ARTES

Umělecké sdružení

Základní kámen pro Národní divadlo a jeho "bratříčci"

Už několik let pořádám se švagrem a pár přáteli akci nazvanou Tour the Rip. Jde o velmi vyčerpávající zážitek, kdy člověk ve čtyři hodiny ráno vyráží z pražských Petřin a přes Liboc, Divokou Šárku, Nebušice, Horoměřice, Statenice, Velké Přílepy, Tursko, Dolany nad Vltavou, Kralupy, Nelahozeves, Sazenou, Ledčice a Mněteš pochoduje pěšky přes padesát kilometrů až na vrchol památné hory Říp. Řeknu vám – ani pro zkušeného turistu to není procházka růžovou zahradou. Cestou ale člověk míjí řadu nádherných památek a míst, což je úžasný bonus k celé záležitosti. A vrcholem dnes je samozřejmě rotunda sv. Jiří a Vojtěcha. Jenomže kousek za ní, tak tři minuty klidnou procházkou po vrchu, se nachází ještě jedno velmi důležité a památné místo. Z toho místa byl „vyloupnut“ nebo lépe řečeno vylámán jeden ze základních kamenů Národního divadla. Vlastně by se slušelo říct, že ten vůbec nejdůležitější!

Podzemní prostory Národního divadla nejsou přístupné úplně běžně, ale kdo se do nich dostane, může vidět něco neobyčejného. Hned několik základních kamenů, které sem byly ukládány postupně po několik let. Většina z nich 16. května 1868 za přítomnosti několika tisíc (snad i stovek tisíc) lidí, mezi kterými nechybělo na osm set herců a hereček z kočovných a amatérských divadelních společností. Uprostřed bývalého „smetiště“, které bylo zvoleno za prostor pro budoucí Zlatou kapličku, a ve stínu již stojícího Prozatímního divadla, vznikly prostory pro základy budovy a v ten den zde také vzniklo provizorní pódium, odkud k lidem promluvilo několik významných osobností tehdejší české kultury a politiky.

O zvláštním počtu základních kamenů svědčí hned několik zajímavých historických faktů. Tak třeba Karel Sladkovský, který měl také svůj velký proslov při této příležitosti, uváděl v první verzi svého projevu kamenů sedm. Musel se ale opravit, a nakonec hovořil o kamenech šestnácti. Ani tento počet však není definitivní a skutečnost je taková, že o opravdovém počtu základních kamenů nemají jasno ani dnešní historici.

Vznik Národního divadla (a jeho stavba) souvisí nejen s potřebou českého národa a jeho vlasteneckého hnutí mít svůj kulturní prostor, ale i s politickou situací v monarchii. Když totiž došlo ke vzniku dualistického uspořádání Rakouska a zrodilo se Rakousko-Uhersko, Češi to brali jako zneuznání vlastních historických nároků. Vznik různých českých institucí, Národní divadlo nevyjímaje, tak byl i politickou manifestací Čechů. Šlo dokonce o celou sérii takových akcí.

Jednou z prvních byla stavba Prozatímního divadla. Už v roce 1844 začaly české vlastenecké kruhy uvažovat o stavbě. O rok později se podařilo Františku Palackému získat tak zvanou „privilej“ od stavovského výboru českého sněmu. Nedlouho poté vznikl Sbor pro zřízení českého národního divadla a v roce 1851 začala veřejná sbírka. Její výsledek byl neuvěřitelný. V roce 1865 už bylo na kontě Sboru přes dvě stě tisíc zlatých! Je alu nutné připomenout, že další příspěvky daly i přední české osobnosti kultury a průmyslu, šlechtici včetně těch německých, zemský výbor a Český zemský sněm, a dokonce i František Josef I. Postupně tak docházelo k důležitým krokům. V roce 1852 byl zakoupen pozemek v blízkosti Vltavy. Šlo vlastně původně o obyčejnou skládku nebo „rumiště“ – chcete-li. Dlouho bylo toto místo obestavěno ohradou, a teprve když František Ladislav Rieger navrhl zbudovat za získané peníze nejprve menší budovu, která by sloužila jako prozatímní, byli osloveni čeští architekti, aby vytvořili plány. Vyhrál Vojtěch Ignác Ullmann a jeho celkem úsporné řešení, které můžeme dodnes vidět jako zadní trakt Národního divadla. Stavba trvala neuvěřitelně krátkou dobu – pouhých šest měsíců! 18. listopadu 1962 se zde konalo první představení, a to Hálkův Král Vukašín. Divadlo bylo malé, prostory stísněné, chyběly šatny – ale bylo to první samostatné stálé české divadlo v Praze.

