PRVNÍ ČESKÁ BÁSNÍŘKA BYLA DCERA „VELKÉHO MÁGA“

„Tato bez odporu nejpřednější básnířka věku svého narodila se dne 2. listopadu 1582 v Londýně a pocházela ze staré rodiny šlechtické. Otec její opustil z neznámých příčin rodiště a odebral se se svou rodinou do Francie, pak do Vlach a konečně do Čech, kdež se usadil. V Čechách získal si přízeň i ochranu Voka z Rožmberka a nedlouho nato koupil si dům a statek v okolí městečka Mostu. Zde dal své děti, syna a dceru Eližbětu, vychova.“ Tak uvedl kapitolu o Alžbětě Johaně Westonii spisovatel František Stejskal-Lažanský v roce 1868 ve své knize Věnec slávy žen slovanských. Co mu lze vytknout? Jistě ne to, že ji označil za nejvýznamnější básnířku „jejího věku“, a to minimálně českou. Lažanský ovšem ve své kapitole jednu podstatnou věc neuvádí. Kdo byl adoptivním otcem této naší velké básnířky, který ji do Čech přivedl.

Původem sice byla Angličanka, proslavila se ale především jako první česká básnířka – tedy doložená. U nás, jak je zvykem, není téměř známá, ale v zahraničí je brána podle své národnosti jako Angličanka. Těžko to našim anglickým kolegům vyčítat. Podstatné v tomto ohledu je, že Westonie (někdy psána i jako Vestonie), nevlastní dcera tajuplného magistra Kelleyho, velkého mága na dvoře Rudolfa II., žila a zemřela u nás a stejně tak u nás i psala, byť latinsky. Je tím považována za první autorku, která na našem území působila.

Narodila se 2. listopadu 1581 jako Alžběta Johana Westonie a o prvních letech jejího života toho popravdě příliš mnoho nevíme. Jen že to bylo v Chipping Nortonu v Oxfordshire a její pravý otec zemřel, když jí byl přibližně rok. Její matka Jane Cooperová se nedlouho poté znovu provdala a spolu s Westonií, synem Johnem Francisem a Kelleym odjela do Čech. Podle jiných zdrojů byla rodina katolicky orientovaná, musela utéct z Anglie už dříve a s Kelleym se matka seznámila až na našem území.

S mapováním životních osudů Westonie tak můžeme začít teprve s příjezdem jejího nevlastního otce magistra Kelleyho na císařský dvůr Rudolfa II. v roce 1584. Nevlastní dceru si přivezl s sebou a vcelku vzorně se o ni staral. Chvíli bydleli v Třeboni, kde Kelley opravdu působil pod ochranou Petra Voka z Rožmberka, a Westonie chodila do školy tam. Později se dalším studiím věnovala v Praze. A podle zpráv byla na tehdejší dobu na ženu vzdělaná skutečně hodně, o čemž svědčí například její schopnost hovořit kromě rodné angličtiny také plynule latinsky, německy a prý i česky, francouzsky a italsky.

Edvard Kelley musel být velmi přesvědčivým podvodníkem nebo natolik dobrým alchymistou, že ho Rudolf II. dokonce povýšil do rytířského stavu a odměňoval ho takovými částkami, že mu brzy kromě Faustova domu na dnešním Karlově náměstí (dříve Dobytčím trhu), ale i statky, tvrze, mlýn, dokonce pivovar a řada pozemků. Že sám Kelley žil ve Faustově domě, to je nám známo, a to i podle pověstí, podle kterých se zde měl Kelley spolčit s ďáblem a pravidelně tu s ním měl čarovat. Zda s ním v domě žila i Westonie, to už ale nevíme. Nicméně Kelley se o nevlastní dceru opravdu dobře staral. Platil její studia a dokonce se mu podařilo sehnat lékaře, který postupně odstranil její šilhavost. Její matka mezitím žila v Mostě, kde si zakoupila dům a také jistou usedlost nedaleko města. Podle všeho zde s matkou Westonie i po jeden čas bydlela a vzdělávala se v mostecké latinské škole. Alespoň podle jedné z básní, kterou věnovala svému zdejšímu učiteli Janu Hammonovi.

