ARTES

Umělecké sdružení

Standa Hložek

Mgr. Stanislav Hložek

Zpěvák, moderátor, rozhlasový redaktor. Absolvent Fakulty sociálních věd UK.  Zarytý Moravák v Praze.

Tak jseš spíš Moravák, nebo Pražák?

No, začínal jsem na Moravě. Nejdříve Stavební průmyslovka ve Zlíně, rok jsem pak rýsoval projekty v pozemním stavitelství. Ale pak normální dvouletá vojna, naštěstí v Armádním uměleckém souboru v Praze, jako sólista estrádní skupiny.

Moravák jsem od narození a jsem na to pyšnej. Rozený v Kroměříži, domovem v Hulíně doteď, protože mi rodiče dali rodný dům, abych se o ně staral jako jediný syn. Jsem stále v centru Moravy, kolem Kroměříž, Otrokovice, Zlín, Holešov. Takže Kroměříž je u Hulína, Přerov je u Hulína. Tam jsem doma. O mě je všeobecně známo, že se rád hlásím k Moravě, zpívám Moravské písničky. Ale jak říkala babička v pohádce Sůl nad zlato, já jsem „všude zdejší“. Chalupu mám za Prahou, jezdím na Moravu, na Slovensko, pořád v pohybu.

Ale teď jsme na Moravě s kamarády v létě dělali každý čtvrtek „posezení u cimbálu“. Takže nejen Moravské písničky, ale cimbálovka umí zahrát i moje písničky, třeba Bílou královnu i Holky ze školky. V pohodě, bylo to strašně milé, příjemné setkání s kamarády ve sklípku v Dolních Dunajovicích. Letos to chtějí zase, ale já bych s tím malinko šetřil a udělal to tak jednou za čtrnáct dní. To není kšeft, tam o peníze vůbec nejde. To je o tom, setkat se kamarády, užít si jinou muziku, pobavit se, zazpívat si.

A dát si dobré vínko. Jaké máš rád?

Já to mám v životě nějak nastavené jinak. Dřív jsem pil všechno, rád pivo. Pak jsem měl období, jakou mám vůli, jestli vydržím nepít třeba měsíc. Vydržel jsem jeden, pak dva, pak celých sto dní. Žádný alkohol, nic. Celých sto třicet dnů. Ale cítil jsem, že to moje moravské tělo protestuje, najednou jsem začal chátrat – vnitřně. A to prostě nejde. Dal jsem si tedy malé pivo, ale mě to pivo přestalo chutnat. Vínečko, na to jsem se už těšil a začal jsem tedy bílé víno. Rýňáček mám rád, Vlašák je dobrý, nepohrdnu Šardoné. Červené ne, po tom usínám. A z panáků si dám jen dobrou slivovicu. Takhle jsem si to nastavil na svůj pozdější věk. Ověřil jsem si, jak tak jezdím po celém světě, že to bílé je nejlepší na Moravě.

Rád bych se na chvíli vrátil ke Tvým začátkům.

Od malička jsem zpíval, hrál na klavír, harmoniku, maminka mě vedla ke zpěvu. Zpíval ve sboru a asi od osmé třídy jsem zpíval s kapelou na zábavách. Švagr byl kapelník a já si ošahával, jak vypadá ten muzikantský svět. Nezapomenu, jak jsem jako „osmák“ stál na podiu s tehdy velmi slavným Pavlem Novákem a jeho skupinou Vox. To jsem z toho několik nocí nespal.

Na průmyslovce jsem už jezdil s kytarou po klubech. To bylo úžasné, měl jsem i svůj recitál a třeba v Holešově hodinu zpíval písničky, co jsem sám skládal. Asi hodinu jsem také vystupoval s Wabi Daňkem na nějakém folkovém festivalu. Rád vzpomínám, byly to neskutečné zážitky.

