ARTES

Umělecké sdružení

Tvůrci zábavy

TVŮRCI ZÁBAVY

Něco (ne zcela) korektních úvah:

Právě teď s námi, tedy Uměleckým družením ARTES, vydalo nakladatelství OLYMPIA publikaci rozhovorů s osobnostmi zábavního umění. Ty postupně vycházely na stránkách našeho webu od roku 2017 a připravují se další.

S řadou známých i méně známých osobností si zde vzpomínáme na jejich, ale vlastně i naše, cesty sférou zábavního umění. Vesměs jde o starší, před léty známé, nyní možná trochu pozapomenuté tvůrce zábavy. Někteří i tenkrát zůstávali v pozadí této tvorby (textaři, dramaturgové, manažeři aj.). Ale najdete tu i současné mladé tvůrce. Myslím, že všichni zanechali svoji stopu v zábavní tvorbě.

Umělecké sdružení ARTES, které sdružuje hodně těch starších, ale často i stále aktivních zpěváků, herců, scénáristů a režisérů, publicistů a dalších aktérů zábavního umění, se těmito portréty snaží zachovat paměť historie zábavy u nás. Někdy to totiž vypadá, jako by existovalo jen to, co vzniklo v posledních létech a o čem píše bulvár. Mimochodem, připomeňme si, že ARTES vznikl již v roce 1968.

Ale, když si pustíte kteroukoliv televizi, a že jich je, tak ve skutečnosti vidíte, že značnou část jejich programové nabídky tvoří díla, která vznikla před desetiletími. A nemusí to být jenom filmy z první republiky. Každodenně vidíme přehršel zábavných programů z dob před rokem 1990. Někdy se dozvídáme, že to byla „komunistická zábava a propaganda“ nehodná dnešních svobodných občanů. Je jistě docela pravděpodobné, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byla úspěšně uplatňována politika stylu „chléb a hry“.

Ale to nijak nesnižuje kvalitu tehdejší zábavní tvorby a úsilí jejích tvůrců odevzdat profesionálně dokonalé dílo. Jen si vzpomeňme na všechny televizní pořady typu „Možná přijde i kouzelník“, přímé přenosy ze Slaného, televizní Silvestry s Vladimírem Menšíkem, koncerty předních zpěváků v Lucerně atd. Ale byly i zájezdovky po menších městech, třeba Orchestr Zdeňka Bartáka s pořadem „Po práci legraci“ s účastí předních herců pražských divadel atd.  Mnohokrát jsem slyšel vyslovit názor, že něco podobného by se asi teď nedalo realizovat, přinejmenším třeba z finančních důvodů. Stejně tak, že kdyby nebylo těchto pořadů a vystupujících umělců, tak by televize a rádia neměli dnes co vysílat.

Tenkrát to byly ESTRÁDY, dnes SHOW, uváděli je KONFERENCIÉŘI, dneska MODERÁTOŘI, byly poplatné režimu, dnes jsou poplatné majitelům medií, sponzorům a dovoluji si předpokládat i vkusu současných dramaturgů a různých šéfů. Takže pak nám střihají do pořadů „divácký smích“, abychom věděli, že to je přece ta správná sranda. Předvádějí se různé „sitkomy“ v americkém stylu, kde se humor někdy zjednodušuje na podrazy (nejen situační), ale i na prosté padání na ústa a „kopání do ….“.

Se změnou režimu prakticky skončily velké plesy, společenské zábavy ve velkých městech, typu Plesu Květů, Zahradníků atd. Trvalo to řadu let, než je vystřídaly firemní plesy a jiné podnikové zábavy, plesy místních spolků atd. Téměř v každém velkém i menším městě se dnes konají plesy, jako vrchol místní společenské zábavy. A to je dobře.

Téměř zmizely velké, v té době až legendární festivaly, třeba PORTA (soutěž a festival folkové, trampské a country tvorby) v Plzni. Ta se ale v malém naštěstí udržela dodnes, i když ne tak věhlasná.

Skoro deset let od roku 1981 trval Festival humoru „OLOMOUCKÝ TVARŮŽEK“ pořádný Mladou frontou a PKO Olomouc. Jen tři roky po roce 1968 vydržel BEAT FESTIVAL v Lucerně. Ten v roce 2018 obnovil Ivan Rössler. Skončily velké zábavní pořady ve sportovních halách typu „Dva z jednoho města“ aj.

Zanikly tehdy velmi populární KLUBY MLÁDEŽE a VYSOKOŠKOLSKÉ KLUBY, které byly prakticky ve všech velkých městech. Bylo to podhoubí amatérské tvorby malých divadýlek, hudebních skupin, písničkářů, ale také téměř vždy prostor pro diskotéky a neformální zábavu mladých. No, diskotéky se udržely, z lepších klubů jsou vesměs malé luxusní vinárny a noční podniky. Některé kluby vydržely a fungují na komerční bázi. Dodnes jsou vítaným prostorem pro nové zpěváky a skupiny, na diskotéky, malé koncerty atd.

Značným problémem bylo tzv. „povolovací řízení“. Tedy nejen povolení akce jako takové, ale předložení všech textů písniček, vystoupení konferenciéra a herců. Ty se pak složitě schvalovaly. Improvizované divadlo, které třeba dělal Jaroslav Dušek, téměř nemělo šanci. Problémy měla malá divadélka, amatérské soubory malých scén. Stejně tak probíhaly bitvy kolem textů folkařů a písničkářů, jako např. Nohavici, Palečka a Janíka, Merty, ale i Zicha, Plavců – dříve a opět Rangers aj. Všichni umělci zábavních žánrů museli absolvovat „kvalifikační zkoušky“ před komisí krajských agentur, aby prokázali znalost politiky a někdy i znalost not (řada i špičkových džezových muzikantů byla a je spíše improvizátory).

