ARTES

Umělecké sdružení

Zamyšlení Václava Junka k televizní tvorbě

Zdá se, že v nouzi orel i mouchy lapá.

Je to tak ale správně?

Především: hodně z toho, co se kolem nás a zejména s námi děje, přijímám jako klasickou filozofickou (tuším Hegelovu) poznanou nutnost a naprosto neremcám. Stejně tak beru s poznanou ochotou na vědomí, že televizní stanice, dosud neporazitelné v žádném oboru svých činností, náhle nemají co vysílat a že se tak také podle toho chovají. Takže jsou nám oproti dřív náhle nabízeny patnácté reprízy dvacátých dílů jakýchsi prastarých seriálů, věčná veselí podobně pravěkých televizních silvestrů, dávno zapomenuté soutěže libovolného druhu, a vůbec hodně z toho, co mělo zůstat raději decentně skryto v milosrdném šeru svých domovských archivů. I když, nikdo a nic mě přece nenutí, abych se v současné kulturní poušti, vynucené okolnostmi, věnoval právě jim, že ano? Na druhé straně si ale myslím, že stejně jako všechno, i tohle má své meze, a hned Vám řeknu, proč to říkám.

Už jsem sice přijal i to, že současná doba postrádá skutečně osobnosti, stejně jako, že se nynější hvězdy obecné kultury nemohou ani omylem rovna generacím svých předchůdců. Takto prostě je, a proto můžeme být my, konzumenti soudobého umění, oslovováni v nejlepším případě průměrem, jestli ne zhusta čímsi ještě mnohem horším. K čemuž opět dodávám, že jeden má mít natolik vlastní síly i vkusu, aby si – pokud se mu tohle nelíbí – našel pro své osobní vyžití cokoli lepšího. A to se fakt pořád dá!

Jestliže se ale přece jen vrátím k původnímu řešení, nemohu nesmlčet, že naznačená doba dává šanci dokonce opusům (a s tím také jejich vesměs hodně prapodivným tvůrcům), kteří něčeho takového naprosto nejsou právi, anebo jejich díla dokonce vůbec neměla vzniknout. Jak jsem se osobně přesvědčil, tak před čtyřmi dny, dokonce v rámci vysílání prvního programu veřejnoprávní TV a v hlavním čase.

Konkrétní jednoslovný titul neuvedu, ani nebudu jmenovat jeho původce. Někdo by se mohl ohnat a už něco takového mi se zřetelem k dané lacinosti věci samotné naprosto nestojí za jakoukoli námahu. Zejména v případě, na který jsem tehdy narazil. Ale to, čeho jsem se přitom stal doslovnou diváckou obětí, překonalo snad všechno zatím v tomto směru viděné.

Šlo zřejmě o další alternativní film, na který se jeho tvůrci zprvu jistě scházeli dlouho, a ještě déle na jeho dokončení sháněli potřebné peníze. Znám tenhle druh rádoby kumštu, a tak mě ani úvodní sáhodlouhé sekvence bezobsažných záběrů zase tak mnoho nepřekvapily. Stejně jako jsem vydržel sled podobně příznačných dialogů mladé herečky a jakéhosi šoféra kamionu, natočených v podobně neuvěřitelných, totálně opuštěných reálech jakéhosi velkoskladu.

Obvyklé svaté moudro papá Meyera, jednoho z pilířů MGM, pronesené jím už na konci dvacátých let minulého století v tom smyslu, že pokud vás film nezaujme do páté minuty, je k ničemu, sice skvěle fungovalo  i tady. Vzdor tomu jsem stále chtěl dát nové době šanci, i když dnes už až příliš dobře vím, že jsem to rozhodně neměl dělat. Onen ucelený festival formální, herecké a dialogové nudy totiž pokračoval vesele dál, ale když v tomto rámci vykonala ještě ke všemu herečka v naprosto čitelném záběrovém celku ještě ke všemu malou potřebu (se vším všudy, třebaže jen malou), bylo toho už opravdu příliš i na mě, přesvědčeného vstřícného pozitivistu.

Ačkoli prapůvodně nerad, ukončil jsem tu hrůzu přepnutím na naopak překvapivě poučený a kvalitní přenos debaty o Bílé hoře z Národního muzea a měl jsem klid. Jen jsem si ještě v rámci líčení souvisejících širších detailů dávné bělohorské rvačky říkal, jestli není koronavirová doba až příliš vstřícná k něčemu, co by se jinak asi naprosto nemohlo.

Anebo v takovou absolutní spravedlnost nikdy dobrovolně nepřestanu doufat.                    

Václav Junek

V Rudné 11. listopadu 2020