ARTES

Umělecké sdružení

Steve L. Lichtag

Producent, scénárista, režisér, herec, spisovatel. Tvůrce podmořských filmů, cestovatel. Má vlastní filmovou společnost Twin Star Film. Za svůj život „práce všeho druhu“, vlastně moderní dobrodruh.

Chvíli to trvalo, než ve svém pracovním diáři nalezl dvě hodinky na naše popovídání. Nakonec jsme se sešli „V rohlíku“, příjemné restauraci v České televizi. Já si jen vzpomněl na vyhlášenou hospodu „U lopaty“, kde se televizáci před mnoha lety scházeli.

Když jsem před kamarády uvedl jeho jméno, myslel jsem, že ho nikdo u nás moc nezná. Omyl. Hned několik okamžitě zareagovalo: to je ten, co točí senzační podmořské filmy o žralocích a velrybách.

Od jeho hereckých začátků již sice uplynula léta, ale z mladého „hezouna“ (vysvětlím) je pořád ten typ muže, za kterým se leckterá žena ráda ohlédne. Všiml jsem si. A to ještě ani není vidět, že je stále plný energie a tvůrčích nápadů. Prostě: nefláká se.

Ale začněme od začátku.

Hned po základní škole jsem šel na Státní konzervatoř v Brně, literárně dramatický obor u profesora Zindulky. Jsem vlastně jeho žák. Po absolvování jsem odešel na velice krátké angažmá do Karlových Varů, pak divadlo v Jihlavě a vojna v Armádním uměleckém souboru. Měl jsem nádhernou vojnu, byl jsem v džezové sekci, výborní muzikanti, zpěváci, baleťáci, dělali jsme hodně estrády nejen pro vojáky. Pak dva roky na volné noze, a hlavně filmoval.

Pak tradá do světa. Do Rakouska, pak rok v Německu. Učil jsem se Německy, pracoval v hospodě, staral se o pána na vozíku a tak. To bylo spíš čekání na papíry, oficiální vystěhování do Ameriky. A tam jsem byl dlouho, dlouho.

Když jsem už skoro odlétal, tak jsem si sehnal Německo - Anglický slovník, neuměl jsem ani slovo anglicky. Bum, byl jsem ve velké Americe, ale herec, který neumí jazyk, tak je k ničemu. Přijel jsem na Floridu a druhý den nastoupil jako malíř pokojů. Prodával jsem žrádlo pro psy, pro koně, stříhal jsem trávníky, pracoval v supermarketu, všechno možný. Musel jsem si projít tu trnitou cestu.

Až jsem se potkal s krajany. To byl Petr Kratochvíl a další a dávali jsme dohromady černé divadlo „Ta Fantastika“. První představení v New Yorku, to jsme rvali na světlo boží jak malý dítě. Byl to úspěch, byli jsme půl roku na turné po světě, v Asii, západní Evropě. S Fantastikou jsem byl asi pět let, mezinárodní herecká sestava, napůl Češi a napůl Američani.

Dobře, ale sám říkáš, že jsi po příchodu neuměl „ani žbleptnout anglicky“, ale pak jsi tam učil na herecké škole. Nebylo to trochu absurdní?

Ale to už bylo po šesti letech a už jsem mluvil anglicky. Měli jsme za sebou první krůčky s Fantastikou a nějak jsem se částečně vrátil k divadlu. A přišla nabídka, abych šel učit herecký projev na Academy of Dramatic Arts na Floridě. Všechno to jsou náhody. Když jsme hráli s Fantastikou, tak si mě všimnul nějaký učitel z té školy. Přišel za mnou, že jede na nějaký čas na dovolenou a musí za sebe sehnat náhradu, jinak ho nepustí. Ty seš takový exotický, divadlo umíš a mohl bys to zvládnout, nechceš chvíli za mě učit? Je to dobře placený, a tak říkám, proč ne? Představil mě ve škole, tam na mě koukali, že mluvím takovou divnou angličtinou, ale na zkoušku mě vzali, že mě nechají nějaký měsíc suplovat. A mám se podívat, jak se to u nich dělá. Ani jsem neměl zájem.

