Vzpomínka na Miloslava Stingla

Jestli ještě o někom mohu tvrdit, že jsem ho obdivoval a přitom poznal až moc pozdě, byl to Miloslav Stingl. Jako malý jsem miloval indiánky – filmy s Vinnetouem a Gojko Mitičem (Zlato v Black Hills je poklad kinematografie). Později jsem se dostal ke knihám Karla Maye, na kterých jsem se naučil číst, a potom jsem se přes Alberto Vojtěcha Friče a práce Emila Holuba dostal až ke Stinglovým knihám. Byl to Stingl, kdo zapříčinil, že jsem se začal zabývat indiány a jejich kulturou a jazyky. Dokonce jsem jeden čas uměl z několika takových jazyků i pár slov a vět. Moje oblíbené knihy, a dle mě nejlepší, byly kupodivu jeho nejtenčí – Indiánský běh a indiánský oheň. Nad nimi jsem se s ním měl jednou sejít.

Do Olympie, i když vydávala dlouho jeho knihy za minulého režimu, nikdy nedorazil. Když jsem ho osobně potkal, byl už starý, všude chodil s ošoupanou a děravou igelitkou a měl jenom dva zuby. Hlava mu ale sloužila. Mnoho si pamatoval, včetně jazyků. Osobně jsem s ním mluvil jen asi dvakrát na Světě knihy, jednou zrovna v době, kdy vyšla neuvěřitelně nákladná, drahá a kupodivu opravdu dobře prodejná kniha o jeho životě a cestách v nakladatelství Jota. Pozdravil jsem ho tehdy indiánským slovem, které jsem se naučil díky jedné z jeho knih o indiánských kulturách. Ocenil to. Netykali jsme si, ale já měl radost, že jsem zažil svůj idol osobně.

V relativním sousedství bydlí dva moji přátelé, autoři Alenka a Jaroslav Klempířovi, známí jako Čeští Eskymáci. S nimi  jsem se o Stinglovi bavil už mnohokrát, protože ho osobně velice dobře znali. Vždy mi říkají, že by o něm klidně něco napsali veřejně, ale že příhody s ním jsou natolik mimo všechny měřítka, že si to nemohou dovolit. Věřím jim. O několik let později jsem se totiž setkal a osobně spřátelil s režisérem Stevem Lichtagem, který s Miloslavem Stinglem natáčel jeho životní příběh jako celovečerní veliký dokument. Steve byl nadšen vitalitou „starého pána“ a potvrdil mi, že to byl zároveň veliký podivín. V jeho případě jsem přišel opravdu pozdě. Tak dobře, jak bych chtěl, jsem ho prostě poznat nemohl.

 Tomáš Hejna