Tenkrát se hodně dělaly „šňůry“ předních zpěváků a jejich orchestrů, někdy třeba třicet koncertů za měsíc. Samozřejmě šlo o popularitu i o peníze. Honoráře byly téměř všem stejně. Špičkoví muzikanti kolem 200,--, zpěváci a další „hvězdy“ kolem 400,--, jen opravdu hvězdy typu Hany Zagorové neskutečných 600,--. Není divu, že si tehdejší generální tajemník KSČ Jakeš povzdechl, jak si žijí. Ale základní a někdy i hlavní příjem byl z kilometrovného a tzv. pronájmu a amortizace aparatur. A ty „hvězdy“ musely uživit svoji kapelu. Hodně se dělaly tzv. „dvojáky“ tedy třeba na plesech moderátoři v levém a pak pravém křídle PKO, na akci od 20.00 a pak znovu od 23.00, atd.

No šňůry jsou pořád, i když někdy pořadatelé bojují s ekonomickými parametry. Ono totiž také zaniklo hodně pořadatelských subjektů. Domy kultury ROH, Parky kultury a oddechu, Kulturní a společenská střediska ve městech atp. Něco změnilo majitele, něco opět dotují města za pomoci místních sponzorů, něco dotuje stát, resp. Krajské úřady ve svých rozpočtech a granty, něco Obecní úřady (zvláště před volbami). V mnoha městech fungují nová Kulturní střediska. Ukázalo se, že jsou pro kulturní život ve městech potřebná.

Zábavní umění, zábava ve své mnohostrannosti a bohatosti naštěstí nezanikla a přes různé, dovoluji si použít označení „bulvární vlivy“, si drží svoji přinejmenším slušnou úroveň odpovídající naší české nátuře a smyslu pro humor.

Po změně režimu, jak říká Fr. Ringo Čech „revoluci, která nikdy nebyla“ to pár let vypadalo, že vše, co bylo předtím, byla „komunistická zábava“ a že teprve teď přijde to pravé umění, které muselo zůstávat v příslovečných šuplících. Známé osobnosti zábavy, kapelníci, zpěvačky oznamovali, že končí. Ale „čas oponou trhnul“ a ukázalo se, že to je jinak. V těch „šuplících“ toho asi moc nebylo.

Jen namátkou: Country rádio drží country, folk i trampskou muziku a spolu s tím se drží i nová Porta. TV Nova předvedla velké zábavné pořady a Silvestry s osobností Petra Novotného (zdá se, že dneska už to nikdo neumí anebo na to nejsou peníze). Po celé republice fungují kluby jako sídla diskoték, ale i vystoupení nových zpěváků, skupin, malých divadel atd. Vznikl „Nový cirkus“. Současným fenoménem zábavní tvorby jsou muzikály. Od klasických, třeba Bídníků z dílny producenta JUDr. Františka Janečka, přes nové domácí, počínaje Drákulou Karla Svobody, přes Kleopatru, Angeliku a další, skladatele a producenta Michala Davida, po zahraniční Zdenka Bartáka a Janka Ledeckého. Plesy a jiné společenské zábavy najdeme „na každém rohu“. Vznikly nové multižánrové festivaly počínaje Votvírákem, Mezi ploty, Collors of Ostrava, místní Woodstocky atd.

Zábavní umění nezaniklo a “neztratilo glanc“ a to je výborná perspektiva do budoucna. Ukázalo se, že zábavní umění je věčné a současná celosvětová vlna nostalgie to jenom potvrzuje.

Snažili jsme se striktně vyhýbat jakémukoliv bulváru, žádné osobní drby „kdo s kým co má“, žádná politika „koho rád či nerad“. Hlavním motivem bylo zaznamenat nenahraditelné vzpomínky na začátky, peripetie tvorby, ptát se „jak ty to děláš“.

Měl jsem z dnešního pohledu štěstí na události, a hlavně na lidi. Během zhruba 25 let, jsem byl při tom, od prvních produkčních krůčků pod vedením zkušených tvůrců zábavy, např. Ivo Paukerta, Alexeje Noska aj. (možná si někdo vzpomene i na Ctibora Čítka, do roku 69 šéfredaktora Mladého světa), přes velké plesy Květů, zahradníků atd., různé „říkám tomu pestrády“, „šňůry“ po větších i menších štacích, ale i velké festivaly atd.

Ve vzpomínkách se zpovídaní i já vracíme i do doby minulého režimu. Prosím, nepodkládejte nám nějaké lítosti nad socialismem. Trocha té nostalgie plyne především z toho, že jsme byli vesměs podstatně mladší (někteří nejméně o těch dvacet kilo), že nás to bavilo a že jsme se snažili prosadit. Prožívali jsme značnou dobu svého života, jak jsme uměli a mohli.

Byl to běžný život v zábavě (tenkrát se tomu neříkalo šoubyznys), bylo to také hodně řemeslo. A prosím, řemeslo já vyznávám, vážím si ho u všech umělců a tvůrců, jak těch na podiích, tak těch v pozadí jako jsou produkční, zvukaři, osvětlovači, různí asistenti, inspicienti atd. Zábavní umění vytvářelo hodně lidí. Nebyli to mnohdy žádné hvězdy a celebrity, ale na nikoho bychom neměli zapomínat.

PhDr. Václav Soldát