Magistr Kelley

Během pobytu v Praze se Westonie zamilovala do dnes prakticky neznámého básníka jménem Carolides, který prý u ní probudil a objevil její básnířské nadání. A Westonie, snad pod dojmem jejich přátelství, možná i vztahu, skutečně začala skládat básně. Nejprve si chránila své dílo pro sebe a pro svoji spřízněnou duši, ovšem už v roce 1601 se začaly šířit v podobě tištěných letáků její díla mezi měšťany a šlechtou. Nám se dnes může zdát tento zájem o poezii podivný a nepochopitelný, v době Westonie byla ale poezie na jednom ze svých vrcholů, měšťané i šlechta pořádali večírky, na kterých se recitovalo. Musíme si uvědomit, že tehdejší lidé příliš jiných způsobů zábavy neměli.

Westonie věnovala značnou část svých básní císaři, který byl tak přívětivý k jejímu nevlastnímu otci a snad i k ní, a kancléři Lobkovicovi. Proč právě jemu je otázkou – snad kvůli prestiži, snad očekávala oplátkou podporu. Po roce 1597, kdy zemřel její nevlastní otec, o tři roky později i bratr a ona tak zůstala v Čechách sama, vcelku idylické období života v relativním přepychu náhle skončilo. Kelley sice získával nesčetné pocty a jistě i odčerpával z pokladny Rudolfa II. nemalé finanční částky, ale také se uměl, jak to bylo v tehdejší době u vysoce postavených lidí zvykem, rychle zadlužovat. Westonii, které ještě nebylo ani dvacet let, tak z majetku nevlastního otce nezbylo téměř nic. Navíc Kelley před svojí smrtí ztratil přízeň císaře, byl vyhnán z Prahy a vězněn na Hněvíně nad Mostem, kde naopak císař zabavil rodině majetek. Westonie tak nejspíš chtěla básněmi obměkčit panovníka a jeho kancléře, aby získala prostředky na vlastní přežití. Víme také, že básně posílala Petru Voku z Rožmberka a řadě dalších vlivných šlechticů. Podle pramenů jí ovšem nikdo výrazně nepomohl, kromě rodinného přítele Jiřího Bartholda-Pontanuse, mosteckého rodáka, který poskytl Westonii a její matce v Praze azyl.

Nakonec se Westonie rozhodla pro vstup do kláštera. Tím se mohla vyhnout životu v bídě. V roce 1603 ale své plány změnila, když ji o ruku požádal významný právník Jan Leon z Eisenachu. Tomu se podařilo získat po jednáních část majetku Westonie zpět, a to dokonce i u anglického krále. V roce 1603 si tehdy jednadvacetiletou Westonii vzal za ženu. V té době už byla úspěšnou a uznávanou básnířkou, v roce 1602 vydal jistý slezský básník Georg Martinus von Baldvhoven její první dvousvazkovou sbírku Poemata, a tvrdí se, že to byla právě její poezie, díky které se do ní zamiloval. Postupně spolu měli sedm dětí, z nichž ale většina zemřela ještě v útlém věku. I tak se musela víc soustředit na rodinný život a na péči o domácnost, a tak jí na další básnickou tvorbu moc času nezbývalo. V roce 1608 jí ještě vyšla básnická sbírka Parthenica, kde reaguje i na povodně v Praze, které zažila, ale z dalších let už nové básně neznáme. Je pravděpodobné, že v té době jednoduše Westonie již básně netvořila.

Když 23. listopadu 1612 Westonie v Praze zemřela, bylo jí teprve třicet jedna let. Pravděpodobně zemřela v tomto věku kvůli četným porodům, které její organismus oslabily. Je ale také možné, že při posledním porodu se do těla dostala infekce a Westonie zemřela na horečku omladnic. Skutečnou příčinu se nejspíš už nikdy nedozvíme, hold velké básnířce ale složit můžeme. Její hrob se nachází v augustiánském klášteře na Malé Straně v dnešní Josefské ulici u kostela sv. Tomáše. Je na něm stále čitelné její jméno i zbytky latinského nápisu.

Nápis na náhrobku Westonie

Poezie, kterou Westonie psala, je řazena k tak zvané neolatinské poezii nebo novolatinské humanistické literatuře. Otázka do které literatury ale Westonie ve skutečnosti patří je stále nedořešená. Sama se považovala za Angličanku, od útlého dětství ovšem žila v Čechách, básně věnovala českému králi a císaři i českému kancléři a české šlechtě. S klidem ji tak můžeme řadit do našich dějin, a snad se v budoucnu dočkáme i toho, že se o ní a jejím životě dozvíme více.

Tomáš Hejna