Stejně jako nikdy nezapomenu, jak jsem byl poprvé v Ostravské televizi s orchestrem Gustava Broma a režisérem byl legendární Zdeněk Havlíček. To bylo v době, kdy jsem chodil na stavební průmyslovku.

Nezapomenu, jak jsem se dostal na Intertalent ve Zlíně. Roztřesený zpěváček z Moravy. Prvních deset pak jezdilo po republice a tam byla hvězdou Hanka Zagorová s orchestrem Karla Vágnera. Karel mě ale začal mít rád až tehdy, když zjistil, že umím dobře hrát fotbal. To, že nějak dobře zpívám, to ho nezajímalo. A dodnes hraji za Amforu.

Ale vážně. My spolupracovali velice intenzívně, byli jsme prakticky spolu čtyřiadvacet hodin denně. Byl jsem s nimi více než s vlastní rodinou, manželkou a dětmi. Těch pět let byla vlastně mojí rodinou kapela. To se nezapomíná. Dotkl jsem se hvězd. Ale hlavně jsme si rozuměli, sedli si jako lidi.

Dodnes mě nezajímá, že třeba lidé neznají, kdo je nějaký Hložek. Ale znají písničky. Nedávno jsem byl na Slovensku a přemýšlel, co budu zpívat. Zda můj repertoár znají. Až mě překvapilo, že znají nejen Holky, ale třeba i Dajánu, jaký je tam obrovský šlágr Můj čas ze seriálu Sanitka. To je bomba.

Ty si sám píšeš texty i muziku?

Dříve ano. Teď ale spíše jen muziku. Třeba pro děti „Chlupaté cédéčko“, nebo „O princezně Bělince“, Honza Krůta napsal úžasné texty. Musím to teď někde vyhrabat a něco s tím udělat.

Občas děláš i v radiu.

Z radia jsem vlastně vyšel. Když skončila vojna v AUSU, kde jsem psal texty, poznal kulturu, tak jsem se vrátil do Průmyslových staveb Gottwaldov, ale nechtělo se mi stát u prkna a rýsovat stavby. Ptal se, zda bych nemohl pro podnik dělat něco do kultury. A zrovna se uvolnilo místo pomocného redaktora v podnikových novinách. Bylo to úžasné, naučil jsem se snad všechno o tom, jak se dělají noviny, fotit, lámat, atd.

Pak se uvolnilo místo ve vysílání rozhlasu po drátě, paní šla do důchodu, mě znali a zeptali se, zda bych do toho šel. Strašně rád. Dvakrát týdně zpravodajství, vybíral muziku, dělal rozhlasové reportáže. Bavilo mě to. Asi dva a půl roku.

A já se po mnoha letech do stejného studia vrátil. Český rozhlas studio Zlín, dnes už samostatný rozhlas Zlín. Nabídli mě, abych dělal vlastní pořad „Písničky pro duši“, každý týden každou sobotu. Tři roky. Teď se vymýšlí nějaká nová koncepce. Uvidím.

Co teď aktuálně?

Nazpíval jsem do teď asi tři sta písní. Mám spoustu nádherných písniček, které mají jen moji fandové a nikde se nehrají. To mě mrzí.

Jinak mám zaběhnutý režim, spolupracuji s mnoha agenturami v Čechách i na Slovensku. Prakticky mám celý rok plný, všechny pátky a víkendy. Sám i s kapelami, se kterými průběžně spolupracuji. V březnu jsem měl mnoho  setkání se ženami, jak leckde nazývají dřívější oslavy MDŽ. Pak budu hodně zpívat na setkáních seniorů, dále různé místní slavnosti, červen akce pro děti, od září výstavy, od října série vystoupení v muzikálech. Pořád hraji v muzikálu Tři mušketýři. Mám to pestré.

Rád bych, abych dál vydržel, jaký jsem. Bourat hitparády, to u mě už nehrozí.

Moc děkuji za příjemné povídání a vzpomínání.

Václav Soldát