ARTES

Umělecké sdružení

Vašek Vašák

nenápadný všeumělec, letošní sedmdesátník

Novinář, skladatel, spisovatel, kdysi populární zpěvák, muzikant, člen fotbalového klubu umělců „Amfora“, Slávista, údajně totální nešika, usměvavý sympaťák.

Mimo jiné vystudovaný silnoproudý elektrotechnik, projektant. Posléze absolvent Lidové konservatoře, obor zpěv a skladba, v jedné lavici s Jardou Uhlířem. Možná ho to také inspirovalo. Hudba k baletu Genesis.

Nejraději by si dal kakao, ale to zrovna nevedou, takže „redaktorský nápoj“ expresso.

Václave, ode mě je to vlastně drzost, dělat rozhovor s redaktorem, který jich udělal již stovky. Vzpomínáš si na nějaký, který se Ti zrovna nepovedl?

Nedávno jsem to počítal, takže dva tisíce rozhovorů, z toho tři prezidenti a jeden král. Já jsem nevystudoval žurnalistiku, ale rozhodl jsem se, že to doženu pílí. Měl jsem dobré učitele. Na začátku to byl Ota Štajf, který kdysi byl šéfredaktorem Redakce pro děti a mládež a začínal Televizní klub mladých. Já u něj byl, když pak dělal Týdeník Čs. televize. Postupně mi spousta lidí radilo. Já jsem pak zjistil, že novinařina je vlastně jednoduchá, protože povýšíš takovou přirozenou lidskou vlastnost, jako je zvědavost, na svoje povolání. A seš zvědavej za peníze.

Ale důležité je, když jdeš na nějaký rozhovor s člověkem, kterého třeba nemáš rád, tak si nikdy nesmíš připustit, že ho zrovna nemusíš. Vždycky jsem se na každý rozhovor těšil, byl jsem přirozeně zvědavý. A možná díky tomu se mi nikdy nestalo, že by ten člověk dopadl jako vůl. Vždy to dopadlo tak, že jsem z toho měl dobrý pocit.

Ptal ses na zajímavosti. Tak třeba rozhovor s prezidentem Václavem Klausem. Měl jsem úplně stejný diktafon, jako máš ty. A ten diktafon se mi během rozhovoru zasek´ a já to nezaregistroval. Naštěstí Klaus si na začátku rozhovoru zapnul svůj, který měl úplně stejný. A já mu ještě říkal: „a Vy to budete kontrolovat?“. On svým stylem: „představte si, že existují novináři, kteří si tam třeba nedají baterie a pak jim to nic nenahraje“. „To snad není možný“ na to já. Přijdu domů a neměl jsem nahraného naprosto nic! Volám jeho tajemnici, ta se smála a že se pan Klaus dobře pobaví. Ale byla hodná a půjčila mi tu jeho kazetu, abych mohl rozhovor udělat.

Největší zážitek byl rozhovor s králem Norodom Sihamoni, o kterém je známo, že vystudoval pražskou AMU a mluví pořád krásnou češtinou. On nás pozval do Kambodže, protože obdivoval Jiřinu Bohdalovou. On sice pozval jenom jí, ale ona mu napsala, jestli si může s sebou vzít kamarády. „Samozřejmě“. A Jiřina vzala do Kambodži s sebou fotbalový klub Amfora, čtyřicet lidí. Ale přijal nás úžasně.

Já jsem mu při té příležitosti dal cédéčko s mojí muzikou pro balet mojí tehdejší ženy, baletky. A říkám mu, že když byl na Akademii, tak studovala na Konzervatoři a on jí několikrát učil. On říká „opravdu“ a měl nelíčenou radost, takže mě to udělalo velkou radost také.

Ty jsi byl v mládí úspěšný zpěvák i hudebník.

První dotyk byl na vojně, v roce 1968 jsem narukoval do Popradu na dva roky. Pak kasárna zabrali Sověti a nás odstěhovali do Nového Města nad Váhom, a tam byla pro změnu Maďarská vojska, ale ti byli proti Sovětům zlatí.

Během čtrnácti dnů jsem u útvaru založil beatovou kapelu. A ještě před přísahou nás, budoucí muzikanty, poslali domů pro hudební nástroje. Já si jel pro elektrickou kytaru. Dodnes si pamatuji první vystoupení na maturitním plesu v Trenčíně.