Trvalo řadu let, než se podařilo vybrat dostatečné množství finanční prostředků na stavbu skutečné budovy Národního divadla. Předcházelo tomu mnoho úředních jednání. Členové výboru se měnili a politická situace nebyla vždy právě nakloněna národnostním snahám. Nicméně v roce 1865 byl osloven Josef Zítek, významný český architekt a profesor, aby vyprojektoval svůj návrh. Ten se úkolu s nadšením ujal a dodatečně byl výborem potvrzen. V roce 1867 se začalo s pracemi na přípravě pozemku.

Zde je vhodné udělat pomyslný střih v dějinách a vrátit se k hlavnímu tématu věci. „Tak se již v časném jaru roku 1868 ustavil zvláštní výbor, který si vzal na starost záležitost základního kamene,“ píše Kratochvíl a dodává, že v něm bylo mnoho lidí právě z Podřipska. Ostatně když se nad tím zamyslíme, byla vlastně památná česká hora skoro jednoznačnou volbou. Ale ve výsledku dopadlo vše jinak.

Aby došlo k objasnění výše zmíněného, Je třeba popsat si nejprve události, které se odehrály 10. května 1868 na samotném Řípu. „Říp podal část své hrudi, aby na ní spočívala budova umění, vzdělaností národu českému vůbec zasvěcená,“ prohlásil tehdy Karel Sabina. V Národních listech se zase objevila velkolepá zpráva, jak to v tento slavnostní den na Řípu i pod ním vypadalo. Psalo se v ní, že:

„Byly tu stany pro pohoštění hostí a vůkol těch stanů hemžilo se pestré nesčíslné množství, co zatím na temeni Řípu vlál velký červenobílý prapor, vítězně jakoby hlasatel života a síly věkovité národa českého.“

Na Řípu vlastně došlo v ten den k jednomu z táborů lidu, což byla jakási obdoba demonstrace nebo diskusního fóra – obojí je možným příměrem. A zde je právě vysvětlení, proč v předchozích odstavcích je zmíněn vznik Rakousko-Uherska. Tato velkolepá manifestace, které se účastnily tisíce lidí z celého Podřipska, ale i z Prahy, byla právě odpovědí na rakousko-uherský dualismus a jeho nespravedlivost. Dokonce se právě tady, tento den, poprvé objevila myšlenka, že o nás nemůže být bez nás rozhodováno! Tedy alespoň tak je to v historii prezentováno. Ještě před tím došlo už v dubnu k vylomení asi dvacetitunového kamene, který se vlastní vadou při svalení pod horu rozlomil na několik kusů. Největší byl pod Řípem opracován. Do jednoho z jeho boků kameník vytesal nápis: „Ze Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.“ A tento kámen byl v den zmíněného tábora lidu připraven na svoji velkolepou cestu směrem ku Praze.

Krásné svědectví o následujících událostech podal ve knize Rajský ostrov spisovatel Jaromír John. Píše:

„Dne 10. května 1868 opět vezli rolníci kámen, tentokrát z Řípu.

Na památnou horu putoval celý roudnický kraj. Než byl kámen naložen na nákladní vůz, ohnivě a vlastenecky řečnil k velkému zástupu lidu český spisovatel Karel Sabina o blahodárném působení divadla u starých Řeků a Římanů.

Když po rychlých poslech na koních přišla do Prahy zpráva, že Roudničtí vezou kámen ke stavbě Národního divadla, přispěchal k nám po poledni pan Vielwerth.

Říkal, že najal bryčku, abychom všichni jeli naproti kameni z památného Řípu – že prý sto jezdců v historických krojích jej doprovází ku Praze a s nimi přemnoho lidu obého pohlaví.