Za týden přijdu do třídy, tam na mě čekali sedmnáctiletí, vlastně už   dospělí lidi, seděli v řadách jako ve škole a čekali, co jako bude. My měli od Zindulky jiné zkušenosti. Tam jsme neseděli v lavicích, ale v kruhu, tykali si, dělali etudy, povídali si. Tak jim říkám „Jsem tady správně, to je ta herecká škola?“. Oni, že ano. Tak jim říkám „Heleďte, mluvím blbou angličtinou, jsem emigrant z Československa, hraji s Fantastikou divadlo a doma jsem hrál divadlo a teď vás budu měsíc učit“. Oni koukali, a tak přidávám „Jestli se na sebe nenapojíme nějakou osobní energií, tak to nebude k ničemu“. „Herectví je přece o životě, o kontaktu člověka s člověkem, dejte lavice pryč, pojďte, sedneme si k sobě a začneme pracovat.“ A oni byli nadšení, že nemusí sedět jako ve škole a poslouchat, a tak rozházeli lavice a já s nimi začal dělat etudy, vytvářet různé scény, povídal si o životě a je to strašně začalo bavit.

Chodil jsem tam každý den, a když se vrátil ten původní učitel, oni ho už nechtěli zpátky, a že chtějí toho, co neumí dobře anglicky. Tak si mě zavolalo vedení, jestli jsem ochoten podepsat smlouvu na další rok. A tak jsem se stal na rok učitelem v Americe.

Ty jsi doma začínal jako herec. Vzpomínám, že jsi byl ten hezoun ve filmu „Holky z porcelánu“, který udělal dítě krásné blondýně a pak zdrhnul.

Jen filmově jsem tu krásnou blondýnu Martu Rašlovou, která pak hrála v Národním divadle v Bratislavě, tak zvaně „zbouchnul“, ale pak doopravdy jsem zdrhnul.

Měl jsi tehdy našlápnuto k velké herecké kariéře.

Asi ano. Měl mě velmi rád Jaroslav Dietl. Oblíbili si mě Podskalský, Ivo Paukert, já byl taková divoká mladá krev. S Oldou Kaiserem jsme dělali estrády, hrál jsem na různé hudební nástroje, mladá neokoukaná tvář. Měl jsem našlápnuto.

Když jsem odjížděl na třídenní zájezd do Rakouska s Filmovým studiem Barrandov, tak jsem měl za sebou asi dvanáct filmových rolí a dalších deset televizních inscenací. Pan Tau, to bylo krásný!  Bylo mi jednadvacet a měl jsem asi před sebou kariéru. Před odjezdem mi přišel od Dietla stoh scénářů, ale už jsem se viděl jinde, a tak jsem se jich ani nedotknul. Byl jsem dobrodruh a lákal mě svět.

Ale jak ses dostal k potápění a točení filmů pod mořem?

V Americe jsem hned od začátku byl na Floridě, tam je krásné moře, a tak jsem se začal potápět. Zamiloval jsem se do podmořského světa. A celých asi jedenáct let jsem se bavil tím, že jsem veškerý svůj volný čas trávil v hlubinách oceánu.

Když jsem se začal věnovat filmu, to bylo v osmdesátých letech, tak si říkám, že bych si mohl dělat vlastní filmy. A tak jsem sáhnul po tom, co mi bylo nejdražší, nejpříjemnější a čemu, jak jsem měl pocit, docela rozumím. Zkušebně jsem udělal pár podmořských filmů. Ony se chytly, televize to začaly chtít a já začal na podmořských věcech intenzivně pracovat. Zůstalo mi to do jisté míry dodnes.

Ono se hezky řekne „točit film“, ale co to obnáší? To jsi vzal kameru a potopil se? A jak se píše scénář pro žraloky, jak se režírují?

Já nikdy nechtěl dělat všechno, ani jsem nechtěl brát kameramanům práci. Moje primární ambice byla vymyslet příběh, dát dohromady štáb, zprodukovat ho. Vždy jsem dělal s týmem lidí, nikdy ne sám.

Vždy jsem se snažil vymyslet příběh a ten pak pod mořem se žraloky, nebo velrybami, realizovat. Žralokům stačí zavonět nějakou dobrotou, oni jsou zvědaví a chodí ti ke kameře, jezdí, jak chceš. Je to velmi vzrušující. Je to strašně nádhernej pocit pracovat se žralokama. Je to vlastně docela jednoduché, stačí najít místo, kde jsou a potom žralok dělá, co ty chceš. Samozřejmě ho nesmíš dostat do stavu, kdy už chce žrát. Pak tam už člověk nemá co dělat.

