Zapomenutá vzpomínka na Karla Poláčka

Kultura a sport se spolu kupodivu potkávají velmi často, a tak není divu, že i sportovní novinář a redaktor W. Hlava zabrousil při svých sportovních reportážích mezi kulturní osobnosti. A tak se mu podařilo spojit do článku „fandu“ fotbalu a významného českého karikaturistu Antonína Pelce s významnou osobností české literatury a českého humoru Karlem Poláčkem. O obou se dočtete v závěru tohoto článku. Teď ale slíbená zapomenutá a tím dnes neznámá vzpomínka na známého spisovatele, a to především na jeho knihu Muži v offsidu. Článek se totiž jmenuje: Antonín Pelc o autoru „Mužů z offsidu“.

Laureát Antonín Pelc byl vždy s přáteli na každé větší sportovní události a není divu, že mu sport, zvláště pak fotbal, vjel nejenom do srdce, ale také do ruky. Karikaturista Antonín Pelc vtělil své zkušenosti ve sportu do nesčetných zdařilých kreseb, jimiž zpestřoval sportovní rubriky a byl také prvním ilustrátorem sportovního románu Hlavy – Vlasty Buriana: „Mecenáš z Chicaga“ a později pak autorem skvělých kreseb, jimiž doprovázel Poláčkovi populární „Muže z offsidu“. Antonín Pelc byl dobrým kamarádem Poláčka a mohli jste je neděli co neděli vidět, jak spolu fandí na Letné. U příležitosti nového vydání „Muži v offsidu“ v nakladatelství „Klub přátel knihy“ vzpomněl Antonín Pelc svého kamaráda zemřelého v Osvědčimi (Osvětimi) těmito srdečnými a výstižnými řádky:

S Karlem Poláčkem jsem  se seznámil asi v roce 1927, v době, kdy revidoval satirický týdeník „Dobrý den“. Brzy jsme se důvěrně spřátelili. Byli jsme si v mnohém lidsky blízcí, na mnohé věci jsme měli společné názory.

Poláček byl především bytostně českým člověkem, česky myslícím, česky cítícím. Byl z malého města – z Rychnova nad Kněžnou. Nikdy netoužil po cizině. Jen jednou v životě byl v Paříži, s hromadnou výpravou Doležalovy cestovní kanceláře. Byl tam nešťasten; vždyť uměl jen bídně německy. Jeho vášnivé lpění na domově se stalo pro něj za okupace tragédií. Po Mnichově se z něj stal plachý člověk. Z očí mu bylo možno vyčíst neskonalý smutek nad tím vším, co kolem sebe v té době viděl a co sám musel prožívat. Za okupace byl poslán do koncentračního tábora a v roce 1944 zahynul v Osvětimi.

Česká literatura v něm ztratila velkou osobnost. Pro okruh svých blízkých přátel se stal nezapomenutelným. Jsem rád, že jsem patřil mezi ně.

Poláček byl fatalista a proti osudu nijak nebojoval. Nedovedl si asi představit, že by odešel do emigrace a co by tam on, tak bytostně český spisovatel, v cizím prostředí, psal. Poláček byl člověk městský, člověk kaváren a k přírodě měl nedůvěru. Říkal, že žid patří do kavárny a nemá co dělat v lese. Za to město znal dokonale. Ať už to byla Praha, či malé okresní město.

Román „Muži v offsidu“, líčící život klubových fanoušků, je výslednicí jeho samého. I KRale Poláček byl fanouškem Slavie. Chodívali jsme spolu každou neděli na fotbalové zápasy a často jsme si krutě nadávali. Proto jsou figurky jeho románu ještě dnes tak živé, tak přesvědčující, tak srozumitelné, i když tato fotbalová historie patří dnes již minulosti. Život města vnímal Poláček všude kolem sebe, v kavárně, na ulici, v tramvaji i na sportovním hřišti. Znal vždy dokonale prostředí, které líčil. Právě proto jeho romány tak přesně odrážejí dobu a její lidi. Byl realista. Měl nedůvěru k literátům, kteří kouřili lulku a začínali větu malým písmenem. Jeho humor byl lidsky shovívavý, neútočil, nesoudil: jen konstatoval. A přece v Poláčkových románech nacházíme jeho přesvědčení, jeho postoj ke společnosti. Nebyl zřejmým bojovníkem, ale přesně cítil, kde je jeho místo. V době nástupu fašismu řekl své slovo.

