Českému historikovi a jezuitovi by dnes bylo 401 let

Příliš se neví, že jeden z našich největších historiků 17. století byl nejen jezuitou, ale také potomkem významného rytířského a měšťanského rodu, jehož příslušníci zastávali v Hradci Králové řadu významných pozic, od písaře a sekretáře u soudu přes primátora po rychtáře a správce panství. Přes vážený původ ale nebyl Bohuslav Balbín právě dítětem štěstěny. Alespoň jeho dětství a mládí bylo velmi krušné, jak ještě uvidíme.

Narodil se 3. prosince 1621 v Hradci Králové a jedním z jeho kmotrů mohl být i samotný Albrecht z Valdštejna, přesně to ovšem nevíme. Jeho rodný dům stával v místech Nového Albertina a původních jezuitských kolejí. Byl sedmým dítětem a od útlého dětství byl značně neduživý, často marodil a několikrát mu hrozila smrt. Podobně na tom byli i jeho starší sourozenci, které nakonec Balbín všechny přežil. Rodina to neměla vůbec jednoduché. Přes četná postavení, která zastávali Balbínovi předci, neměla rytířská rodina s erbem a přídomkem z Vorličné na růžích ustláno. Navíc když byly Balbínovi dva roky, jeho otec zemřel a matka zůstala se šesti dětmi sama a finančně nezaopatřená. Přežili jen díky dobrotě rodinných přátel, mezi které patřili zejména Mikuláš ze Schonfeldtu a Ota z Oppersdorfu.

Poslední zmíněný byl pro Bohuslava Balbína v podstatě adoptivním otcem, který se staral o jeho vzdělání a vychování. Když přežil Balbín své závažné onemocnění, všichni v okolí uvěřili na zázrak a jeho matka ho zasvětila Bohorodičce ve Staré Boleslavi. Od té doby mu byla církevní dráha v podstatě předurčena.

Když mu bylo deset let, začal studovat v Broumovském klášteře u benediktinů. Tvrdí se, že do studií již vstupoval připraven, se znalostí čtení a zájmem o historii. Údajně si oblíbil zejména Kroniku českou Václava Hájka z Libočan, na kterou také později, už jako učený historik, navázal. O rok později začal studovat na jezuitské koleji v Jičíně, a když mu bylo patnáct let, stal se plnohodnotným členem jezuitského řádu. Uměl hovořit několika jazyky a kromě historie se věnoval i literatuře a filosofii. Snad už jeho záliba ve starých českých kronikách ho vedla k vlasteneckému zápalu, který ho řadí v pobělohorské době k vlasteneckému proudu, a to i pokud šlo o užívání Češtiny.

I po vstupu do řádu pokračoval ve studiích, a tak se postupně přesunul do Brna, do Prahy, do Olomouce i na Klatovsko. Kolem něj zuřila třicetiletá válka, během které vystudoval a obhájil doktorát. Když Prahu oblehli v roce 1648 Švédové, dobrovolně se přihlásil do studentského praporu, s nímž prý bránil Karlův most a dokonce byl zraněn. Jinak se ale věnoval literární tvorbě. Začínal jako humanistický básník, a to spiskem Legatio Apollinis coelestis ad universitatem Pragensem. Postupně se ale Balbín od poezie odvrátil a vydal se na dráhu historika. Mezi tím se věnoval chvíli misionářské činnosti, ale protože nebyl v očích nadřízených dostatečně aktivní, stal se pedagogem. Bohužel jeho vlastenecké postoje vedly později k izolaci, do které ho uvrhli jeho nadřízení.

Jeho postavení jezuity, pedagoga a historika mu dávalo jedinečnou šanci dostat se k ojedinělým materiálům. Balbín se tak údajně mohl věnovat třeba dokumentům z původní Rožmberské knihovny a dalším textům. Takto vznikaly jeho literární práce, třeba Výtah z dějin českých a jeho hlavní literární dílo Rozmanitost z historie Království českého, u které původně plánoval třicet svazků, ale dokončit jich stihl pouze deset. Jako vlastenec měl velké problémy s tehdejší církevní i světskou cenzurou, které se mnohé jeho názory nelíbily. Tak třeba jeho chvála Karla IV. nebo Jiřího z Poděbrad a naopak hanění Matyáše a některých příslušníků habsburského rodu mu neprospívaly. Důležitá byla jeho Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého. A nesmíme zapomenout zmínit, že Balbín byl autorem první české knihy o hudbě.

Balbín zemřel 29. listopadu 1688 v Praze, a to jako jeden z největších českých historiků vůbec. Napsal celou řadu děl a spisů, z nichž se některé našly až roky léta po jeho smrti a další na své objevení nejspíš čekají. Pro své postoje měl celou řadu nepřátel mezi svými jezuitskými kolegy, stejně jako mezi tehdejší prokatolickou a zejména prohabsburskou šlechtou. Jeho dílo tak ocenili až protagonisté národního obrození o několik století později. Dnes jsou jeho díla opětovně vydávána a jsou řazena mezi nejvýznamnější historické práce v dějinách české historiografie.

[TH

Celý příběh Václava Klementa a mnoha dalších osobností naleznete v I. díle Dějin sebevědomí!