režisér - který řekl: tímhle tím filmem by mohl Troška absolvovat. To byla velikánská pocta, protože on byl velký profík a pedant, kterému bylo málo co „recht“. A já dostal první nálepku, že mám dobře odkoukaný komediální pohled na život v české vesnici. Tou druhou nálepkou byl filmek třetího ročníku, režie „Babička“ s Natašou Gollovou v hlavní roli. Taky komedie s vesnickými prvky. A už jsem se té nálepky nezbavil.    

Vy jste kromě filmů režíroval i opery. Kde jste se tam „ve vysokém umění“ vzal?

Odjakživa jsem miloval vážnou muziku, hrál na piano a varhany. A chtěl jsem dělat opery.

Z nedalekých Strakonic k nám do hoštického kostelíka jezdili čas od času hrát kluci Riedlbauchovi, Jindřiška Darebná, Liduška Bernardová, Mirek Nikola, známá muzikantská parta. A Vašek Riedlbauch se stal někdy v roce 88 ředitelem Národního divadla. Kdysi jsem mu řekl, že bych si moc přál udělat nějakou operu, nejraději Rusalku. To je moje srdcová záležitost. Jednou na podzim roku 89 telefon - Zdenku, prosím tě, mám takový problém, pohádali se mi tu umělci, kteří mají dělat operu Giuseppe Verdiho Don Carlos. Dohnali mě k tomu, že jsem jim řekl: když to nechcete dělat, tak to nedělejte, udělá to někdo jinej. Nechceš to udělat?

To byla hrozná práce. Jen jsem začal zkoušet, přišel sedmnáctý listopad. Takže, abych to řekl nějak kulantně, polovina souboru se okamžitě hodila marod a čekala, jak to dopadne. Půlka druhé půlky cinkala klíčema na Václaváku a s tím zbytkem jsem měl pracovat. To byla hrůza, je tam strašně velké obsazení, sbory, davy lidí. Ani na generálce jsem neměl všechny účastníky na scéně! Naštěstí nebesa stála při nás a premiéra, na kterou přišel i čerstvě zvolený prezident Havel, proběhla naprosto v pohodě, nikdo se s nikým nesrazil, ani se nikde neztratil.

Ve Státní opeře Praha jsem dělal Carmen, Rusalku, tu i v Košicích, tam pak ještě Fausta a Markétku, pro Jihočeské divadlo Weberova Čarostřelce, ten byl uveden i na otáčivém hledišti v Krumlově. Bylo to hrozně fajn.

Neschytal jste to od kritiky, že to bylo moc postaru?

Prosím vás, jestliže otevřu partituru třeba Rusalky a tam je napsáno „Lyrická pohádka o třech dějstvích“, tak je to dané. Já se musím přizpůsobit přání a touze libretisty a skladatele. Muzika a text jsou romantické a vizuální jevištní výraz musí podpořit muziku a slovo. Ne aby Rusalka jezdila na kole a princ tam lítal v pyžamu. To jsou naprostý zhůvěřilosti, který se někdy v operách dějou. Potěšil mě pravnuk Antonína Dvořáka, který to viděl, byl dojat k slzám a říkal: tak tohle je inscenace, jakou by si pradědeček představoval.

I u té opery to je o divákovi. Moje Rusalka byla od uvedení patnáct let pořád vyprodaná. Stejně tak jsme udělali Carmen, dobovou, výpravnou. Pan výtvarník Josef Jelínek, se kterým spolupracuji i u filmu, udělal nádherný španělský kostýmy, byla to pastva pro oči.

Ono také jde o to, aby se měl divák na co dívat, aby to nebylo „dividlo“. Aby se divák nedivil, jak je možno zku.vit inscenaci. Prostě v konci musí Don José, probodnout Carmen a ne přijít v maskáčích a zastřelit jí samopalem.

Jeden mladý kritik mi řekl, že se dneska dílo musí pro mladého diváka posunout. Jaké posunout, říkám, vždyť když ti mladí nebudou znát originál, nebudou mít žádné srovnání se současným posunem. Považuji za naprostou zhovadilost, když nějaký režisér přijde a postaví klasické dílo na hlavu, jen aby ukázal, jak je odvážný a moderní? Schválnost! To je jako kdyby dirigent hrál partituru úplně jinak, než to autor napsal - místo adagio bude hrát presto a místo presto bude hrát moderato. A bude to úplně stejná šílenost, jako je to i s výrazem jeho „moderní“ divadelní režie. Ano, ať existuje klasický originál tak, jak to autoři napsali a složili, a pak ať někdo udělá ten „posun“ do současnosti. A pak ať si sám mladý divák udělá názor. 

Asi není lehké dělat komedie, aby to byla sranda, ale neurážela.

Na jedné besedě s novináři jsem říkal: prosím vás, vzpomeňte si, že Francouzi mají svého Louis de Funése, Pierra Richarda, Tatiho, Italové měli Šimona a Matouše, Pana účetního, Angličané Mistra Beana, a já jsem v tomhle ranku udělal obrázek českýho človíčka, čecháčka. A divák to vzal, protože se poznal. Slunce, seno…neurazily nikdy nikoho.

Dostal jsem za ta léta jenom dva kritické dopisy. Jeden železničář mi napsal, že jsme se zbláznili, protože on celý život pracoval na dráze a tudíž velice dobře ví, že vlaky musí zastavovat ve všech předepsaných stanicích podle jízdního řádu. A jedna paní z Brna napsala, že jsem sadista, protože jsem tam zabil králíčky a paní Růžičková je ještě stahuje!

Já vám něco řeknu, od roku 84, co šlo Slunce, seno, jahody do kin, jezdí do Hoštic pořád davy a davy lidí, kteří chtějí vidět, kde to bylo, kde se která scéna natáčela. A to je pro mě to největší ocenění, které můžu od diváka dostat!

Povídali jsme si ještě o mnohém jiném. Já si také vzpomínal, jak jsem mamince držel králíky při stahování. Vzpomínali jsme na Festivaly filmů ve Zlíně, na Francii, Helenu Růžičkovou a jiné.

Na úplný závěr si dovolím připomenout, co řekl Zdeněk Troška při přebírání ceny Mistr zábavního umění 1919:

Moc děkuji za to ocenění, nevěřil jsem tomu, protože dělám srandu. Ale té srandy je v dnešní době moc zapotřebí. Lidi potřebují, aby se zasmáli, uvolnili, potěšili. Není nic strašnějšího, než když jdete ráno do Metra – já jezdím Metrem – a tam je to takový slušně řečeno neveselý. Říkám: dámy, vy byste se měly povinně usmívat od rána do večera, protože úsměv je váš nejkrásnější šperk. Co je to platný, že máte zlatý řetěz kolem krku a na něm přívěšek od Swarovskýho, když dvacet centimetrů na tím je nasr... ksicht“.

 

Zdeňku, bylo fajn a radost si s Vámi povídat. Děkuji Vám za úsměv a dobrou náladu.

Václav Soldát