ARTES

Umělecké sdružení

Zelenáč Milan Krbec

 

 

Občas se potkáváme v malé venkovské hospůdce, kde v létě pravidelně muzicíruje. Když jsem zjistil, že je od devadesátého roku jedním ze Zelenáčů, léta jejich kapelníkem, tak jsem si uvědomil, že to je přesně ta správná osobnost pro náš web.

Sedíme na zahrádce u sklenky s vodou, protože oba nás čeká práce. Mě tento zahradní rozhovor, jeho pravidelné hraní v hospůdce plné štamgastů.

Jak ses dostal k Country muzice?

Rodilý, čistokrevný Pražák, vyučil jsem se jako strojní mechanik. Moc mě to nebavilo, byl jsem spíš třídní šašek. Protože jsem byl nemocný se srdcem, tak jsem musel každé prázdniny do Poděbrad. I když mi nebylo patnáct, tak se mi líbily holky. A samozřejmě mě bavilo, předvádět se. Uměl jsem všechny povídky Šimka a Grossmanna, historky Vlasty Buriána.

Primář léčebny jednou naši partu zhruba patnáctiletých kluků vyzval, zda bychom nemohli něco udělat pro ty mladší děti. A tak jsem se jmenoval režisérem, dal dohromady partu a udělali jsme takovou hodinovou estrádu, program v dětské léčebně pro děti. To mě hrozně bavilo. Ale ještě jsem na nic nehrál. Záviděl jsem těm klukům, co uměli na kytaru, harmoniku.

V šestnácti mě maminka k vánocům nadělila kytaru. Takovou čundráckou, z druhé ruky. V těch sedmdesátých letech byli známí Greenhorns, KTO, Rangers a další, a to mě tehdy fascinovalo. Čundry, trampské písničky. Byl jsem šestnácti, sedmnáctiletý hošík, s kamarády jsme si rozlosovali, na co kdo bude hrát. Ty budeš kytara, ty basa, další hrál na mandolínu a byla kapela. Vymysleli jsme název Kačeři.

Ale to jsi pořád chodil do školy.

Samozřejmě. Moc šikovný jsem sice nebyl, ale vyučil jsem se, nastoupil do dílny ve Výzkumném ústavu rozhlasu a televize. Tam se vyráběly kamery a zařízení do studií, a pak malá dílna, kde byli ti chlapi, kteří uměli na všech strojích, byli strašně šikovní a vyráběli tam všechny možné mechanické záležitosti.  To byl rok 1972.

A já mezitím s naší kapelou různě hrál, kamarád František Kacafírek již byl jako houslista u Zelenáčů. Ti se různě rozpadali, skládali, já jsem nastoupil k Zelenáčům v roce devadesát. Mirek Hoffmann odcházel od Vyčítala, byly tam nějaké nesrovnalosti. Nemá cenu to dneska rozebírat.

Takže teď je to už skoro třicet let. A Ty jsi kapelník.

Když bylo Mirkovi sedmdesát, je to už dvanáct let, tak si řekl, že přestane veřejně vystupovat. Dodneška je ale významným členem. A ten mě vlastně jmenoval kapelníkem. On to vlastně nikdo jiný ani nechtěl dělat.

Neříkej. Co vlastně jako kapelník děláš?

Dělat kapelníka je hrozně nevděčná záležitost. Ale musím hlavně zdůraznit, že kapela je kolektivní práce. Ale kapelník nejen, že zodpovídá za to, aby všichni přišli na představení, napíše, co se bude hrát, sestaví repertoár, musí se domlouvat s pořadateli, vyřizovat všechnu úředničinu kolem. Vymyslet celou dramaturgii programu, úvodní slova a tak.

A co peníze?

Všechno dneska jde přes moji agenturu, a jak se říká, můžu za všechno! Zhruba před deseti lety jsme se všichni živili muzikou. Dneska už to tak není. Už téměř každý musí mít další přiživení. Ale někteří už byli a jsou v důchodu a přitom hrají. Jsme pořád parta, která spolu drží, rádi hrajeme, ale neživí nás to. Jak říkám: přiživuje. Muzika už nás neuživí.

No a čím se tedy „přiživuješ“?