Žraloci se režírují docela dobře, ti se nebojí a neutíkají. Na rozdíl od velryb, které člověk musí hodně hledat. A přestože jsou obrovský, padesátinásobně větší než žralok, tak jsou strašně plachý. Špatně se točí, protože jsou také velmi rychlé. Ona, když plácne tím ocasem, tak je pryč. Zatímco žraloci jsou takoví komedianti, jezdí okolo, člověka očuchávají, jezdí kolem tebe, ty kruhy utahují, a tak se s nimi docela dobře pracuje.

Člověk musí o nich něco vědět a nesmí mít strach. Nesmí mít v sobě nějaký stres, ti žraloci by to poznali. A pak by možná mohli být až moc přátelští, dotěrní až nepříjemní. Takže je dobře dát jim najevo, že se jich člověk nebojí, ale že je s nima kámoš.

Který byl první velký film?

To vůbec nebylo pod mořem. Úplně první jsem dělal jako producent. A byl to seriál o životě na Sibiři. Šest dílů „Sibiř - země žalu, země naděje“. Režii měl Milan Maryška, to bylo tak v 88, 89 roce. A když jsme to stříhali, tak do toho přišla revoluce, převrat. To byla nabídka z Art Centra, to byl podnik zahraničního obchodu a hledali nějakého zahraničního producenta. A přišli na mě.

Byl to šestidílný dokumentární seriál o Transibiřské magistrále, lágrech Gulagu, o životě v Magadamu, životě pastevců sobů, o starověrcích, kteří tam tak žijí dodnes. Bylo to krásný. Pak jsem dělal další filmy v Kambodži, Tibetu, Japonsku, Jižní Africe.

A co děláš teď?

Vrátím se trochu zpátky. Twin Star (jako dvojitá hvězda) byla vždy moje společnost, a v ní jsem natočil osmnáct filmů v různých mořích a oceánech. Po zhruba dvaceti letech jsem jí trochu rozšířil, přidal označení Film a začal jsem se věnovat i hraným filmům a větším projektům. Začal jsem produkovat i pro cizí společnosti a celovečerní filmy.

Spojil jsem se již před lety s Číňanama a máme dnes na kontě už dvanáct celovečerních hraných filmů pro čínské producenty a televize. Takže Steve se nemůže věnovat těm svým žralokům, protože se věnuje velkým produkcím. Steve sice doufá, že již příští rok natočí velký celovečerák o žralocích, ale zatím mě plně zaměstnává filmová výroba pro partnery. Dělám pro ně kompletní servis.

Číňané přijedou a točí tady svůj hraný film. To už není žádné Kung Fu. Třeba příběh Číňana, který se zamiluje do Evropanky a ten příběh se odehrává v Praze. Tak přiletí se scénářem, my jim ho vyrobíme. Třeba i s našimi herci, komparzem, dodáme veškerou techniku, my je ubytujeme, nakrmíme, postavíme dekorace, bum prásk…!

Je známo, že tady Jižní Korejci natočili velký film, který tam byl velice populární a dodnes sem jezdí fůry novomanželů a turistů. A Korejci se dozvěděli, že je krásné město Praha, oni Asiati mají rádi taková historická města a stejně to se také děje s námi. Takže když Twin Star Film vyrobí takový úspěšný film, tak se úspěšnost počítá na miliony. Náš poslední film měl v kinech, televizích a internetu v Číně návštěvnost miliardu a dvě stě milionů diváků. To jsou neskutečná čísla. A když vidí tu krásnou Prahu, tak se sem také chtějí podívat. I proto je tu těch Číňanů tolik.

Tohle je byznys, ale mám i „srdcovky“, to je  celovečerní film, který právě točím o Miloslavu Stinglovi. Bylo to trošku přání i doktora Stingla a tak mohu točit o tomto veleslavném vědci, objeviteli, posledním moderním cestovateli. Velký dokument. Je to v koprodukci s Českou televizí, National Geografic a Falconem. Premiéru chystáme v Karlových Varech, kde žije a příští rok tím oslavíme i jeho devadesátiny. Jsem poctěn, že něco takového mohu dělat a že po mě něco takového zůstane.

Steve, jenom tiše zírám a moc Ti držím palce

Václav Soldát