Právě tento jeho zvídavý poměr k životu z něj vytvořil novináře. Jeho sloupky v Lidových novinách stále zůstávají klasickou ukázkou novinářské práce a mají v sobě soci nerudovského. Byl vedle Františka Němce nejoblíbenějším soudničkářem. Soudní síň byla pro něj školou života. Vážný román „Hlavní přelíčení“ je toho dokladem. Poláček byl prosaikem života malých lidí, byl mistrem v odhalování malých, směšných starostí a zároveň i jeho kritikem.

Přestože jeho literární odkaz není tak rozsáhlý, jako je tomu u jiných spisovatelů, a zároveň musíme říct, že se prosadil až o něco později než jeho vrstevníci, nelze mu upřít jeho autorskou genialitu. Poláček byl totiž ve svém tvoření zcela lidový, přirozený, měl smysl pro přirozenou satiru, vyplývající ze zcela obyčejných situací, okořeněných dvojsmyslností češtiny, kterou brilantně ovládal. Ostatně patřil ke generaci autorů, která tímto jazykem a jeho bezbřehými prostředky užití dokonale vládla. Vždyť jen mezi jeho pracovními kolegy ve zmíněných Lidových novinách nechyběli třeba Karel Čapek nebo Eduard Bass. O tom se ale přesvědčíme jistě někdy jindy.

Narodil se 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou, a to do židovské obchodnické rodiny. Z tohoto prostředí později několikrát čerpal náměty pro svá literární díla a dílka, což se dá říct i o jeho novinářském působení. Hlavně mu ale jako zdroj inspirace sloužil běžný život kolem něj. Uměl výborně naslouchat, střádal jednoduché pointy a dával je dohromady v úžasné celky. Když se podíváme na jeho Muže v offsidu, ale i třeba satirický román Vše pro firmu, je pro ně nejcharakterističtější právě jednoduchá zápletka a přímá dějová linka.

Jeho literární činnost začala povídkou Kolotoč, kterou sepsal na základě svého krátkého poválečného působení v Úřadě pro zahraniční obchod. V roce 1920 začal psát pro satirické časopisy Štika venkova a Nebojsa a při spolupráci s nimi se setkal s řadou jeho pozdějších přátel z řad karikaturistů, ilustrátorů i spisovatelů. Dlouho pracoval v Lidových novinách, později v dalších časopisech a novinách, třeba Českém slově, kde se stal soudničkářem. Byl také jedním z členů tzv. Pátečníků – intelektuálů kolem Karla Čapka a T. G. Masaryka. Druhá světová válka pro něj ovšem znamenala konec novinařiny, psaní a nakonec i života. V červenci 1943 ho transport odvezl do Terezína a v říjnu 1944 skončil v Osvětimi. Zemřel pravděpodobně v koncentračním táboře Gleiwitz v lednu 1945.

Autor vzpomínky Antonín Pelc byl český karikaturista, ilustrátor a malíř. Narodil se v roce 1895 Lišanech u Rakovníka a během první světové války studoval v Praze na akademii. Prosadil se ale zejména jako karikaturista v časopisech a novinách, jako byly Šibeničky, Tvorba, Lidové noviny, Literární noviny nebo Rudé právo. Během působení v Lidových novinách a Tvorbě se právě seznámil s Karlem Poláčkem, který Tvorbu dokonce jeden čas řídil. Na rozdíl od Poláčka ale utekl před válkou do Francie společně s Adolfem Hoffmeisterem. I tak se dostal na čas do koncentračního tábora, ale utekl a podařilo se mu dostat až do Spojených států, kde jeden čas kreslil ilustrace pro The New York Times. Po návratu vstoupil do Komunistické strany a na čas se nechal touto ideologií ovlivnit i ve svém díle. Později vytvořil řadu obrazů s kubistickými motivy. Zemřel v roce 1967.

Tomáš Hejna