Díky manželce, která se mnou více než čtyřicet let všechno prožívá, a která je profesionální fotografka, jsme si založili takový putovní fotoateliér, firmu Fotogaba

Hlavně manželka umí dobře pracovat s lidmi, dokáže je uvolnit při focenía udělat jim dokonalé záběry, ze kterých mají radost. Dokážeme přijet na jakoukoliv událost do rodiny a vytvořit foto a video dokumentaci. Třeba rodina chce vyfotit dětičky, pejska, rodinku pro babičky a musí s nimi jet někam do ateliéru. Určitě jsi to zažil a víš, jak to někdy strojeně vypadá. Nám stačí zavolat, přijedeme k nim, uděláme ateliérek, vytvoříme příznivou atmosféru a všechno, i fotečky uděláme a předáme na místě. Hlavně je to jedno kdy, svátek nebo víkend, dopoledne nebo večer, domluvíme se. Umíme udělat i velkoformátové tisky, třeba fotky na plátno atd. To dělám já. Děláme i pro firmy, fotky pro výroční zprávy a tak. Docela se daří.

 

 

Vraťme se ale k písničkám. Co to vlastně hrajete: americká country, česká country, nebo co?

Hrajeme českou, ale logicky to vychází z té americké. Greenhorni i my vlastně přebíráme klasické melodie a na mnohé si píšeme české texty. Byly to tradicionály, nebo „Cashové“, všechno převzaté věci. A časem se začaly objevovat komplet české písničky, ale vždy v tom tradičním duchu a tak to pokračuje dodneška. Mirek Hoffmann právě psal jak texty, tak melodie a výborně. Já tomu říkám tradiční česká country. Ona ta tradiční americká country už trochu mizí, někdy se stává až popíkem. A zdá se mi, že všechny americké kapely dneska jsou téměř stejné. Nemají svoji charakteristiku. Když začal hrát Johny Cash, tak měl svůj jednoznačný výraz. U Zelenáčů se snažíme udržet svůj výraz a styl, aby ta kapela byla jasná hned od začátku. Aby měla svůj „sound“.

Ty ale píšeš také?

Snažím se, zatím asi deset věcí, z poloviny jak text, tak melodii. Zbytek text na tradiční country.

Dneska je ovšem problém, že u všech zahraničních skladeb musí být český text schválen jejich agenturou, majitelem autorských práv. I když to je pak schváleno, tak z toho nakonec skoro nic nemáme. Oni to berou jako překlad, i když je český text o něčem úplně jiném. Často lepší než ten anglický. Třeba Honza Vyčítal i Mirek Hoffmann psali nádherné texty.

A co publikum?

To stárne s námi. Hodně je tak kolem padesátky, šedesátky, ale jsou věrní. K naší radosti se objevují i mladí. Slyšeli nás u rodičů a přijdou se podívat. Zajímavé je, že na nás chodí hodně diváků na Slovensku. Že nás tam mají strašně rádi. Občas si připadáme – v uvozovkách – jako rockové hvězdy. Dost často nám lidé říkají: až vy skončíte, tak kdo tuhletu muziku bude hrát. Ale vzniká mnoho kapel, jdou spíše do folku, nicméně jsou. Vždycky to bude na periferii zájmu, takový menšinový žánr, ale bude dál. Ona se o to bohužel televize moc nezajímá, ale Country radiohraje s velkým ohlasem.

V devadesátých letech navíc byly celé pořady. Ivan Mládek a Čundr country show, Jirka Brabec měl Nashville.  Televize už moc nemá asi zájem, ale je spousta festivalů, samozřejmě především Porta. Vedle stále spousta dalších festivalů a festiválků, kde country „jede“. Nemám strach, že tahle muzika zanikne.

Mě docela fascinuje, že chodíš hrát do malé venkovské hospody.

Vždyť to k tomu samozřejmě patří. Vždycky se na osadách hrálo. Myslím si, že po určitém útlumu znovu chodí party hrát do hospůdek. I v Praze snad v každé čtvrté hospodě se jednou týdně objeví někdo s kytarou, a zpívá se.

Dneska je to už devatenáct let, když jsem začal dělat takzvané Olešské hudební léto. A že tam nebudu hrát jen já. Ale kdokoliv tam s něčím přijde, tak si zahraje. Aby lidi nečuměli jenom na televizi u piva v hospodě. Aby se urvali občas od svých grilů a přišli do party. Takže jednou týdně, ve středu se lidi sejdou a takzvaně si zazpívají u piva.

Mě hrozně baví dělat lidem dobře. Když vidím, že jsou spokojení, šťastní, zvedne se jim nálada. Stalo se nám, že přišli lidi a řekli nám, stala se nám taková tragická věc, ale vy jste nás strašně potěšili. A to je pak radost, to je lepší než ten honorář. Člověk cítí, že dělá něco platného. Že není zbytečný. Když se na koncertě všechno daří a všechno funguje, to je prostě nádherný pocit.

Moc děkuji za hezké letní povídání.

Jdi zpívat a hrát. Držíme palce.

Václav Soldát