ARTES

Umělecké sdružení

Zábavní umění v československých legiích

STŘÍPKY Z MINULOSTI ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ

Tomáš Hejna

Legionářské umění

Zábavní umění bylo v mnoha epochách historie tím jediným, co pomáhalo lidem přečkat útrapy doby a jaksi se z ní vyloženě nezbláznit. Platilo to o dobách morových epidemií stejně jako o dobách válečných a často se rodila díla dodnes nezapomenutelná a lidem stále mnoho říkající. Českým specifikem je v tomto ohledu umělecká tvorba, která vznikala za velice pozoruhodných, a tak trochu schizofrenních podmínek – během první světové války. A protože toto umění vznikalo na východní frontě u československých legií (tedy převážně), říká se mu umění legionářské.

O schizofrennosti hovoříme proto, že to tehdy neměli Češi vlastně vůbec jednoduché. Oficiálně byli Češi občany Rakousko-Uherska, mladí muži sloužili původně prezenční a během války také oficiální službu v rakousko-uherské armádě a s ní také „mašírovali“ na frontu proti nepříteli. Existovaly samostatné české pluky, třeba slavný 28. pěší pluk z Prahy, který měl podle pověstí celý bez boje přejít k Rusům do zajetí (ačkoliv to podle historiků nebyla pravda). Čeští vojáci sloužili také v rakousko-uherském letectvu nebo námořnictvu (účastnili se třeba slavné vzpoury v Boce Kotorské). Na druhou stranu se ale brzy po začátku války začal tvořit zahraniční odboj, který usiloval o vznik jednotek sestavených v zahraničních armádách nepřátel Rakousko-Uherska z českých dobrovolníků – buď z místních českých menšin anebo ze zajatců. 12. srpna 1914 vznikla v Rusku Česká družina, 31. srpna 1914 byla v rámci francouzské Cizinecké legie ustanovena rota Nazdar a v roce 1917 vznikly legie v Itálii. Z těchto malých jednotek nakonec vznikla armáda neexistujícího českého a slovenského státu, která podléhala jak velení armád Dohody, tak i vedení později zformované oficiální vlády – rovněž neexistujícího státu. Češi se tak v Evropě vlastně stali skutečně schizofrenním národem, který existoval a vlastně neexistoval zároveň. To je však na delší vyprávění, kterým bychom se hodně vzdálili od tématu.

Asi nejvýznamnějšími jednotkami se staly ty v carském Rusku, které to neměly od začátku vůbec jednoduché. Nejdřív jim nevěřili Rusové, a když už se jim u Zborova konečně podařilo prokázat bojeschopnost a loajalitu, blížila se bolševická revoluce a přišlo další podezírání. Legionáři to nakonec vyřešili po svém. Obsadili na nádražích vlaky, vytvořili několik ešalonů a ozbrojeni vyrazili po železnici vstříc domovu. Snad na počátku vůbec netušili, jak náročná cesta je vlastně čeká, a jakou vzdálenost budou muset překonat. Pro mnoho z nich se vlaky staly pojízdným domovem na několik let, během nichž museli překonat celou Transsibiřskou magistrálu z Ruska přes většinu Asie až do Vladivostoku, a to pod útoky místních i bolševických jednotek. Po tak dlouhé době se ovšem z dobrovolníků soustředěných v legiích stala v podstatě jedna „velká rodina“. A zrodilo se ojedinělé prostředí, ze kterého vzešla i ojedinělá kultura a zábavní umění.

 

Vlaky sloužily legionářům k obraně i jako pojízdné domovy, v nichž trávili většinu času, A protože dlouhá chvíle vyžaduje zábavu, rodilo se specifické zábavní umění. Legionáři ovládali velká území kolem trati a zdržovali se v dobytých městech kvůli zásobám, ale také odpočinku. Ti s uměleckými ambicemi tvořili ochotnická divadla, tiskly se noviny a v nich se objevovaly humorné povídky nebo básně inspirovaném okolím a okolnostmi. Vždy se našly nějaké ty hudební nástroje, na které mohli hrát jednotlivci nebo malé kapely. Mezi legionáři dokonce vznikly i dva symfonické orchestry a také soubor, který navštěvoval pravidelně všechny legionářské vlaky na trase. A stejně jako existovaly zvláštní oddíly pro zajišťování proviantu, opravy vozů, finanční správu a podobně, byly mezi legionáři také výbory zabývající se kulturou, souhrnně nazvané jako osvětový výbor. Jejich činnost spočívala v organizování kulturních programů pro legionáře a měly na starost všechna divadelní vystoupení, koncerty, kabaretní výstupy i vydávání novin, časopisů a dokonce také knih.

Mezi legionáři se brzy projevili lidé, kteří buď byli v kultuře činní již před válkou, nebo se během anabáze stali uznávanými umělci. Tak například Zdeněk Štěpánek, který původně studoval hospodářskou školu v Rakovníku, pracoval v lihovaru a těsně před válkou se uchytil jako herec v kočovných společnostech, se mohl skutečně realizovat v tolik vytouženém hereckém oboru až během svého pobytu v zajetí na východě a během zmíněné legionářské anabáze. Po zranění skončil v nemocnici, kde bavil hereckými etudami ostatní pacienty. Odtud putoval do divadelního souboru a stal se plně platným hercem a časem dokonce režisérem a scénáristou Divadla Československé armády na Rusi, které pendlovalo mezi jednotlivými ešalony a posádkami. Zde sbíral cenné zkušenosti, které po návratu do vlasti využil v Divadle na Vinohradech a samozřejmě v Národním divadle, kde podával excelentní výkony, které ho zapsaly mezi nejvýznamnější české (československé) herce první poloviny 20. století.

