ARTES

Umělecké sdružení

Vzpomínka na Helenu Růžičkovou

Spisovatelka Marie Formáčková vzpomíná na Helenu Růžičkovou

ARTES spolu s nakladatelstvím Olympia připravuje vydání Zlaté knihy Mistrů zábavního umění. V předstihu vám nabízíme malou ukázku, chcete-li „ochutnávku“ z již dodaných textů. Zde vzpomíná spisovatelka Marie Formáčková na svoji přítelkyni Helenu.

 

HELENA RŮŽIČKOVÁ

(13. 6. 1936 v Praze – 4. 1. 2004 v Plzni)

„Na tragickej život jsem já pes!“

Říkala její Anna Urbanová v seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje. A nejen díky této větě se stala nezapomenutelnou.

Byla jediným dítětem vojáka a pozdějšího překladatele Aloise Málka a jeho ženy Dragy narozené v Sarajevu. Jako dítě trpěla nechutenstvím, byla často nemocná, a tak ji tatínek jako tříletou přivedl do baletní školy Heleny Štěpánkové, primabaleríny Národního divadla, aby nabrala sílu. Tanec ji bavil, na rozdíl od hodin klavíru, které také navštěvovala. Ve čtyřech letech za ni rodiče podepsali smlouvu v Národním divadle a v Deutsche Theater, kde tančila dětské role v baletních představeních. A tehdy také začala kouřit a obojí ji doprovázelo celý život – divadlo i cigarety.

Po gymnáziu vystudovala vyšší zdravotní školu, obor zubní technik, poté se hlásila na DAMU, ale nevzali ji, prý má „nedomykavost hlasivek a šavlovité nohy“. Ovšem potkala na přijímacích zkouškách studenta třetího ročníku herectví Jiřího Růžičku, za něhož se provdala, a šest měsíců po svatbě se jim narodil syn Jiří.

Její první divadelní štací bylo divadlo v Mladé Boleslavi, kde její muž dostal angažmá a ona tam působila jako choreografka, ovšem dojížděla tam až po práci v zubní laboratoři. Rok na to začala jezdit do divadla v Příbrami, kam šel manžel do dalšího angažmá a ona se stala osvětlovačkou. Možná by svítila celý život, kdyby při jedné zkoušce nešla ukázat herečce, která stále nechápala režisérovy pokyny, jak to má udělat. Režisér byl s jejím výkonem spokojen a už ji na jevišti nechal.

Ráda vzpomínala na dobu, kdy hostovala v pražském Činoherním klubu v roli Hejtmanky v Gogolově Revizorovi, kde byl jejím partnerem ruský herec Oleg Tabakov. S představením se dostala i do světa a měla úspěch. Například v The Daily Telegraph napsali:

„Gogol rozkresluje typy úředníků do nejmenších detailů, aby bylo jasné, jak mohou ovlivňovat svou společnost. Každý z nich je vybaven vnější daností, ale to vše překrývá hereckou tvorbou široce úsměvná Hejtmanka a podání Heleny Růžičkové.“

 Poté hrála v několika představeních v Divadle Na zábradlí a po jakýchsi osobních problémech už zůstala na volné noze, vystupovala se svým synem Jiřím, hostovala na různých malých scénách, jako byl třeba Ateliér nebo Prozatímní divadlo Františka Ringo Čecha.

Neměla spočítané, kolik filmů natočila, v kolika televizních inscenacích účinkovala, ale jejich počet se blíží ke dvěma stovkám. Stávalo se jí, že se uviděla na obrazovce a divila se, kde se tam vzala. Před kamerou poprvé stála ve čtyřech letech jako jedno z Kudrnovic dětí ve filmu Babička režiséra Františka Čápa, jako pětiletá hrála ve filmu Miroslava Cikána Z českých mlýnů a pak šla role za rolí.  Uměla ze svých postav udělat události. Kdo by si ji nevybavil jako Heduš v trilogii Jaroslava Papouška o rodině Homolkových, kdo by neznal princeznu Droběnu ze Tří oříšků pro Popelku Václava Vorlíčka nebo Škopkovou z hoštické trilogie Zdeňka Trošky Slunce, seno…

Největším překvapením zřejmě byla její Anna Urbanová v televizním seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje nebo udavačka v seriálu Hynka Bočana Přítelkyně z domu smutku, kde mohla ukázat, že není jenom Homolková nebo Škopková.

Svoji profesi milovala a žádnou roli neodmítala, aby prý jí to hvězdy nevyčetly. Věci mezi nebem a zemí byly totiž její další specialitou, ovládala numerologii, hádala z kávové sedliny. Možná tušila, že její pozemská pouť nebude dlouhá, a proto toho tolik stihla.