Vzpomínka na Pavla Toufara

Z vyprávění Tomáše Hejny,

šéfredaktora nakladatelství Olympia.

Články o historii jsem začal psát na Střední škole knižní kultury, kterou dodnes považuji za svoji „alma mater“. Krátce před tím, jako student Obchodní akademie v Resslově ulici, jsem se začal potulovat po knihkupectvích a hlavně antikvariátech na Novém Městě pražském a skupoval jsem staré knihy Hubáčka a dalších spisovatelů. K mým oblíbeným ale patřily knihy Jana Bauera a hlavně Pavla Toufara. Netrvalo dlouho a moje knihovna se začala plnit jejich tituly, které jsem ve volných chvílích hltal. Pamatuji si, že s pomocí Pavla Toufara jsem napsal i svůj první dlouhý článek o mordu rytíře Loreckého ze Lkouše. Pak následovala dlouhá pauza jiných zájmů. Až jednoho dne přišel do Olympia.

Bylo to v roce 2014 a vlastně se dostavil za mým otcem, ale já už byl tehdy „namočen“ do redakce, a tak jsem se zapojil do komunikace. Bylo to úžasné setkat se s jedním z mých idolů a moci s ním spolupracovat, a to zvlášť na tématu, které mi bylo blízké. Toufar totiž do Olympie přinesl edici Toulky, která byla a je směsicí literatury faktu a turistických průvodců. Sám jsem později v této edici vydal několik knih, které jsem se snažil napsat v duchu mého velkého mistra.

Pamatuji si, že jsem s Pavlem Toufarem a našimi knihami absolvoval celkem tři besedy, první při vydání knihy „Gagarin – Byl první?“, kde jednu choromyslnou paní odpálkoval slovy: „Když si to myslíte, tak si to myslete“. Jedna z besed se odehrála v knihovně města Slaný, kde jsme prezentovali knihu Tajemné kameny. Lidí nepřišlo moc, ale každý si po besedě koupil svůj výtisk, a my byli spokojeni. Ostatně Toufarovo vyprávění stálo opravdu za to. Na začátku se řídil tématem knihy, ale potom pokračoval obvykle zážitky, které během psaní osobně prožil. Patřil k těm autorům, kteří si vůbec nic nevymýšlí. Jezdil z místa na místo, ptal se lidí a studoval místní prameny. Stále je mi vzorem. Tedy s tím rozdílem, že já jezdím na koloběžce, zatímco on jezdil autem, a když padla tma, zastavil na okraji lesa a přespal uvnitř do dalšího dne. Podrobně mi tuto historku vyprávěl ještě o něco později, ve Velkých Přílepech, kam jsem ho přivezl do místní knihovny. Zvlášť dámy byly z jeho vyprávění o kosmonautice, Gagarinovi, Remkovi, ale i turistice zcela uneseny. Důvod byl jednoduchý, Toufar byl nejen vzdělaný a inteligentní, ale měl asi dva metry a hluboký sametový hlas…

Poslední kniha, která vyšla v Olympii, byl turistický průvodce „České Vánoce“ o mechanických betlémech v Čechách a na Moravě. Vyšel krátce před Vánoci a potom jsme o Pavlu Toufarovi nějakou dobu nic neslyšeli. Až jednou, když jsme připravovali ediční plán, jsme se mu rozhodli zavolat. A byl to šok. Tehdy nám jen řekl, že je v nemocnici a dávají mu pravidelně transfuze kvůli výměně krve. Neřekl tedy, co mu je, ale došlo nám to. Opět ta hrozná nemoc, která přichází jako těžké onemocnění, krátce odeznívá, aby dala falešnou naději, a nakonec rychle ukončí nemoc. Leukemie. Toufar tvrdil do telefonu, jak je mu po výměně krve dobře a že se těší na další knihy a spolupráci. Za týden jsme dostali oznámení. Do té doby jsem vůbec netušil, že tak praktický člověk, který se osobně účastnil i výcviku pro kosmonauty a dlouhodobě se aktivně věnoval historii kosmonautiky a letectví, je věřící člověk. Seděl jsem v jedné z posledních lavic kostela sv. Salvátora v sousedství pražské Pařížské ulice a s řadou dalších lidí – jeho i mých kolegů a také jeho příbuzných – jsem se s ním loučil.