Vznikaly autorské divadelní hry a divadelní pásma, jejichž autory byli dnes prakticky neznámí legionáři, ale také velikáni českého dramatu a literatury, kteří byli na východě tou dobou přítomni. Jedním z nich byl například František Langer, který za svého působení v legiích sepsal dramata Listy z kroniky legií, Ráno a po válce potom hry inspirované legionářským prostředím Vzdání se 28. pluku, Zborov, Na Sibiřské magistrále nebo drama Jízdní hlídka, které se dočkalo i filmového zpracování. Osoba Františka Langera je přitom zajímavým přechodem k dalšímu zábavnímu umění spojenému s tématem, a to tak zvanou legionářskou literaturou. Tento podivný termín je ve většině učebnic české literatury uváděn jako oficiální a zahrnuje jak literaturu vzniklou během vojenského působení legií, tak i literaturu, která byla inspirována legiemi a vycházela v poválečném období. Téměř ve sto procentech případů byli autoři legionáři a z velké části pak legionáři z východu.

Jedním z nejvýznamnějších představitelů legionářské literatury byl Rudolf Medek, pozdější ředitel Památníku národního osvobození. Do zajetí se jako rakouský voják dostal už v prosinci roku 1915 a ze zajateckého tábora se dostal do legií, kde prošel vojenským křtem u Zborova. V legiích se stal redaktorem časopisu Československý voják. Ke skutečným legionářským dílům, která se v poválečném období řadila k velmi populárním a nejčastěji vydávaným titulům, řadíme Medkovy tituly Veliké dny, Ostrov v Bouři, Mohutný sen, Anabase, Plukovník Švec nebo dětská knížka O našich legionářích, dětech a zvířátkách na Sibiři. Některá z těchto děl se stala předlohou pro filmové verze, z nichž nejznámější je v roce 1929 natočený snímek Plukovník švec v režii Svatopluka InnemannaBedřichem Karenem v hlavní roli.

Neméně významným autorem, jehož knihy se vydávaly ve velkých nákladech, staly se předlohami pro divadelní i filmová zpracování a na jehož jméno se nezapomene, byl legionář Josef Kopta, dědeček známého a populárního herce, moderátora a komika Václava Kopty. Zřejmě nejvýznamnější je soubor knih popisujících osudy roty vojáků-legionářů probíjejících se válkou od počátku až do konce. Jsou to romány Třetí rota, Třetí rota na magistrále, Jak vznikla Třetí rota a Třetí rota doma. K legionářské literatuře se řadí i jeho díla Cesta do Moskvy, Legionářské povídky nebo Naše legie v Rusku. A i když v meziválečném období znal tyto knihy kde kdo, Koptu nakonec nejvíc proslavil román Hlídač č. 47, který se stal předlohou hned pro tři filmová zpracování – Josefa Rovenského (a Jana Svitáka) z roku 1937, Hugo Haase z roce 1951 (pod názvem Pickup, natáčeno v USA) a Filipa Renče z roku 2008, kde se hlavní role ujal mistrovsky Karel Roden.

K legionářským spisovatelům patřil také Jaroslav Kratochvíl, který tvoří protipól výše uvedených spisovatelů i děl. Zatímco Langer, Medek i Kopta byli v jádru příznivci republiky a demokracie, Kratochvíl ve svých dílech dával najevo sympatie k říjnové revoluci Další autor, který se postavil za ideály říjnové revoluce, byl Václav Kaplický. Jeho kniha Gornostaj, která vyšla v roce 1936, vycházela z jeho vzpomínek na legie a veřejnosti přinášela svědectví o odvrácené straně života v československých legiích, jejichž představitelů museli kromě bojů s bolševiky usilovně svádět boj i s levicově orientovanými osobami ve vlastních řadách.

Když se v letech 2014 a 2018 slavila stá výročí začátku a konce první světové války, po delší době si český národ vzpomněl, že Československé legie, především ty na východě, nebyly jen vojenskými jednotkami, ale unikátním společenstvím, ve kterém bylo zapotřebí uspokojit kromě základních potřeb i potřeby kulturní. Je skutečně až neuvěřitelné, co vše se podařilo v tomto ohledu udělat legionářům často doslova „na koleně“, a s jak velkou kvalitou zábavního umění se u nich setkáváme v době natolik hrozné.

Tím pozoruhodnější je, že tato kvalita časem nic neztratila, ale naopak stále získává na hodnotě. Jen tak si lze vysvětlit, že zejména v posledních letech se zájem o stará díla legionářského divadla a literatury zvyšuje a inspiruje i současné umělce. Důkazem tohoto fenoménu je třeba rozhlasová hra Plukovník Švec z roku 2018, kde hlavní roli ztvárnil Ivan Trojan, nebo divadelní zpracování stejnojmenného díla, jehož premiéra proběhla 25. října 2018 na prknech Nové scény Národního divadla.