Jezdili jsme po různých beatových festivalech na Slovensku i na Moravě. Dokonce jsme jednou dělali předskokany tenkrát nejslavnější skupině Průdy, což byl Palo Hammel, Varga a další.

Pak jsem po vojně odpověděl na inzerát Melodie, že nějací bratři Veselí hledají zpěváka pro svoji skupinu „Beatus“, tedy přeloženo jako „Blažení“, ale byl v tom ten pojem „beat“ a já ho moc chtěl dělat. Dělali jsme spolu dost let. Ale oni šli také normálně na vojnu. Tak aby se kapela nerozpadla, šel jsem jako civil do Armádního uměleckého souboru. A tam jsem strávil přes dva roky. Od té doby znám Standu Hložka, Oldřicha Kaisera, kamarádili jsme se s Ivanem Luťanským, strašně zajímavá parta tam byla. A od té doby vlastně dělám profesionálně muziku.

Mám ale pocit, že jsi byl takový „zasutý“ zpěvák.

Pozor, já jsem byl asi dvacátý ve Zlatém slavíku. Vydal jsem řadu desek a později cédéček, to málokdo ví.

Byl jsem „zasutej“ proto, že jsem byl třikrát zakázaný. Poprvé to bylo v roce 80, po Bratislavské Lýře, ve které jsem neuspěl. Tenkrát tam neuspěl i Michal David. Já jsem pak dostal lano od Václava Hybše, abych s ním jezdil. Asi rok to bylo výborné, ale pak se Hybš nějak pohádal s Hrabalem, ředitelem Pragokoncertu, a všichni od Hybše jsme dostali „zaracha“. To bylo i finančně nepříjemné.

Podruhé jsem měl zákaz, když mě v Pantonu vyšla deska a na obalu jsem měl dlouhé vlasy, vousy a byl jsem takhle opřenej o piáno. Volal mi Aleš Sigmund, redaktor, „máš hroznej prů…, a já ti nesmím říct jakej. Máš zákaz“. Tak jsem tam přišel a starý pan Malásek, který tenkrát šéfoval Pantonu říkal: „Tak já ti to tedy povím. Podívej se na obal tý desky. Telefonovali přímo z ÚV KSČ, že tam vypadáš jako Kristus a že to je záměr!“.

Od Jany Kratochvílové, která taky nesměla, jsem získal telefon na ÚV, že to tak nenechám. Navíc jsem ještě před tím, než deska vyšla změnil vizáž a nechal si udělat afro. Tak mě přijal nějaký zástupce Mullera (pro ty co nepamatují, to byl tenkrát ředitel nějakého odboru přes kulturu na ÚV KSČ). Tak se mu představuji, jak vypadám, argumentuji, že ÚV přece schvaluje předem i fotografie a ta moje byla schválená. Ty písničky vůbec nejsou náboženské, ale o lásce. Ten člověk to uznal, ale říkám, co s tím uděláte. Mě tehdy hráli desetkrát denně v radiu a najednou šlus. V televizi mě smazali ze sedmi pořadů. Dokonce jednou mě smazali, ale zapoměli mě v titulcích. Říká „soudruhu Vašáku, jedu teďka do Sokolova (to byl festival politické písně) a všem soudruhům to řeknu, že dobrý“. Samozřejmě se na to …

A po třetí s bigbeatem a Jirkou Wimmerem na chmelu.  Pořadatel nás objednal na 18 hodin a na plakát napsal, že je začátek v 16. Takže když jsme tam přijeli, seděly už uvnitř stovky studentů. Poprosil jsem tedy Jirku, aby je zatím bavil. Těm to bylo celkem fuk, že chvíli trvá, než se kapela připraví. Nebylo to ale fuk některým učitelům, kteří sice popíjeli v hospodě a řekli si „my to tak nenecháme“ a převyprávěli to nějaké elévce z Rudého práva. Ta zaplnila polovinu stránky Rudého práva obsáhlým článkem „Případ v Poletech“, to byla ta obec. Studenti nám pak poslali dopis, že v něm bylo prakticky všechno vymyšlený. Jaromír Boháč z televize šel dokonce za šéfredaktorem Rudého práva, že to je podraz a kupodivu docílil toho, že asi za rok vyšla malá noticka s omluvou. Psal se rok 1984. Do dneška si ho vážím za to, že se nás nebál zastat. Holt to byla taková doba.