A všude v obcích že prý jsou postaveny slavnostní brány a všude vítá kámen hudba, tanec a všeobecné plesání.“

Do Prahy zatím byly vypravovány zvláštní vlaky, aby se do města dostali všichni zájemci o jedinečnou událost. Ta začínala blízko pražské Invalidovny, kde se dával dohromady neuvěřitelný průvod krojovaných družin, oblečených v historických i lidových krojích. Palacký, Purkyně, Smetana, Neruda, Sladkovský – ti a jiní poklepali 16. května na základní kámen dovezený z Řípu.

Palacký pronesl památná slova:

„Ve jménu národa v Čechách i na Moravě jednotného požehnejž Pán Bůh dílu svatyně této, na které národu českému zjevovati a před očima stavěti se má všelijaká mravní pravda.“

Symbolickou důležitost Řípu pro české dějiny i politiku v době národního obrození nemohl nikdo popírat a ani to neměl v plánu. Byl zde však otázka, kterou nebrali původní představitelé výboru Národního divadla v potaz, a s níž nepočítali. Totiž že i další kraje, často ve stínu jiných památných míst naší historie, budou chtít do základů budovy přispět svým vlastním kamenem. Tak se kromě oficiálního výboru pro základní kámen objevily i další. Ostatně peníze na budovu naší Zlaté kapličky se sbíraly po celém území Čech a Moravy, dokonce i v cizině. „Těmto přáním nebylo možné odepřít, a tak se odlučovaly od svých základen i další kameny, aby se vydaly na pouť ku Praze: z Boubína, z Branky u Náchoda, Buchlova, Čerchova, Doudleb, Helštejna, z moravského Hostýna, Chrastě, Lipníka, Práchně, Radhoště, Svatobora, Sušic, Trmáně, Trocnova, Vyšehradu, ze Záhlenic a Žižkova,“ vyjmenovává Kratochvíl. Zapomněl však na bílý mramorový kvádr, který se do Prahy dostal až o hodno později, v roce 1871. Poslali ho Češi až z dalekého amerického Chicaga. Na jeho boku se nachází příznačné heslo: „Co krev pojí, moře nerozdvojí.“

„Ač Radhošť je vzdálený, přece je s vámi spojený,“ píše se na kameni, který ze zmíněných do Prahy dorazil vlastně jako první už 5. května.. Spolu s kamenem z Řípu byl na místě staveniště Národního divadla společně přijat i kámen, který se „vyloupnul“ z žižkovské hory Vítkova, místa velkého vítězství Jana Žižky nad Zikmundovými křižáky. Den před skutečným položením základního kamene se na Vltavě uskutečnila velkolepá slavnostní regata, která po setmění oslnila celou Prahu. Oblohu v místech, kde dnes stojí velkolepá Zítkova (a později i Schulzova) budova, měl prý ozářit obrovský český lev!

Nad kamenem stál na čtyřech honosných a zdobených sloupech altán. Na místě následovaly proslovy již zmíněných i dalších osobností. Samozřejmě, že se klepalo na kámen kladívkem, jak už to při podobných událostí bývá.

Kámen ze Řípu má po Radhošťském pořadové číslo dvě. Jako třetí by měl být správně označen zmíněný kámen z Vítkova, ovšem není tomu tak. Toto číslo nese základní kámen z Louňovic blízko Říčan. V něm je dutina, do níž byla dána zakládací listina a další materiály, aby se tak stal zároveň časovou schránkou. Tato výsada měla být původně určena už kameni z Řípu, nicméně jeho čedičová struktura se pro vytvoření dutiny a celkové podoby kamenné truhly ukázala jako absolutně nevhodná. Namísto toho tak vznikla schránka ze žuly, kterou za tímto účelem zakoupil podnikatel Gustav Žižka, majitel továrny na mlýnské kameny.

Dnes bereme Národní divadlo i jeho budovu na konci ulice Národní (dříve Ferdinandovy) jako cosi samozřejmého, jako součást naší kultury. Proto si můžeme jen stěží představit, jak se asi naši předci cítili, když pokládali základní kameny pro jeho stavbu, a jaký pocit euforie měli, když poslouchali v nepřehledných zástupech přední české osobnosti, vyzdvihující vše české a národní. A jak jim pak asi muselo být, když budova Národního divadla po několika měsících fungování tragicky vyhořela. To je ale už jiná kapitola historie Zlaté kapličky.