Celuloid – komorní premiéra jednoho obrazu
Řeknete-li někomu slovo celuloid, ihned mu naskočí tenký proužek umělé hmoty stočený do ruličky – zkrátka starý film, materiál pro kamery, a pak vývojka, střižna a tak dál. A co když se řekne Celula? Kdo zná, ten ví, že je řeč o skupině Celula New York a o československém jazzmanovi světové úrovně Laco Déczim. Nicméně Celuloid je také název jedinečného dokumentu vytvořeného Janem Ostenem a produkovaný režisérem Jiřím Kučerou, na jehož premiéře jsem se byl podívat.
Vlastně se nejedná o dokument v pravém slova smyslu, nýbrž o tak zvaný střihák, materiál z různých období a prostředí sestřihaný do jednoho celku. V tomto případě lze hovořit o kubistickém až dadaistickém obraze, který přibližuje povahu, dílo a částečně i život Dézciho, a to vskutku originálním způsobem. Některé části jsou totiž až padesát let staré, takže v nich vidíme Laco Dézciho jako mladého bouřliváka – dokonce ještě s vlasy! A nejde o běžné záznamy ze života, tedy materiál dokumentární povahy, ale o krátké hrané scénky humorné povahy, které dokládají Décziho jedinečný smysl pro sebeironii, absurditu života a humor jako takový.
Role showmana provází diváky celým snímkem, protože Laco Déczi jím jednoduše je. Součástí tohoto Décziho obrazu jsou i záběry z různých televizních pořadů a rozhlasových studií, kde na sebe Laco ledacos prozrazuje, a to s humorem jemu vlastním, otevřeně, nehraně, přirozeně. To vše je v tomto čtyřicetiminutovém dílku podkresleno nádherným jazzem, ukázkami z Décziho tvorby.
Premiéra v komorním duchu proběhla 25. března (samozřejmě letošního roku) v Galerii U Korychů ve Velkých Přílepech, a to za přítomnosti Jana Ostena i Jiřího Kučery. Z dalších hostů všechny potěšil především zpěvák Milan Drobný (Mistr zábavního umění 2017), který je Décziho přítelem a v závěru večera přidal i několik svých zážitků a humorných historek. Ty doplnili i ostatní přítomní, což jen podkreslilo osobní ráz promítání. Skutečným vrcholem ovšem bylo, když se organizátorům a tvůrcům Celuloidu podařilo spojit s Laco Déczim telefonicky do Mexika a všichni ho tak mohli osobně pozdravit. Svým způsobem tak byl alespoň na chvíli přítomen i on.
Deczi vynikal svojí hudbou již za minulého režimu, stejně jako kritickým postojem vůči režimu, vůči kterému se stavěl opovržlivě a odmítavě s humorem jemu vlastním. I na to vzpomínali jeho přátelé, kteří tak například připomněli jeho arabský večírek pod pražským mostem přes Botič do Petrova. Tehdy se veřejná bezpečnost chystala všechny účastníky pozatýkat, a protože měla v ruce Décziho „leták“ k akci, kde se hovořilo o páté hodině, přijeli v tuto dobu na místo. Déczi ovšem vše zinscenoval se svými přáteli a na místě už našli policisté jen rozbité skleničky a lahve a další odpad, což Déczi zlomyslně sledoval z dálky dalekohledem (volně přepsáno z vyprávění Jana Ostena).
Je důležité připomenout, že i když žije Déczi již dlouho trvale ve Spojených státech, nikdy nezapomněl na své kořeny. Původem pochází ze Slovenska, ale víc se hlásí k Čechům a pravidelně se vrací do Prahy alespoň dvakrát ročně – pokud mu to situace umožní. Se svojí trumpetou, relikvií po skvělém americkém trumpetistovi Clifordu Brownovi, kterého Laco nepokrytě i ve snímku Celuloid obdivuje, oslňuje Déczi tisíce svých fanoušků po celém světě. Věnuje se ale i dalším uměleckým disciplínám, jako je grafika, malířství nebo psaní. S touto tvorbou seznámila přítomné malá výstava zachycující některé jeho práce.
Celuloid je velmi podařený umělecký portrét, podle svých autorů je však vhodný jen pro komorní promítání a pro Décziho přátele. Já osobně věřím, že by Celuloid mohl být v mnoha ohledech konkurencí některých pořadů na ČT ART nebo ČT2. To je ovšem jen můj názor. Třeba ale se mnou budete souhlasit, pokud se někdy k promítání také dostanete.
Tomáš Hejna