Sice mi to zkomplikovalo kariéru, ale měl jsem zase štěstí. Nabídl mi Karel Šíp (asi proto, že jsem tehdy vyhrál Hitšarádu), abych s ním a Jardou Uhlířem jezdil v jejich pořadech jako zpěvák. Kromě mě tam účinkoval Viktor Sodoma, Víťa Vávra, Pavel Roth a kapela. Vydrželo nám to deset let.

Tři roky jsem jezdil i s Františkem Ringo Čechem. Možná si myslel, že nahradím Jirku Schelingera, protože mám také takový chraplák, ale to se nemohlo povést. Jirka byl jedinečný. A Franta mě také přivedl do Amfory, kde jsem byl dvacet čtyři let a sehrál jsem 275 utkání. Hodně jsem jezdil po klubech s Luďkem Brábníkem, ten byl velmi populární sporťák.

Jak jsi to dával dohromady s novinařinou. Vždyť jsi byl léta redaktorem v časopise Xantypa. 

To dělám jaksi souběžně. Ale začínal jsem v Týdeníku Televize, pak jsem byl v ANO, psal jsem pro Reflex, Receptář, Koktejl a byl jsem šéfredaktorem hudebního internetového časopisu. Vyšlo mi i sedm knih, z toho jedna cestopisná, která dostala Cenu literatury faktu za léta 2005 až 2008 a tři knížky fejetonů. Všechny ilustroval Vladimír Renčín. Letos mi má vyjít kniha rozhovorů a příští rok humorná kniha o zvířatech.

Jednou jsem viděl ve zprávách, že v Anglii na vojenské škole v Sandhurstu studuje nějaký Čech. A s ním bych chtěl dělat reportáž. Tak jsem tam napsal žádost a po dvou měsících prověřování mi přišel souhlas. To je po americkém West Pointu druhá nejslavnější vojenská akademie na světě. Teď tam třeba studovali oba angličtí královští princové Harry i Wiliam, studoval tam generál Montgomery, různí šáhové a významné vojenské osobnosti.

Když jsem s ním mluvil, tak museli být přítomni dva lidé. Velitel roty toho kluka a jejich šéf kontrašpionáže, což byl Polák. Říkám mu, že ten rozhovor povedu v češtině, a on na to, že jestli nebude rozumět, že to zastaví. Zastavil mě akorát jednou, když jsem se zeptal na šikanu. On na to: „Stop! What Is šikana?“. Vzali nás i na cvičení, to bylo neuvěřitelný. Ten rozhovor jsem pak posílal tomu kontrašpionovi a on mě napsal, že to byla nejlepší reportáž, kterou o své škole četl. To mě udělalo velkou radost.

Ale skládání muziky Tě pořád neopustilo.

Musím to tak nějak prokládat. Podařilo se mi i něco nevídaného. Myslím, že tu není moc autorů, kteří složili hudbu ke čtyřem americkým filmům. Tenkrát vyšla v Lidových novinách výzva slavného brazilského spisovatele Paula Coelha, aby se ozvali scenáristé a skladatelé, kteří by chtěli natočit podle jeho knihy film. Tak jsem se mu mailem ozval, co mám pro to udělat. On mi odpověděl, že mám něco složit a dát to na sociální síť „My space“, což byl předchůdce facebooku. Tak jsem to udělal, a nevyhrál jsem. Bylo nás prý čtyřicet tisíc skladatelů. Vyhrál nějaký Brazilec.

Já to tam nechal a najednou se mi ozval americký režisér Taylor Hayden, jestli mám v šuplíku ještě něco podobného, že dodělává film a potřebuje k němu muziku. Nakonec jsem s ním udělal čtyři nezávislé filmy. 

Život máš docela bouřlivý.

Teď jsem začal dělat taková autorská čtení. Čtu ze svých knížek a hraju k tomu, v různých literárních kavárnách. A mám radost, že mě Hanka Zagorová vyzvala, abych pro ni po letech zase něco složil. Nejspíš to budou šansonky. Hodně jsem skládal pro Věru Špinarovou, ale ta už mi, bohužel, nic nenazpívá.

Jinak se snažím ke své sedmdesátce udržovat v kondici. Zdá se, že mě celý život provází štěstí. I ve výběru mojí současné partnerky. Už jsme spolu osmnáct let.

 

Tak ať se Tě drží i dál.

Václav Soldát

březen 2019